Spletité cesty sebedestrukce aneb Kouření I.
Špaček

Bylo by asi zbytečné popisovat zabarvení plic kuřáků, změny v endokrinním systému vedoucí až k diabetu či jiným lahůdkám. To již mnohokrát popsali jiní a povolanější. Zkusme se zamyslet nad tím, jak a proč se jedinec stane kuřákem, proč jím zůstává a co mu tento bohulibý návyk přináší osobně a společensky.

Očekávám, že budu za toto téma zahrnut nesouhlasnými reakcemi kuřáků (dělám si šprťouchlata ze sebe). Asi tak jako mě roznesli kutilové-všeumělové (jsem jedním z nich) a pseudosportovci a někteří skuteční sportovci (svého času jsem dost sportoval).

Říká se, že kdo nezačal kouřit do 25 let věku, ten už nezačne. Asi na tom něco bude, protože všichni kuřáci, které znám, začali kouřit ve věku nižším, mnohdy velmi podstatně nižším. Naopak ti, co se pokoušeli začít kouřit okolo třicítky nebo později, zjistili, že to není nic pro ně - zatím nevím o případu, kdy by si někdo z této věkové kategorie vypěstoval návyk. Takže se asi jedná o tak trochu dětský návyk, který má tendenci gradovat.

Povšimněme si, jak se zachová kuřák ve společnosti, kde například potřebuje dojednat něco důležitého. Postaví se nebo posadí naproti tomu, s kým debatuje, a pokud ho nezná, vytáhne krabičku cigaret a nabídne mu také. Ten nabízenou cigaretu buď s díky přijme, nebo odmítne. A hned je jasno.

1) Je to kuřák, tudíž s ním bude domluva o dodávce umělých hnojiv snadná, jasná a konkrétní.

2) Je to nekuřák, domluva bude jasná a konkrétní.

3) Je to militantní nekuřák, debata se změní v jeho monolog o škodlivosti kouření a odpornosti kuřáků. Při troše štěstí se pak najde malá chvilka pro umělá hnojiva.

4) Kuřák je upozorněn na to, že v daném prostoru je zakázáno kouřit. Odchází tedy z místnosti a dohoda o hnojivech je uzavřena venku u stojanového popelníku s jiným kuřákem, popelníků je tam samozřejmě dostatečný výběr.

Kuřák nenavštěvuje nekuřácké restaurace, na návštěvy k nekuřákům chodí nerad, a pokud má manželku, která nesnáší kouř, řeší to zhusta výlety na dvorek nebo cigárkem u krbu. Přitom si občas vzpomene na školní léta, kdy se spolužáky dal dohromady po dvacetníku dvě koruny, koupili si za to desítku Partyzánek a jedny sirky a šlo se dýmat do osvědčeného kouta parku. Tam nedohlédlo bdělé oko pedagoga ani oko rodičovské. Tehdy si připadal skoro jako hrdina. Konečně se v něčem přiblížil těm dospělákům, kterými tak pohrdal. S rozkoší ze zakázaného ovoce a s nevolností plynoucí z nikotinu dělal s námahou to, co mu bylo zapovězeno, aby pak v době, kdy už mu to nikdo nezakazoval, měl mnohem větší námahu s tím to nedělat.

Za mého dětství, kdy jsme se takhle hrdinsky vzpírali zákazům, byla ovšem jiná doba. Nekuřák, to bylo něco nevídaného, a když se někdy objevil ve společnosti, obvykle se to rozkřiklo a bylo komické sledovat ostatní. Společnost postupně utichala, až bylo takové zvláštní, skoro hlasité ticho a všichni zírali na nekuřáka. Někteří si šeptem něco sdělovali a někteří si chtěli sáhnout. Nakonec se zábava zvrtla tak, že všichni přetřásali téma nekuřák a občas dotyčného častovali nejapnými dotazy. Ten se pak obvykle zvedl a odešel, protože jednak se mu nechtělo trávit večer tím, že by dokola vysvětloval, proč nekouří, a jednak tam bylo na jeho vkus příliš nahuleno. Trochu to připomíná dnešní poměry naruby.

Když jsem pak později s náležitým nadšením musel radostně a dobrovolně sloužit socialistické vlasti v onom kadlubu moudrosti, v armádě, byla cigareta univerzální měnou, za kterou bylo téměř cokoliv. Přímočaré otázky typu "Monšč cigarentle?" a "Aďa cigareta?" byly nejčastější věty, které tam bylo možné slyšet.

Kuřáctví tedy bylo v té době běžným společenským jevem, nikdo se nad ním nepozastavoval a hlasy objasňující škodlivost kouření byly takřka neslyšné. Navíc by tehdy málokdo věřil, že se jedná o narkomanii. On tomu ostatně nevěří každý ani dnes. Ale stačí, když si nevěřící kuřák zkusí tři dny nekouřit. To jsou potom pocity, když mají plíce hlad!