O propuštění a odpuštění
akad. mal. Rosti Fečová

Navážeme dnes na minulé povídání o energetických vazbách na 4. čakře a o jevech s nimi spojených. Dostáváme se k tématu, které je rozhodující pro náš osobní vývoj a soulad či nesoulad s děním okolo nás: k odpuštění a propuštění. Přestože to vypadá jasně, srozumitelně a hlavně snadně, nenechme se tím mýlit. Ačkoliv se tím zabývá mnoho mentálních a meditačních technik, často se setkáváme s tím, že ve skutečnosti nám to nefunguje. Často nejsme v reálu schopni člověka, kterého milujeme, ze svého života propustit, právě tak jako nejsme schopni OPRAVDU odpustit tomu, kdo nám ublížil. Proč je pro nás odpuštění a propuštění tak obtížné? Na to tedˇ budeme hledat společně odpověď.

Úkol propuštění pro nás vyvstává tehdy, jestliže je třeba - z hlediska dalšího vývoje - propustit z našeho života někoho z našich blízkých, nejčastěji rodiče, děti a partnery. Nezáleží přitom na tom, zdali jsou naši blízcí ještě naživu či nikoliv: jak jsme si již řekli dříve, energetické vazby existují mimo čas a prostor.

U jednotlivých energetických vazeb jsme si povídali o tom, jak nás může v našem vývoji brzdit, jestliže jsme k někomu připoutáni. Obdobně je škodlivé pro druhé, jestliže je takto k sobě připoutáváme my. V první fázi se to týká především vztahů rodiče - děti: rodiče od sebe nepropouštějí své děti (ať už fyzicky nebo i "jen" mentálně), dospělé děti potom tutéž chybu bezděky opakují u svých potomků, protože v tomto ohledu nic jiného neznají.

Přitom je známou věcí, že děti jsou mentálně dospělé v 10 - 12 letech (přesný věk je individuální, u dívek tato hranice nastupuje o něco dříve než u chlapců - na každý pád je tato hranice dosti zřetelná a citlivý rodič ji určitě pozná). Nenechme se přitom mýlit tím, že fyzická a sociální zralost nastupuje mnohem později. Malé děti v předškolním věku jsou ještě automaticky napojeny "nahoru" a ještě se pamatují na své poslání i duchovní svět, odkud přišly. Posloucháme-li je pozorně, žasneme nad jejich "znalostí věci" a jejich moudrostí. Pokudˇ z toho děti svým "výchovným působením" nevyvedeme, jsou si velice dobře vědomy svého poslání v životě i nadále. V pozdějších letech se stále více projevuje "tah duše", která - není-li jí zbraňováno - vede člověka bezpečně životem. Daří-li se nám žít v souladu s tahem naší duše, i náš život je v souladu a přirozeně plyne. V opačném případě, protivíme-li se svému poslání, které je v souladu s vyšším záměrem, probíhá náš život v kotrmelcích, které někdy připomínají spíš "salto mortale".

Z toho vidíme, že podobným zbraňováním škodíme nejen sobě, ale i druhým. Pokudˇ nás rodiče drží u sebe v rámci své představy o rodičovství (anebo my držíme své děti a tlačíme je do našich představ), protivíme se tak vesmírnému řádu, kde je jasně vytčen úkol rodičovství: vychovat potomstvo k samostatnosti - a propustit ho, aby šlo svým vlastním životem. Náš vývoj a ani vývoj našich potomků přitom nemusí našim představám odpovídat ani v nejmenším - a to je právě ten kámen úrazu, na němž troskotáme, když jde o propuštění.

My přece víme, co je pro naše děti nejlepší, my je nejlépe ochráníme! Zapomínáme přitom na to, že vidíme pouze malý úsek skutečnosti a nemáme dostatečný vesmírný nadhled, abychom vše mohli posoudit v souvislostech a hlavně s výhledem do budoucna. To, co je pro naše děti OPRAVDU nejlepší z hlediska jejich růstu a vývoje, ve skutečnosti nevíme, právě tak jako to nevědí naši rodiče o nás.Domnívat se a tvrdit, že to víme, poukazuje na naši pýchu - a ta dokáže naši karmickou zátěž úctyhodně zvětšit. Proto bychom si na tyto věci měli dávat obzvlášť velký pozor. (Zhoubností představ se budeme podrobněji zabývat v kapitole o energetických vazbách na 6. čakře.)

Také propuštění našeho partnera, který se rozhodne nás opustit, přestože je námi stále milován, je kardinálním problémem, na němž zpravidla ztroskotají všechny naše dobře míněné snahy. Představa nebo fakt, že se člověk, s nímž jsme někdy již docela prorostlí skrz naskrz, rozhodl z našeho života odkráčet středem, je zdrcující. Jelikož však má každý člověk svobodnou vůli, nesmíme druhému bránit v jeho vlastní cestě, i kdyby nám při tom srdce pukalo bolestí.

Je mi jasné, že toto je krásná TEORIE,přičemž PRAXE je bolest sama. V takových případech je třeba podstoupit nutný, leč strastiplný proces. Pokudˇ se však k tomu neodhodláme, můžeme téměř s jistotou očekávat soukromou pohromu jako důsledek vztahového rozvratu.

S naléhavostí propuštění se setkáváme také, když někdo z našich blízkých zemře. V případě, že nejsme schopni našeho blízkého propustit ze svého života, připravíme bezedné utrpení nejen sobě. Zároveň tím bráníme také duši zesnulého, aby mohla odejít do vyšších duchovních sfér, kde si může nejlépe odpočinout.(O věcech posledních a předposledních si také budeme povídat někdy příště.)

ODPUŠTĚNÍ nám taktéž dává pořádně zabrat. Třebaže víme o jeho prospěšnosti a nutnosti, často ho nejsme schopni. Lidem, kteří nám "ublížili", neumíme odpustit, protože nás stále zaplavuje pocit křivdy. Rádi bychom se těchto negativních pocitů zbavili, ale nejde to.

Nejde to proto, jelikož k opravdovému odpuštění je nutné POCHOPENÍ. Dokudˇ nepochopíme, proč člověk, který nám z našeho hlediska ublížil, jednal, jak jednal - a proč v té dané chvíli jinak jednat nemohl, odpuštění není možné. Jednání vychází vždy z logiky a vývoje toho kterého člověka. Pochopení, že v rámci toho každý jedná, jak nejlépe umí (navíc málokdy nás blízký člověk poškodí úmyslně), nám velmi usnadní situaci. Bez tohoto pochopení se těžko hneme vpřed a opravdové odpuštění bývá nedostižným snem. Potřebujeme přetavit pocit křivdy a ublížení v pocit obohacení. Každý zážitek našeho života, atˇ kladný nebo záporný, se nám děje proto, abychom nabyli určité zkušenosti, která je pro náš růst nezbytná. Jsme-li si toho vědomi, rázem se nám mnoho věcí ulehčí. Z tohoto úhlu pohledu najednou můžeme uvidět, že člověk, který nám zdánlivě ublížil, nám ve skutečnosti prospěl - bez ohledu na to, jak bolestný proces tuto zkušenost provázel. Každý člověk má v sobě světlo, neboť to je pravá podstata duše oživující tělo. Všichni jsme si navzájem anděly a přispíváme si navzájem ke svému růstu. Dokážeme-li si udržet toto vědomí, i opravdové odpuštění přijde samo.

V jakém stavu jsou energetické vazby na naší 4. čakře, rozeznáme v meditačním stavu, když se na tuto otázku soustředíme.

Poté pročistíme nebo odpojíme vazby, které brzdí vývoj náš nebo našich blízkých a můžeme také provést akt propuštění či odpuštění. Meditaci odpuštění je dobré rozdělit na tři části: odpustit druhému člověku, vyprosit si odpuštění od člověka, kterému jsme my ublížili, a na konec odpustit také sami sobě. Často se zbytečně viníme z pomyslných provinění, a taháme tak s sebou nepotřebnou zátěž.

Velice účinnou meditační technikou je také "Světelná vlna" a rozetnutí bludného kruhu, tj. přeměna "negativních" (blokujících) zážitků v náhrdelník zkušeností.

Na závěr mi dovolte přání:
Kéž se stane naším mottem "Umět chybovat s láskou."