Jste zde

Esoterika
>>
Astrologie

Malá exkurze do historie astrologie II.
Petr Trnka


S teorií pohybu planet si lámaly hlavu celé generace starověkých myslitelů, s nalezením příslušného měřítka však opět pomohlo dlouhodobé pozorování a pečlivé měření východů, západů a výšek poledních vrcholení Slunce. Takovým způsobem byly objeveny čtyři naprosto stěžejní body - dva rovnodennostní a dva slunovratové. První z nich byl určen tím dnem na jaře, kdy Slunce vycházelo přesně na východě, zapadalo přesně na západě a den i noc byly navlas stejně dlouhé. Byla to tzv. jarní rovnodennost a podle dnes používaného kalendáře k ní dochází 21. března. Tento den byl přesně uprostřed půlročního časového intervalu, ve kterém se východ Slunce každým dnem posouval více k severu, a také kdy v poledne vrcholilo Slunce stále výš nad jižním obzorem. Tak to každý rok trvalo až do 21. června. V ten den Slunce vycházelo i zapadalo nejdál na severu, v poledne stálo také nejvýše nad obzorem, den byl nejdelší a noc nejkratší - nastávalo léto a byl to den letního slunovratu. Slunovratu proto, že od tohoto dne se Slunce jakoby začíná vracet zpět - jeho polední výška nad obzorem je den ode dne nižší a také jeho východy a západy se každým dnem vrací od severu zpět k jihu. Dne 23. září tak opět přijde den, kdy Slunce vychází přesně na východě, zapadá přesně na západě a den i noc jsou znovu stejně dlouhé - nastává podzimní rovnodennost, začíná podzim. A konečně 21. prosince vychází i zapadá Slunce nejdál na jihu, v poledne se nachází pouze nevysoko nad jižním obzorem, den je nejkratší a noc nejdelší - je to zimní slunovrat, začíná zima. Od toho dne začíná polední Slunce opět stoupat, jeho východy a západy se znovu začínají posouvat zpět k severu, den se prodlužuje a noc se zkracuje. Nadchází poslední fáze ročního cyklu. Východy a západy Slunce a střídání ročních dob samozřejmě znal už pračlověk desítky tisíc let před Kristem. Dlouhým pozorováním však lidé postupně přišli na to, že po zhruba stejné dráze jako Slunce se pohybují po obloze i všechny planety a také Měsíc. A tak nakonec přibližně kolem roku 450 před Kristem dospěli myslitelé a badatelé k tomu, že za ono hledané měřítko pro určování přesných poloh planet pro účely rodící se astrologie zvolili právě onu dráhu, kterou Slunce během roku proběhne kolem Země (z tehdejšího pohledu), a za počátek zvolili ten bod, ve kterém se každoročně nachází Slunce v okamžiku jarní rovnodennosti - jarní bod. Takto získanou kruhovou dráhu Slunce rozdělili na 360 stupňů a nakonec na dvanáct stejně velkých úseků po 30 stupních. Tak byl objeven zvěrokruh (zvířetník, zodiak), který se stal základním jevištěm všech astrologických jevů, a stará observační astromantika mohla být nahrazena skutečnou astrologií s horoskopem jako schématickým nákresem postavení planet na nebeské sféře. S teorií, která by dostatečně výstižně popisovala, proč se planety pohybují po obloze tak, jak se pohybují, to bylo podstatě složitější. Postupem času se takových teorií objevila řada, některé velmi důmyslné, avšak (jak dnes víme) žádná z nich nebyla správná. Teprve ve druhé polovině 16. a na začátku 17. století dospěli nejprve Mikuláš Kopernik a po něm Johannes Kepler k objevu, jak to s planetami doopravdy je. Leč k tomu se podrobně dostanu dále, nyní ještě zůstaňme ve starověku a řekněme si o tom, proč byla jednotlivým planetám dána právě ta jména, která se dodnes používají, a jaký význam to má pro nás astrology. Ta jména totiž vůbec nebyla zvolena náhodně nebo pouze podle toho, jak ta která planeta na obloze vypadá. Dostáváme se tak oklikou zpátky k tématu první kapitoly, tedy k esoterice, ta však v astrologii nikdy nejde zcela oddělit od pozorování a od exaktních matematických postupů, a budeme se proto se vzájemným prolínáním obou těchto pólů setkávat velmi často. Mnohem dříve, než dokázali vyslovit alespoň jakous takous teorii o planetárních pohybech, si starověcí pozorovatelé a myslitelé všimli jiné velmi zvláštní a svým způsobem také dosti výmluvné skutečnosti. Objevili, že planetární cykly, o kterých jsem se zmínil výše, jsou navzájem provázány neobyčejně důmyslnými číselnými vztahy. Začalo to pochopitelně opět pozorováním Slunce. Nebylo těžké spočítat, že mezi dvěma opakovanými průchody Slunce jarním bodem leží přibližně 365 dní. To sice není číslo nikterak zvláštní, leží však velmi blízko jinému číslu, které už jen tak ledajaké není - číslu 360. Vzpomínáte? Právě na 360 stupňů rozdělili starověcí myslitelé nově objevený zvěrokruh! Byla to jenom náhodná souhra okolností? To jistě ne! Číslo 360 je totiž mimořádné především tím, že je beze zbytku dělitelné většinou čísel, která leží mezi jedničkou a dvanáctkou - jedinými dvěma výjimkami jsou čísla 11 a (zejména) číslo 7! Ani to jistě není náhoda. Leč pojďme dál. Pozorováním Měsíce bylo zjištěno, že jeho pohyb po obloze vykazuje dvě odlišné časové roviny. Jeho periodický návrat ke stejnému místu na obloze (ke stejné hvězdě) trvá přibližně 27 a jedna třetina dne (tzv. siderický Měsíc), kdežto od úplňku k úplňku mu to trvá 29 a jedna polovina dne (synodický Měsíc). To samo o sobě ještě není nic tak zvláštního - dokud si nevšimneme, že 365 : 29 a jedna polovina = 12,37, a 365 : 27 a jedna třetina = 13,35. První výsledek je jenom o málo větší než 12, druhý je o málo větší než 13. Tady je ovšem třeba hned z kraje poznamenat, že o přesnost výsledku, nebo o velikost čísla za desetinnou čárkou, našim předkům moc nešlo. Mnohem důležitější pro ně byl symbolický význam čísel zaokrouhlených na celé hodnoty. (Nehledě ani k tomu, že je otázkou, zda v době, kdy tyto vztahy mezi planetami byly objevovány, lidé počítání s desetinnými zlomky vůbec znali.) A tak tu zkrátka byl objeven první základní esoterní a tudíž také astrologický vztah: za jeden rok (jeden oběh Slunce od jarního bodu zpět k jarnímu bodu) vystřídá Měsíc všechny své fáze právě dvanáctkrát. Jinými slovy - mezi Sluncem a Měsícem panuje číselný vztah 1 : 12. A ona třináctka? Po jednom siderickém oběhu Měsíc neukazoval stejnou fázi jako předtím. Aby jí dosáhl, musel urazit ještě zhruba jednu dvanáctinu kruhu. Zpožďoval se, "kulhal", což bylo chápáno jako něco neblahého. Proto byl dáván do klatby - a právě zde je původní kořen třináctky jako čísla zlověstného a nešťastného! (Z chystané knihy "Základy moderní astrologie")