Vina a trest
Roman Přikryl

Znáte ten stav kdy na Vás dolehne minulost? Takový ten černý závoj pocitu viny kdy víte, že někdy někde jste provedli něco co někdo považoval za zradu a dodnes se s tím nedokáže vypořádat? Tak to je přesně ono. Vnucený pocit viny.

Víte, člověk byl stvořen tak, že v každém okamžiku svého bytí dělá jen to nejlepší čeho je právě schopen. Nebyl stvořen k tomu aby komukoliv nebo čemukoliv dokázal ublížit.

Zní to paradoxně? Vždyť nám přeci ubližuje každou chvíli někdo.

"Sousedka o půlnoci pere a když pračka ždímá tak nemůžu spát."
"Manžel si už zase nehodil ty zatracený ponožky do špíny, to si myslí, že jsem jeho služka?"
"Šéf mně nechal před ředitelem ve štychu bože jak já ho nesnáším."
"Opustila mně přítelkyně, ale vždyť já ji tak miluju, tak proč?"

Takoví jsme. "Necháme" si ubližovat a pak pláčeme nad sebou samými. Vždyť sebelítost je tak jednoduchá. Jsme k politování, nastavujeme hlavičku a žebráme o pohlazení. Přenášíme svoji negaci do okolí.

Kdo to všechno odnáší? Ty nejcitlivější bytosti, které na světě máme. Naše děti, náš životní partner, naši rodiče.

Vrátím se k onomu těžko přijmutelnému faktu. Stejně jako já nemohu ublížit nikomu, nemůže nikdo ublížit mně. Jen já sám se mohu ublíženě cítit, ale ten strašlivý vnitřní souboj je pouze můj. To já obvinil toho druhého ze zrady a opět jen já ho odsoudil.

Ovšem on dělal v okamžik, který já považuji za klíčový, pouze to nejlepší čeho byl schopen. Nemohl mi ublížit. Já se však přesto cítím strašně mizerně. Jen já jsem pánem svého osudu.

A pak přijde fáze druhá. "Teď mu to dám sežrat". V ten nejvhodnější okamžik zaútočím a vnutím mu jeho vinu. Přece proč, když já se cítil tak strašně, by se on měl cítit dnes lépe? Vmetu mu "jeho vinu" do tváře a … a proces pokračuje. Pokud je vnucená vina přijata.

Je to tak těžké chtít udělat pro druhé Zemi krásnějším místem k žití? Je tak složité přestat ostatní obviňovat pro svůj vlastní psychický masochismus? Je skutečně láska k lidem tak nedostatkovým zbožím?

Je mi líto. Ano.

Pokud nezačneme sami u sebe a budeme stále obviňovat i přes pláštík ušlechtilé všeodpouštějící amnestie nemáme šanci. Nikoho nezměníme nezačneme-li u sebe.

Přeji Vám všem vnitřní sílu. Všeobjímající klid a božskou trpělivost v té nikdy nekončící práci na sobě sama. Mám Vás rád.