Komu se animus a anima podobají?
Doktorka.cz

Jestliže rodič stejného pohlaví výrazně ovlivňuje náš ženský či mužský způsob chování, bude zase obraz muže nebo ženy, který nosíme v sobě, silně poznamenán osobností rodiče opačného pohlaví. Je to prostě proto, že jde o prvního muže nebo první ženu, které jsme důvěrně poznali. Jelikož je utváření obrazu anima a animy výrazně ovlivněno postavami našich rodičů, často se zamilujeme do osoby, jejíž povahové vlastnosti nám připomínají otce nebo matku.

Představují-li animus a anima samotný archetyp života, který nás vybízí, abychom se vyvíjeli daleko od rodičů, je potřeba současně dodat, že tyto postavy, které v nás vyvolávají lásku, mohou zůstat uvězněny v rodičovských komplexech, pokud jsou tyto komplexy silné a negativní. Inhibují potom u mladého člověka popud k vlastní samostatnosti. Toto téma se často ukazuje v pohádkách, kde bývá dcera uvězněna v hradní věži svého otce. V symbolické rovině představuje rytíř, jenž ji osvobodí, právě tak jejího probouzejícího se anima jako lásku, která si žádá, aby dívka opustila svou rodinu.

Když si podněty k vlastní samostatnosti neprorazí cestu kvůli rodičovským komplexům, které inhibují já a poškozují přirozený vývoj, mění se animus a anima ve své protiklady. Ženská schopnost ujmout se iniciativy se promění v pasivní očekávání. Trvá-li tento stav příliš dlouho, podlehne její uvězněný animus vyčerpání nebo zatrpklosti. Animus u ženy se projevuje její schopností být iniciativní, anima u muže pak představuje jeho schopnost milovat. Nevyužívá-li muž své citovosti, propadá jeho anima rozmarům a zmatku a pomocí iracionálních nálad, které se muže zmocňují proti jeho vůli, vyžaduje svůj díl pozornosti. Muž není schopen postavit se na odpor a propadá depresi a zoufalství.

Když jsou animus a anima zajatci rodičovských komplexů, projikují se neomylně na postavy, podobající se rodičům. Jako by nás příroda zavazovala, abychom vyřešili tento problém, uvolnili svou kreativitu a pokračovali v dalším vývoji.

Ve skutečném životě jsou lidé, jejichž animus či anima jsou zcela oproštěny od rodičovských komplexů, vzácní. Většinou jsou stále ještě ve stadiu, kdy je kreativita zajatcem otcovských či mateřských komplexů. V tomto případě dotyční dále žijí s takovými partnery, s nimiž částečně opakují peripetie svého dětství. A to bude probíhat tak dlouho, dokud tyto peripetie nebudou překonány. V tomto smyslu je život dokonalý; nabízí nám totiž stále stejné jídlo tak dlouho, dokud si neuvědomíme, co to vlastně jíme.