Dušičky…
Sofie Danae

Je opět 2. listopad a hřbitovní cestičky jsou plné lidí, kteří přišli za svými blízkými. Za těmi, kteří s nimi už nejsou, jejichž hlas už neslyší a kterým už nemohou dát více než svou vzpomínku a květinu či zapálenou svíčku. Jsou Dušičky, jak říkáme Památce zesnulých… Vzpomínáme na ty, jež jsou nám stále drazí, na to, jací byli, na jejich dušičku… Prostě oslavujeme lidskou duši.

V této souvislosti je velice zajímavé, co slaví "za velkou louží" o tři dny dříve. Tam vydlabou velké dýně, vyřežou oči a jakýsi úsměv a vyrazí "bláznit" do ulic. Co slaví oni? Slaví také duši, jen při tom neuroní tolik slz ale spíše se smějí a radují a užívají si s těmi, které mají kolem sebe?

Každému co jeho jest. A jestli pro někoho pietní akt položení květiny a zapálení svíčky je tím nejupřímnějším projevem, který má vyjádřit "moc nám chybíš", jistě je to přesně to, co by měl tento den udělat. Večer na hřbitově o Dušičkách, kde je světla skoro jako ve dne, osvícen nekonečnými zástupy plamínků skutečně zahřeje dušičku vědomím, že nikdo z nás nezůstane zapomenut…

Mysleme na své blízké a dělejme to tak, jak je to přirozené právě nám. Radujme se a užijme si každý okamžik s těmi, které milujeme a nechme si v srdíčku vždycky dost místa pro ty, kteří se už s námi dnes radovat nemohou.

Ale nedělejme to jen tehdy, když je to napsáno v kalendáři!