Výlet
Stanislav Lelek

Udělalo se mi zle. Marně jsem se snažil ten krajně nepříjemný pocit překonat. Nešlo to. V příštích chvílích se veškerý obsah mého žaludku důsledně přestěhoval ven. Nic nezůstalo. Bylo 17:30. Začal nejhorší večer mého života.

Ten den jsem si po obědě vyrazil na procházku. Bylo slunečné sobotní odpoledne. Toulal jsem se jen tak a přemýšlel. O životě, co od něho očekávám a tak. Uplynula tak hodina bezcílné chůze. Vyšel jsem z lesa a přede mnou se, vzdálený asi tři sta metrů, objevil domek. Tedy chata, nebo raději chatrč, abych byl přesný. Přidal jsem do kroku.

Zblízka byla docela obyčejná. Hrubá prkna kombinovaná s papundeklem, obojí nehezky vybledlé, ale promyšleně postavené. Vzadu plechová roura připomínající chobot rozzlobeného slona. Nejspíš komín. Před vchodem malá verandička se zábradlím. Nevím, co mě tenkrát přimělo zaklepat na dveře. Nic. Podruhé - taky nic. Zkusil jsem vzít za kliku. Bylo otevřeno. Vešel jsem drze dovnitř. Skromná místnůstka prosvětlená velkým špinavým oknem. Na stěnách silně vybledlé stránky z časopisů, zpěvačky, které, pokud nejsou zrovna mrtvé, jsou dnes babičkami. Uprostřed dvě židle a starý opotřebovaný stůl. Přes opěradlo visela zelená plátěná brašna. Po stranách dvě válendy. Na jedné načechraný hadrový spacák a nad ní polička s jedinou a ještě k tomu plesnivou knihou.

Na stole byla svíčka ve stojanu, zápalky a sklenička s nějakým žlutočerveným práškem. Podivné bylo, že byla otevřená a v ní zastrčená polévková lžíce. Vzal jsem ji do ruky. Pomalu jsem se otočil. Byl na ní bílý štítek, nečitelně popsaný. Ze sklenice se linula příjemná houbová vůně. Zaslechl jsem nějaké hlasy. Nečekal jsem, až mě někdo přistihne a rychle jsem vypadl. Pokračoval jsem na blízký hrad. Jeho ruiny byly mým častým cílem. Cestou mě napadlo, jestli na té válendě pod spacákem někdo nespal. Zamrazilo mě. Co kdyby mě přistihl! Dostal bych nejspíš do kokosu. Ale co když tam byla mrtvola a na stole jed, který jí pomohl z tohohle světa? SEBEVRAH?! Ta houbová vůně mi najednou připadala strašně jedovatá. Odplivl jsem si. Určitě v tom byly namleté nějaké smrtící prašivky! Musím tomu přijít na kloub!

Na zpáteční cestě jsem se tam zastavil znovu. Dveře byly pootevřené. Pro jistotu jsem zaklepal. Nikdo se neozval a tak jsem vlezl dovnitř, rozhodnut, že tentokrát vše prozkoumám důkladněji. Pro jistotu jsem za sebou přivřel dveře. Ze všeho nejdřív jsem rozhrnul spacák. Oddech jsem si. Nikdo tam naštěstí nebyl. Pod podhlavníkem jsem našel dívčí košilku a potištěný list papíru. Byla to nepříliš povedená kopie nějakého skripta. Přelétl jsem jej očima. Text pojednával o nějakém američanovi který po požití nespecifikovaného přírodního halucinogenu prodělal zvláštní stavy.

Feťácké doupě! Tak mi to v té chajdě najednou připadalo. Ale co ta lahvička na stole? Opustil jsem představu, že to může být jed. Byl jsem v pokušení prášek vyzkoušet a okusit na chvíli třeba to, o čem psal ten američan. Ale co když se otrávím? Kdo mě na téhle samotě bude zachraňovat? Zvědavost a touha po nadsmyslných zážitcích nakonec zvítězila nad rozumem. Nabral jsem celou lžíci a polkl. Chutnalo to škrablavě a slaně. Napadlo mě, že to klidně mohlo být nějaké koření. Vzápětí jsem si uvědomil, že žádné takové neznám. Moji mysl obsadily ošklivé myšlenky. Proboha, snad to není JED! Bože jen ať to není jed. Vyplivl jsem zbytky prášku na prkennou podlahu. Víc nic. Je to ve mně! Už není cesty zpět. Posadil jsem se na pařez nedaleko chajdy a čekal. Byl odtamtud krásný výhled do kraje. Ptáci šveholili a vítr se proháněl v korunách stromů blízkého lesa. A tohle všechno možná za chvíli ztratím. Navždycky!

Čas plynul nekonečně pomalu. Deset, dvacet minut. Nic. Jsem stále naživu! Uklidnil jsem se. Připoměl jsem si, proč jsem vlastně snědl ten prášek - chci něco zažít. Teď jsem začal být pro změnu nesvůj proto, že se dosud nic nedělo. Asi jsem si toho vzal málo. Zašel jsem si ještě pro dvě lžíce. Když vám to teď vyprávím, budete mě mít nejspíš za blázna. Mě to ale tak nepřipadalo. Byl jsem lačný mimosmyslových dobrodružství.

Podíval jsem se na hodinky. Bylo 16:49.

Sluníčko se schovalo za mraky. Trochu se ochladilo. Vrátil jsem se do chajdy. Vytáhl jsem z kapsy rádio, naladil nějakou muziku a postavil ho na stůl. Ještě než jsem se položil na nepovlečenou válendu, všiml jsem si plastového lavóru zastrčeného pod ní. Na co ho tu asi mají, stačil jsem si ještě pomyslet a už jsem ho potřeboval. Bezprostředně poté následovalo to, co jsem vám už říkal na začátku. Nikomu to nepřeju. Okolní prostor vyplnil odporný houbový zápach.

Udělalo se mi o hodně líp. Na svačinu jsem ale neměl ani pomyšlení. Ještě teď, po několika letech, když vám to vyprávím, mám v ústech tu odpornou chuť a zvedá se mi žaludek.

Dlouho se nic nedělo. Jen v hlavě jak po generálním úklidu - všechny myšlenky někam odpluly a zůstala jen jediná: PŘEŽÍT! Přežít tenhle bláznivý nápad. Poslouchal jsem s nezájmem rádio. Transcendentální zážitky nikde!

Ale moment. Něco se děje! Pomalu začínám ztrácet kontakt ! Ještě se stačím podívat na hodinky: 20:40.

Vše kolem se začíná pohybovat. Okolní prostor i zbytek vesmíru vyplnily rychle se pohybující částice. Nic není v klidu.

Je 21:32. Vidím čas. Plyne jako koule narážející do sebe ze tří směrů: jedna zepředu, druhá ze strany a třetí shora. Když se srazí, rozplynou se. Celé se to neustále opakuje. Čekají, až devátá splyne s dalšími dvěma devátými. Pak spolu vždy splynu v NIC. Jsou to snad koule mého života? Cítím, že se mnou nějak souvisí koule 5-1. Co to znamená? Zatím nevím.

Usnul jsem. Pitoreskní časostroj mě pronásleduje do snu. Nultá s nultou se chystá splynout s nultou odspodu. I v rádiu to odpočítávali písničkou.

Náhle jsem se vzbudil s hrůznou myšlenkou, že můj život i úplně všechno skončí až jed nuly s nulou otráví poslední nulu. Pak nastane konec všeho a já budu u toho ! Hmota přestane existovat!

Je 21:42.
Cosi na dně mé duše se poprvé vzepřelo: Né to nechci! Musí ze mě vyprchat zbytek sajrajtu. Kdyby to šlo nějak urychlit. Pak bude zas všechno dřív !? Znovu jsem usnul. Probudil jsem se ve 22:33. Tmavomodrá křivka se vznáší v prostoru. VIDÍM melodii. Ostrou, skutečnou.

22:40
Znovu jsem usnul. Naplňuje mě poznání, že svět je nekonečno po sobě jdoucích třídimenzních okamžiků, které následují bezprostředně za sebou a vytvářejí ILUZI hmoty, na kterou si můžeme sáhnout.

A tři jedovaté koule-kapky se stahují. Už se blíží devátá s devátou k poslední deváté. Pak se něco stane. Ale to už jsem se nedozvěděl. Vzbudil jsem se. Mám pocit, jako bych se znovu narodil. Mám pěkný hlad. Na stole hoří svíčka. Naproti mě sedí u stolu dívka.

"Promiň, promiňte, já, já...," snažím se vykoktat omluvu, zatímco si ji prohlížím. Může jí být tak pětadvacet, blondýna, rovné delší vlasy stažené do ohonu jí splývjí na šedivou mikinu. Na jejích úzkých rtech vidím otázku. Nic neříká. Ptám se tedy já: "Co to je...," můj pohled sklouzl do míst, kde ještě před pár hodinami stála sklenička, "...co to bylo za prášek?"

Neříkala nic. Podíval jsem se jí do očí. Uhnula, sklopila hlavu a přistrčila směrem ke mně hrnek. Uhrábl jsem rukou vlasy a přisedl si.

Káva byla úplně studená a příšerně sladká. Přesto jsem se s chutí napil. Mlčela. Nervozně si kreslila lžičkou po stole. Alespoň jsem si ji lépe prohlédl. Vypadala jako studentka. Líbila se mi. Odložila lžičku do prázdného hrnku a upřela na mě zelené oči. "Amanita muscaria, muchomůrka červená. Sušená a rozemletá." Chvíli bylo ticho.

" Martin si ji tady včera vzal a dneska ráno v nemocnici umřel," vzlykla.
Ledový rampouch se mi zabodl někam do páteře. "Proboha, kolik si toho vzal?"
"Nevím, nebyla jsem u toho. Říkal něco o dvou lžících." Po tváři jí stékaly droboučké slzy.
"Kdy si to vzal ?"
"Včera odpoledne, kolem třetí."

Další rampouch. Zalomcoval mnou pud sebezáchovy. To mi zbývá půl dne života ! Začaly mě svědit hodinky. Rozepnul jsem řemínek, položil je na stůl a promnul si otlačené zápěstí. Vždy se cítím docela v pohodě. Dokonce mám chuť skočit s touhle cizí holkou do spacáku a pořádně si zapíchat. Ale vždyť ani nevím, jak se jmenuje. Co když má AIDS! Musel jsem se asi dost trpce zasmát svým úvahám, protože se na mě nechápavě podívala. Na tom přeci čerta starýho záleží, jestli něco má. Svou smrt jsem si už vybral. Určitě už čeká někde za dveřma. Třeba ráno aspoň zaťuká.. Byl jsem ironický sám na sebe. Měl jsem na sebe vztek. Taková blbost !

"Já jsem Adéla. A ty?" podívala se na mě. Musel jsem vypadat dost nešťastně, protože vzápětí dodala: "Doktor říkal, že Martin měl nemocný játra. Jinak by to přežil. Normálně by musel sníst celou tuhle skleničku - kdyby se chtěl zabít."

Nepatrně se mi ulevilo. Doufám, že nemám nemocný játra.

"Přišla jsem to sem uklidit a našla jsem tě tu, jak spíš. Nejdřív jsem myslela, že to je nějakej ožrala, ale pak jsem si všimla tohohle," ukázala na lavór s mým obědem. Zastyděl jsem se - nestačil jsem to uklidit. Páchlo to nesnesitelně po houbách. "Promiň, moment." Vzal jsem lavór, otevřel dveře a vyhodil ten smrad daleko do tmy. Nic chytřejšího mě nenapadlo - asi pořád ta muchomůrka.

Přibouchl jsem za sebou dveře. Adéla přehrabovala postel. Objevila papír i košilku a obojí nacpala do tašky, kterou pohodila ledabyle vedle postele. Postavila se na špičky a se zdviženou bradou ještě něco hledala na poličce.

"Martin - byl tvůj přítel ?"
"Spíš kamarád." Zatvářila se, jako by vzpomínala na něco příjemného. "Dřív i něco víc, ale od tý doby, co začal blbnout s těmahle sušenejma nesmyslama, jsme se pořád hádali. Nestála jsem o to, najít ho jednou pod stolem s vytřeštěnýma očima a vyplazeným jazykem. A zrovna dneska..." Dala si hlavu do dlaní a znovu se rozbrečela. Sedl jsem si vedle ní a pohladil ji po vlasech. Nechala si to líbit. Její přítomnost mě dráždila. Přitahovala mě, vábila. Ale v čem jsem lepší než ten její Martin ? Ruka se mi svezla z jejích ramen přes záda na spacák. Nahmatal jsem malý tvrdý hrbolek pod látkou. Vylovil lahvičku. Menší než ta s muchomůrkou. Na dně byl zbytek bílého prášku.

"Co je tohle ?" Strčil jsem jí lahvičku před obličej.
"Ukaž, dej to sem !" Bleskurychle mi ji vytrhla z ruky.
Udiveně jsem na ni pohlédl. "Ty jsi....feťačka ?"
"Nejsem, " odsekla dotčeně, "to jsem sebrala Martinovi z kapsy, když ho vezli do nemocnice."
"A ty víš, co to je ?"
Neodpověděla. Upřeně zírala někam do dálky. Nechal jsem ji.
Zhluboka se nadýchla: "Asi LSD, myslím. Říkala jsem si, že když to u něho najdou, bude v pěkným průšvihu. Ale teď už je to jedno." Hodila lahvičku opovrživě do tašky.
Mlčel jsem. Na to se nedalo nic říct. Jestli to je opravdu LSD, pak by z toho mohl být pěkný průšvih. "Dnešní svět je opravdu divnej. Zakazujou všechno. Za chvíli ti zakážou jíst !"

Podívala se na mě. "Ty jako myslíš, že by tyhle svinstva měli lidem dovolit ? Mohlo by se stát, že svět by byl samej feťák, kdyby sis to mohl koupit v samošce."
"Nemám nic proti tomu, když zakazujou kokain nebo podobný sajrajty. To jsou tvrdý drogy a kromě chvilkovýho úletu a závislosti nic člověku nedají. Myslím ale že ten tvůj Martin k nim nepatřil. Věděl co dělá. Jeho zajímaly psychedelika!" Nechápavě se na mě podívala. "Tyhle věci tě většinou neodrovnají." Zarazil jsem se. Ale co, výjimka potvrzuje pravidlo.
"Po nich vidíš svět tak nějak...jinak. Záleží, jak se naladíš - hudba, knížky, lidi okolo. Poznáš přírodu slyšíš mluvit stromy, zvířata, potkáváš zvláštní postavy. Mnohem snadněji chápeš některý věci. Nacházíš skryté souvislosti. Rozumíš ?"
"Jo, to chápu. Proč to teda zakazujou, když je to takový dobrý ? Proč nezakážou třeba houby, durman nebo podobný věci, který rostou všude ?"
"Protože ti nahoře se cítí mnohem víc ohroženi těmi, co poznávají pravdu, než těmi, kteří se snaží zabít !"

Znovu se rozbrečela. Tentokrát pořádně. "Měl bys už jít, " křičela na mě mezi vzlyky. "Nerozumím, ty tady chceš zůstat ? Vždyť do rána nastydneš !" Položil jsem se vedle ní na postel a pozoroval, jak u stropu velký pavouk omotává mouchu. Ještě chvíli se hýbala. Pak byl konec.
Adéla se bleskurychle sehnula, vylovila z tašky lahvičku, odzátkovala, vysypala si její obsah do pusy a polkla. Celé se to seběhlo během okamžiku. Narovnal jsem se. "Co blbneš ? Chceš se zabít ?"
"Říkals, že uvidím jinej svět ! Chtěla bych..." Nedořekla. Vytřeštila oči, u úst se jí objevila pěna. Snažila se nadechnout, ale nešlo to. Svalila se na postel. Žádný tep! Byla mrtvá !!!

Vyprostil jsem jí z dlaně lahvičku. Bylo na ní slaboučký skoro nečitelný modrý nápis: KCN. To je přeci...kyanid draselný! Žádné LSD ! Proč jsem si toho nevšiml dřív !
Horečně jsem přemýšlel. Uteču ! Ne, blbost. Zavolám záchranku! K čemu ? Je mrtvá ! Policajty. Ano, zavolám policajty. Co jim řeknu ? Řeknu jim pravdu. Vylovil jsem z kapsy mobil. Doufám, že nás potmě najdou.
Ztěžka jsem dosedl na postel. Chvíli jsem zíral do prázdna. Pak jsem jí vyhrnul mikinu. Nic pod ní neměla. "Doprdele! Proč!" Bylo mi do breku. Byla překrásná. Mladá, hebká, opálená.

Dodnes mi vrtá hlavou proč mi policajti nevěřili. Jednali se mnou jako s feťákem. Výslechy, soud, vězení.

Adélko, ty si to teď rozdáváš s červy a jinou odpornou havětí. Už asi nebudeš tak krásná...
Proklínám tě !
Proč jsi mi tenkrát trošku nenechala na dně !?