O životě a smrti z pohledu parapsychologie I.
Stanislav Brázda

Podle mého názoru čím více se lidé smrti bojí, tím více se k ní přibližují.

Vzhledem k tomu, že mnoho mých klientů zajímají otázky týkající se bývalých a budoucích životů, inspirovaly mne odpovědi k napsání této knihy.
Aby byla tato kniha zajímavá i pro ty, které mé názory nezajímají, snažil jsem se z dostupných pramenů napsat i poznatky vědy, či jiných vizionářů a pohledy různých náboženství na vznik a zánik života.

Asi mnoho knih o smrti napsáno nebylo a tato by měla přispět k rozšíření obzorů těch, které problematika života a smrti, který se životem souvisí, zajímá. Podle mne když pochopíme život, pochopíme i smrt. Jsem přesvědčen, že není dobré litovat toho, co jsme neudělali, ale je nutné se umět s minulostí vyrovnat. Když neznáme naše rodiče, nemůžeme je pochopit a tím nejsme schopni pochopit ani sebe a ani našeho partnera, nevíme, čemu máme a můžeme věřit. Když nejsme vyrovnáni s naší minulostí, nemůžeme žít přítomnost a budoucnost. Ve všech oblastech našeho života musí být rovnováha, stejně jako mezi životem a smrtí.

Z otázek klientů jsem vypozoroval, že někteří lidé chtějí být připraveni na smrt, či se smrti bojí. Má to logiku, protože stejně tak, jako bychom měli být připraveni na život, měli bychom být připraveni na smrt. Většina lidí žije v odmítání smrti, nebo v hrůze před ní. Jiní pohlíží na smrt s naivní představou, že smrt se jich zatím netýká a že až to přijde, pro ně dopadne dobře a nyní že si s tím není třeba dělat starosti. Nepokládají smrt za nic zvláštního, spíše za přirozenou věc. To vše jen do té doby, dokud člověk neumírá. Další mylný dojem je, že se nás smrt našeho blízkého netýká, protože nejenom smrt, ale i činy příslušníka rodinného systému (tři i více generací zpět) se nás týkají a ovlivňují nás, naše děti, vnuky a pravnuky.

Protože jsem si v praxi mnohokrát ověřil, že mé teorie se potvrdily dříve či později v praxi, dovolím si i v této knize trochu teoretizovat a využít své vizionářské schopnosti k vysvětlení dosud nevysvětleného a také ke statistice, se kterou mám dobré zkušenosti.

Všechny statistiky jsou zkreslené, to se ví a věda s odchylkami počítá. Do jaké míry budou mé údaje přesné se možná jednou také dozvíme.

Takže první moje statistické údaje:
Ve světe věří 73% lidí tomu, že po smrti existuje ještě něco dalšího, případně další budoucí životy, v Česku je to jenom polovina lidí. Česko se na světový průměr dostane za 83 let, kdy by mohlo na budoucí životy věřit 83% populace. Tento údaj mne nepřekvapil, protože čtyřicet let komunismu ovlivnil myšlení tří generací (což se ví a potvrzují to výzkumy např. německého psychiatra a terapeuta Berta Hellingera, o jehož zkušenostech se v knize zmiňuji). Sám pozoruji vývoj svých klientů a hlavně věkovou hranici,.která se během dvanácti let od změny systému mění- snižuje se. Ze začátku mé věštecké kariéry byla věková hranice mých klientů od čtyřiceti let výše, nyní začínají se svými dotazy za mnou chodit mladí lidé od čtrnácti let, do rozhlasového vysílání či na internetovou poradnu není výjimkou desetiletá dívka, začínají se ptát na různé otázky už i chlapci. Chlapci se ptají většinou na sport a profesi, které by se měli věnovat, dívky už od deseti let na to, zda "dostanou" toho a toho chlapce.

Víra v pokračování života by podle mne měla mít velký význam. Už po napsání knihy Jak se dožít 140 let jsem se setkal se zvláštními reakcemi svého okolí a čtenářů. Jsem přesvědčen, že na jak dlouhou dobu plánujeme budoucnost, tak jsme psychicky zdrávi. Kdo neví, co bude dělat večer, nebo dokonce za hodinu, ten má většinou velké psychické potíže a z těchto lidí je mnoho sebevrahů, lidí bez vize perspektivy.

Proto mnozí, kteří nevěří na pokračování života by mohli mít tendenci vše "urvat za každou cenu", dokud jsou zde a "po nich potopa".I toto by mohl být negativní důsledek jejich myšlení. Proto by mohly mohlo mít odmítání smrti katastrofální důsledky pro celou planetu, nejenom v oblasti ekologie. Sami ze zkušenosti víme, že většina lidí si začíná více vážit života až když jsou na pokraji smrti, vážně nemocní, po úraze, atd., kdy si uvědomí, že život není samozřejmostí a není věčný. Podle Budhy můžeme svůj život využít k tomu, abychom se připravili na smrt. Proto by každý měl nalézt smysl života. Podle buddhistického pojetí tvoří život a smrt jeden celek, v němž je smrt začátkem další životní kapitoly. Smrt je zrcadlo, ve kterém se odráží celý smysl života. Základním poselstvím buddhistického učení je, že jsme-li připraveni, nepřichází smrt jako porážka, ale jako triumf, neslavnější okamžik života. Buddhistické učení odhaluje možnost ohromující a neomezené svobody, jež nám dovolí zvolit si svou smrt a tím si zvolit i své zrození.

Všichni víme, že čím lépe jsme připraveni na život, tím lépe obstojíme, o smrti to platí také. Netřeba připomínat, že mnoho lidí umí zhmotňovat myšlenky, proto tvrdím, že je nutné myslet pozitivně, abychom si v případě tragédie nevyčítali podíl viny.