Náboženské směry - Islám

Muslimové kritizují křesťanství za víru v Ježíše jako Syna Božího, kdežto v islámu je považován jen za jednoho z proroků, a jako Muhammad je jen člověk. Islám je vyznáním víry v jednoho všemohoucího Boha a zároveň také zákonem zjeveným od Boha skrze Muhammada. Poslušností a následováním tohoto zákona je muslim veden k Bohu.

Základem islámu je korán a sunna . O tento základ se opírá islámská společnost. Existence Boží se podobně jako v bibli předpokládá bez dalšího odůvodnění. V raných a základních pasážích zdůrazňuje korán dobrotu a všemohoucnost, ale i přísnost jediného Boha. Třetím rysem Božího bytí je jeho tvůrčí činnost. V protikladu ke Starému zákonu se tvůrčí akt v koránu popisuje jako trvale pokračující proces, do něhož Bůh může zasahovat svou všemohoucností. Další ústřední součástí islámské představy Boha je Bůh jako soudce při posledním soudu. Kritériem, podle něhož bude Bůh soudit, jsou dobré nebo špatné skutky člověka, a především jeho víra v Boha.

Člověk má svobodu rozhodnout se pro cestu víry v Boha a žít svou víru v souhlase s učením o povinnostech, nebo zvolit cestu nevěry. V praxi není život bez náboženství pro muslima myslitelný. Není-li člověk muslim, musí alespoň patřit k jiným náboženstvím Písma. Ti, které Bůh shledá spravedlivými, půjdou do nebe a tam budou žít v zahradě Edenu na věky. Ostatní budou předáni peklu a musí tam pykat. Silné zdůraznění ústředních pojmů islámské představy Boha v starších súrách koránu je chápáno jako ohraničení vůči starým tradicím. Podle islámského pojetí obsahuje korán zjevení předané Bohem přímo nebo skrze anděla Muhammadovi. Korán tedy podle toho není kniha v obvyklém smyslu, nýbrž psané, neměnné slovo Boží.

Ortodoxní pojetí, to znamená státoprávní mínění islámských učenců, resp. čtyř klasických právních škol, vychází z toho, že korán nevznikl jednorázovým tvůrčím aktem Alláha, nýbrž vyjadřuje věčně existující vůli Boží. Je tak věčným atributem Božím. Toto pojetí má dalekosáhlé důsledky pro vývoj víry, neboť v přesvědčení, že má poslední a úplné zjevení poslané přímo od Boha, se islám jevil zvnějšku nenapadnutelný. Z toho vyplývá ne nepodstatná struktura islámu, při níž nemůže být žádné dělítko mezi světským a náboženským řádem, což má pro muslima jedinečný význam, který v tak extrémní míře existuje v sotva kterém jiném náboženství. Tak vznikl navenek pocit převahy, který však nemohl zabránit vnitřním napětím. Obě další náboženství, která korán uznává jako taková, mají jako základ knihy, které jsou sepsány lidmi a nepředstavují bezprostředně slovo Boží, a tím podle islámského názoru vyjadřují vůli Boží skrze lidskou neznalost zkresleně. Ukazují sice na Boha, chybí jim však v očích islámu plné ospravedlnění. Protože korán je chápán jako sepsaná vůle Boží, je pro věřícího muslima jedinou autoritou, která určuje život ve všech oblastech.

Korán, který Muhammad za svého života používal jen on sám ze své paměti, byl jeho jediným pramenem určování práva, na nějž se Muhammad orientoval jako vůdce prvotní obce. Následníci Muhammadovi ve vedení obce (viz chalífa) naráželi však s koránem, který sebrali a písemně fixovali, jako výlučným pramenem práva na určité hranice, protože museli spravovat veleříši, která rušila tradiční předěly kmenového společenství. Jako vysvětlující pramen pro nalézání práva byla vytvořena sunna, která představuje soubor tradic a slouží jako návod ke správnému jednání. Tradice o Prorokových činech a výrocích konkretizují všeobecné výpovědi koránu. Rozhodnutí Muhammadova a jednání jeho uznaných druhů, především těch, kteří přijali islám jako první, platí jako příklady k následování.

Sunna je tak protějškem koránu, v němž jsou předpisy objasněny teoreticky. Sunna je prorokem a jeho druhy žitá praxe náboženství. Pro muslimy jsou korán a sunna rovnocenné. V sunně se projevuje opěrný sloup islámu, Muhammadovo prorocké povolání. Muhammad a jeho nejbližší důvěrníci jsou pro muslimy příkladem. Zvláště šíité uctívají Alího, Hasana a Husajna jako příklady nezlomné víry. Protože šíitská seskupení zvláště zdůrazňují příkladnost víry, tedy charizma určitého náboženského vůdce a jeho původ od Alího rodiny, došlo mezi šíity k rozštěpení. Různá probuzenecká a mahdistická hnutí vznikla většinou v šíitském prostředí. Původ a podstata islámu jsou silně spjaty se sociálními a náboženskými skutečnostmi doby Muhammadovy. Arabská společnost Muhammadovy doby byla v prvé řadě společností kmenovou. Ovšem města, hlavně velké obchodní město Mekka, představují centra městské kultury.

Muhammad tak sice podléhal pravidlům kmenové společnosti, jeho působení se však na základě jeho obchodního povolání silně utvářelo městy a jejich kulturou. Protože islám je jak náboženstvím, tak také právním řádem a nebyl zjeven najednou, není ve své struktuře jednotný, nýbrž podléhal proměnám ve společenském a osobním vývoji v době svého vzniku. Nejmladší z monoteistických světových náboženství založil svým zjevením Muhammad (*asi 570 - +632). Islám pochází ze západního pobřeží arabského poloostrova (viz Arábie), z měst Mekky a Medíny. Slovo "islám" znamená tolik co "odevzdání se Bohu" (viz Alláh) a je jménem, které sám Muhammad zvolil nově založenému náboženství. Ten, kdo se odevzdá Bohu, je muslim. Muslimové sami se vyhýbají pojmu mohamedán, Muhammada přijímají jen jako prostředníka Božího poselství, což se považuje za jeho jediný zázrak.

Zpět