Jste zde

Esoterika
>>
Astrologie

Ptolemaios, Kopernik, Kepler a další III.
Petr Trnka


Keplerovi se tedy podařilo vyřešit problém, po jakých drahách a jakým způsobem se planety pohybují, nedokázal však už odpovědět na otázku, proč se tak pohybují. Leč i tato odpověď se mílovými kroky přibližovala. Ještě v tomtéž století, 57 let po Keplerově smrti (v roce 1687), se vědecký svět dočkal epochálního díla Philosophiae naturalis principia mathematica (Matematické základy přírodovědy), jehož autorem byl sir Isaac Newton, v té době zřejmě nejvýznamnější vědecká kapacita. V tomto naprosto stěžejním přírodovědeckém díle se mu podařilo prokázat, že veškeré pohyby, které ve vesmíru pozorujeme, má na svědomí jedna jediná univerzální síla - gravitace, tedy vzájemná přitažlivost všech nebeských těles. A že díky gravitaci se pohybují po eliptických drahách kolem Slunce nejen planety, ale také komety, tedy tělesa, která ještě v té době byla velkou záhadou (dlouhou dobu dokonce panoval názor, že se jedná o jevy v zemské atmosféře, o jakési hořící výpary). A když už hovořím o Newtonovi, neodpustím si ani tady jeden velmi charakteristický příběh. Ani tento muž, který bezesporu patří k největším myslitelům lidstva, totiž nepohrdal astrologií. Již dlouho se traduje historka o jedné jeho debatě s přítelem Edmondem Halleyem. Když se Halley velmi pohrdavě vyjadřoval o astrologii, Newton se ho zeptal: "Studoval jste astrologii, pane Halley?" Halley na to s úsměškem odvětil: "Samozřejmě že ne!" Načež mu prý Newton odsekl: "Tedy se o ní s vámi bavit nebudu! Já jsem ji totiž studoval mnoho let." V době, kdy Newton formuloval svůj univerzální gravitační zákon, však astrologie skutečně prožívala jeden ze svých periodických "ústupů ze slávy". Zhruba od poloviny 17. století pomalu klesala její vážnost a přibývalo odpůrců, kteří se k této staré nauce (podobně jako Halley) stavěli velmi odmítavě nebo až s opovržením. Jeden z hlavních důvodů těchto postojů zřejmě spočíval v řadě převratných objevů, které učinila přírodověda a zejména astronomie za několik posledních desetiletí a které se na první pohled zdály být s astrologií v příkrém rozporu. Přitom je ovšem velmi kuriózní, že právě ti učenci, jejichž objevy na poli astronomie byly skutečně epochální (Tycho, Kepler, Galileo, Newton), nikdy astrologii nepopírali, ba právě naopak - prakticky ji provozovali a intenzivně ji také studovali. Leč nastupovala doba racionalismu a tzv. osvícenství, evropské myšlení se čím dál tím více odvracelo od starých duchovních směrů a přiklánělo se k materialistickým koncepcím, a astrologie se tak pozvolna stávala pouhou zálibou několika podivínských jedinců, pěstovanou v tichu a šeru jejich pracoven. A tak přišel rok 1781, ve kterém (jak už jásali někteří racionalističtí přírodovědci) měla být této směšné a zavrženíhodné pověře zasazena poslední smrtelná rána: anglický hvězdář německého původu William Herschel pomocí svého mohutného dalekohledu objevil v pořadí od Slunce sedmou planetu sluneční soustavy - Uran. Odpůrci astrologie, jásající nad jejím definitivním zánikem, se však velice mýlili (jak to ostatně bývá už skoro pravidlem). Konec astrologie se nekonal. Na jedné straně sice skutečně byla narušena tradiční sedmice klasických planet (včetně Slunce a Měsíce bylo nyní z astrologického hlediska planet osm), ukázalo se však, že nově objevená planeta se nachází přesně tam (v takové vzdálenosti od Slunce), kde být má i z hlediska esoterních zákonů. Oběžná doba Urana totiž činí téměř přesně 84 let - a toto číslo je součinem čísel 7 a 12 (7 x 12 = 84). Klasická sedmička i číslo úplnosti 12 jsou opět na scéně! Avšak nejen to - je tu i další pozoruhodná souvislost. Uran oběhne kolem Slunce jednou za 84 let, a planeta Merkur jednou za 88 dní. Nejsou to samozřejmě čísla stejná, jejich poměr je 1,048, ale jak už jsem se zmínil dříve, v těchto vztazích jde mnohem více o symbolickou (zaokrouhlenou) než o matematicky přesnou hodnotu. Díky tomuto vztahu (88 dní - 84 let) se Merkur stal jakýmsi zprostředkujícím prvkem, poslem mezi Sluncem (vlastním osobním "já") a nově objevovanými planetami. A jak uvidíme později, až budeme podrobně probírat astrologické charakteristiky všech planet, dá se dokonce říci, že Urana je možno považovat za jakousi vyšší oktávu Merkura. Schylovalo se však k dalšímu objevu. Astronomové, nadšení objevem Urana, začali velmi pečlivě pozorovat a proměřovat jeho dráhu a porovnávat ji s Keplerovými a Newtonovými teoriemi. A přišli na velmi zajímavou a svým způsobem i poněkud znepokojivou věc: Uran nebyl přesně tam, kde by podle těchto teorií být měl! Jeho poloha vykazovala při různých měřeních malé, leč zřetelné odchylky! Jak je to možné? Odpověď byla pomocí Newtonova gravitačního zákona nalezena poměrně záhy: na Urana musí působit svou přitažlivostí nějaká další, dosud neobjevená planeta! A tak se stalo skutečným triumfem Keplera i Newtona (i když žádný z nich se toho už nedožil), když v letech 1840 až 1845 nezávisle na sobě podle jejich zákonů vypočítali polohu neznámé planety francouzský astronom a matematik U.J.J.Leverrier a jeho anglický kolega J.C.Adams, a tato planeta byla v roce 1846 skutečně nalezena necelý 1 stupeň od vypočteného místa (objevil ji ředitel observatoře ve Wroclawi J.G.Galle). Byla nazvána Neptun. (Z chystané knihy "Základy moderní astrologie")