Jste zde

Kdo to byl Buddha?
Sofie Danae

Za tisíce let co dějiny Země píší lidé, našlo se mnoho samozvaných proroků a domnělých spasitelů. Jen slabá hrstka byla těch, jejichž víra a jejichž učení bylo tak silné, že přetrvalo do dnešních časů. Jedním z mužů, kteří za své životní pouti zanechali opravdu velmi silný duchovní odkaz, byl bezesporu Buddha, zakladatel náboženství, k němuž se dnes hlásí na celém světě okolo čtyř set miliónů lidí - buddhismu.

    Narodil se nejspíš ve 4. století př. Kr. v rodině voleného regenta Gautama, který vládl v Šákje, malé republice na severu Indie, kudy dnes prochází hranice s Nepálem. Tak jako v křesťanské tradici, i zde se objevují myšlenky, že Buddhovu narození předcházelo neposkvrněné početí, přičemž ona posvátná síla (ať bychom ji nazvali božským duchem či třeba Duchem svatým), na sebe vzala podobu bílého slona. Dítě dostalo jméno Siddhárta, tedy Ten, jež dosáhl cíle. Matka zemřela při porodu na půl cesty ke svým rodičům, kam se vypravila, aby zde porodila. Dodnes je na tomto místě kamenná stéla, na které stojí psáno, že vesnici se za tuto čest odpouští placení daní.

    Protože Siddhártův otec náležel k mocné kastě válečníků a vládnoucí družině země, jeho syn se již v mládí zúčastňoval poradních shromáždění, kde získával znalosti o politické správě a zdokonalil své řečnické schopnosti.

    Již jako chlapec ohromoval své učitele nevídanými znalostmi a učencům motal hlavu svými všetečnými otázkami i nečekanými závěry. Přesto nebyl vychováván jako vzdělanec, pravděpodobně ani neuměl číst, neboť život, který jako mladík vedl, byl životem šlechtice - kromě řečnického a politického umění se učil jezdit na koni, řídit vůz, lukostřelbu a šermování s mečem. Svému otci však přivodil mnohá zklamání, protože projevil jen velmi málo zájmu a talentu pro tyto tehdejší typické mužské sporty.

    Kromě hojnosti jídla a všeho dalšího, co v té době bylo znakem bohatství, byla příjemnou stránkou života mladého šlechtice nadmíra smyslných rozkoší, jež užíval plnými doušky. Dokonce i v pozdější době, kdy nabádal své mnichy k askezi, nikdy nedopustil, aby byla sexualita v každodenním životě zatracována.

   V šestnácti letech Siddhártu oženili s jeho stejně starou sestřenicí Bhaddakacanou, kterou zvali krátce Gópa. Třináct let žili v bezdětném manželství v domě Siddhártova otce.

   Nedaleko tohoto domu byl parčík, kde se scházeli asketové, vyhublí, nazí, špinaví bezdomovci, kteří věřili, že sebetrýzněním v sobě zvyšují energii vykoupení, ale také šramani, žebráčtí tuláci bez domova a vandrující filozofové. Vždy se našlo velké množství posluchačů, kteří jim se zájmem naslouchali. Mezi nimi byl i Siddhárta. Oficiálním náboženstvím byl v té době hinduismus. Nejvýraznější myšlenka hinduismu je věčný zákon (dharma), platnost koloběhu znovuzrození v kastovním řádu a nutnost přinášet oběti.

   V té době Siddhárta často propadal do melancholických nálad a hloubal o smyslu života. Bude otcem, někdy později dědečkem, možná regentem, povede život stejný jako ostatní a dovede ho do konce, v očích světa bude možná slavný, ale nic víc.

    "Vskutku, kdo pošetile chodí po této zemi a sám je v područí smrti, je zhnusen, když vidí mrtvého. Ale i já jsem přeci v područí smrti a nemohu se odpoutat. A takto přemýšleje, vymanil jsem se z žádostivosti po životě."

    V den, kdy se mu narodil syn Ráhula, odešel, aniž se na novorozence podíval. Uprchl z domu rodičů, ještě před úsvitem daroval své drahocenné šaty a koně věrným služebníkům a pokračoval v cestě sám.

    Podle tehdejšího zvyku se poutník-nováček svěřil nejprve pod ochranu náboženského učitele, ovšem aniž by z toho měl nějaký prospěch.

    "Základní nauku jsem si skutečně osvojil za krátkou dobu. Ale stal se země jen odříkávač, drmolil jsem zpaměti poučky a stejně jako ostatní jsem tvrdil, že jsem prozřel a pochopil jejich smysl."

    A tak Siddhárta pokračoval ve své cestě. Vyhledal jiného učitele a stejně jako v předchozím případě si ho jeho nový guru brzy všiml a byl jím nadšen. Ale Siddhárta byl opět zklamán. Tak uplynul rok, aniž by se nějak přiblížil odpovědím na otázky, které ho znepokojovaly. Proto se rozhodl pro nejradikálnější ze všech možností a stal se asketou.

    Byla to šestiletá cesta utrpení, chodil nahý, přestal se mýt, postil se až na hranici ztráty vědomí a zhubl, až mu vyčnívala žebra. Stupňoval tvrdé sebetrýznění, vymýšlel si dokonce stále rafinovanější ponižování, aby přivodil příliš pyšnému tělu štěstí probuzení, ale stále znova se od něho vzdaloval. Živil se dokonce výměšky mladých telat a vlastními výkaly. Uběhlo šest bezúspěšných let, osvícení nedosáhl. A tak se ze dne na den vzdal askeze. Když mu to jeho věrní vyčítali, odpovídal, že tělo je jen sluhou ducha a bičovat ho znamená trestat pacholka, i když je zodpovědný pán.

    Přestože Siddhárta zanechal sebetrýznění, při pohledu na starosti, které nosil v srdci, byl stále trpícím. Jak jen nalézt východisko z věčného koloběhu rození a smrti? Jak může člověk uniknout utrpení? A právě, když už se mu zdály být všechny možnosti vyčerpány, událo se to, v co už přestal doufat.

    Stalo se to v dnešní Bódhgaji v první úplňkové noci měsíce vésakha (duben/květen) pod rozložitou smokvoní. Té noci se hluboce ponořil do svého já, formou meditativního návratu do vlastní minulosti, která se snoubila s kosmickými představami.

    "Vzpomínal jsem na mnohé dřívější existence, které jsem prožil, a to především na porod, na dva, tři, čtyři, pět, deset… čtyřicet, padesát, sto, sto tisíc porodů; potom na doby, kdy mnohé světy vznikaly a mnohé zanikaly."

    Spatřil "nebeským okem", jak lidé ovlivňují podle své karmy, podle svých dobrých či špatných skutků, zda po smrti dosáhnou dobrého či špatného znovuzrození. Každý je odpovědný svým životem za vlastní osud. Smrt je jenom přechodem do nové existence a převtělování (reinkarnace) představuje pohyb vpřed na stezce vedoucí k mravnosti - až do doby, kdy jednoho dne dospěje duše k nirváně.

    "Není tam ani země, ani voda, také vzduch tam není, ani láska. Nekonečnost prostoru a rozumu se tam ztrácí, stejně jako všechna existence pozemských věcí."

Od té chvíle, ve svých pětatřiceti letech, se stal Buddhou, Probuzeným. Sedm dní si vychutnával "blažené vysvobození", pak se vydal na cestu zvěstování této radostné zprávy ostatním. "Poutavým způsobem" předával svou nauku se svým známým úsměvem, využíval svého řečnického umění a rád mluvil v podobenstvích. Se zástupem věrných putoval po celé zemi ve žlutohnědém rouchu, zastavoval se na nápadných místech a kázal. Byl bos a bez poutnické hole, protože ta pro něj představovala zbraň.

Obchodníci si brzy pokládali za čest pohostit Buddhu a jeho doprovod nebo jim věnovat nějaký háj jako místo, kde by se mohli trvale scházet. Na takových místech později vnikaly kláštery.

Tisíce lidí se začaly hlásit k této nové nauce, která v tehdejší kastovní Indii dávala možnost spasení všem, od nejchudších až po krále. Do řad buddhistických mnichů byli přijímány i ženy. Jediným omezením bylo, že kněží nesměli být příliš staří, eunuchové, hermafroditi, tělesně postižení, nemocní, dlužníci a otroci.

Jak Buddha stárnul, začal se vyhýbat větším shromážděním lidí. Ve svých sedmdesáti letech začal vyhledávat samotu a klid. V řadách mnichů začaly vznikat různé rozmíšky a pokusy o převzetí vedení. Dokonce si jeho vlastní bratranec a švagr Dévadatta na něj najal vraha. Ale veškeré zákeřné pokusy jako zázrakem selhaly.

Když bylo Buddhovi osmdesát, odebral se se skupinkou svých nejvěrnějších do kláštera v Šrávastí, kde chtěl počkat na smrt. Cestou byl sužován úplavicí a kolikou. Po útrapách na cestách konečně dorazil do místa Kušinagara, kde spočinul v lesíku, při vědomí, že je v poslední štaci své cesty. Kolem něho se shromáždili jeho přátelé a on jim dal ještě poslední možnost položit otázku nebo přednést nějaký problém. Když se nikdo neozval, naposledy jim připomněl, aby horlivě usilovali o vykoupení a pak upadl do kómatu.

Sotva se rozšířila zpráva o jeho smrti, začali přicházet poslové ze všech koutů země a požadovat podíl na Buddhových ostatcích. A tak byl popel z Buddhova těla rozdělen. Deset dílů popela bylo uloženo do hliněných hrnců a uskladněno v každém kraji v tzv. stúpě.

Jeho odkaz přežil Buddhu o celá tisíciletí. Buddhismus je, i když to zní poněkud paradoxně, náboženství bez boha, ale zdaleka ne pesimistické nebo bezvýchodné, protože trvá na možnosti vymanění se pro každého jednotlivce. Dal miliónům lidí šanci přerušit bezútěšný koloběh znovuzrození a nechat svou duši rozplynout ve stavu nejvyššího klidu v nirváně.