Proč se astrologie, věda a náboženství nacházejí v krizi II.
Jiří Goldman

Známý fyzik Stephen Hawking ve své knize Stručná historie času uvádí, že existuje matematický teorém, který říká, že každá teorie, která má být v souladu s kvantovou mechanikou a relativitou, musí splňovat kombinovanou symetrii C, P a T. Symetrie C představuje jednotnost zákonů pro částice a antičástice. Symetrie P znamená, že zákony popisující určitou situaci platí i pro její zrcadlový obraz (příroda nerozlišuje mezi směry vlevo a vpravo, nahoře a dole … atd.). Symetrie T vyjadřuje skutečnost, že při obráceném směru pohybu všech částic a antičástic se bude systém vyvíjet zpět do stavů, v nichž se nacházel dříve.

V hermetické astrologii platí, že jsou všechny planety v horoskopu nahrazeny antiplanetami, pro něž platí tytéž horoskopické operace. Dále platí, že každý horoskop, popisující jednu událost, je zrcadlově symetrický s metafyzickým objektem, tvořeným spirituální látkou (prvotní substancí). A dále platí, že pokud obrátíme směry pohybu všech planet a antiplanet, ocitnou se zpět ve svém původním rozložení (stavu). Hermetická astrologie je tedy hledaným kosmologickým systémem, který je schopen v rámci teorie velkého sjednocení popsat celý sférický vesmír ve velkém i malém měřítku.

Přestože Hawking společně s R. Penrosem pomocí obecné relativity ukázali, že klasické pojetí času má svůj počátek v singularitě velkého třesku, rozhodl se nakonec Hawking navrhnout takový model vesmíru, kde by fyzikální zákony nemohly selhat, který však singularitu velkého třesku odstraňuje. Také Einstein, tvůrce obecné teorie relativity, dlouho odmítal přijmout fakt, že čas má svůj počátek - že vesmír začal v singularitě velkého třesku. A právě tím, že Einstein nezahrnul do své obecné relativity centrální singularitu, z níž povstal vesmír, ji učinil neplatnou v rámci teorie velkého sjednocení.

Z pohledu klasické vědy i astrologie mají události ve vesmíru konečný nárůst prostoru a času: událost definují jako jev, kterému je možno přiřadit přesně jeden bod v prostoru a přesně jeden časový okamžik. To je však jen iluze - mylná představa. Kdyby události tvořily časoprostorové kontinuum, pak by bylo možné změřit zároveň přesnou polohu a rychlost elementární částice. Podle Heisenbergova principu neurčitosti to však možné není, a jediný důvod je ten, že mají všechny události ve vesmíru nekonečný nárůst prostoru a času - jsou transcendentální povahy. V tom případě nelze elementární částici přiřadit žádnou polohu ani rychlost, neplatí pro ni žádné fyzikální zákony a je vždy nekonečně malá a zároveň nekonečně velká, a tudíž nekonečně dělitelná.

Nelze-li přiřadit elementární částici žádnou polohu a rychlost - podobně jako tělesům ve velkorozměrové struktuře vesmíru - pak mohou všechny sférické objekty, pohybující se po orbitách kolem jádra (Slunce), existovat jen vůči sobě navzájem (v relativitě může něco existovat jen vůči něčemu jinému). A nyní musí přijít ke slovu astrologie, jejíž systém je založen na zaznamenávání vzájemných okamžitých poloh a rychlostí těles na pozadí oblohy, jak se jeví z pohledu pozorovatele, stojícího v centru události jedné sférické soustavy. Kdyby byl takový pozorovatel v okamžiku vzniku události pohlcen centrální singularitou vesmíru a stačil by těsně před svou transformací kolem sebe vyfotografovat oblohu s nejbližšími planetami a hvězdami, první, co by spatřil po své "smrti", by byl navlas stejný obrázek, tj. uspořádání zdejší nebeské sféry - s tím rozdílem, že nyní by se stal součástí všech probíhajících procesů, zatímco předtím byl oddělený od všeho, co jej obklopovalo.

Zjednodušeně řečeno, vesmír je takový, jak jej vidí sférická tělesa (elementární částce, planety, hvězdy, galaxie) ze všech nekonečně zakřivených bodů svých povrchů, tvořících horizont událostí. Na základě toho, jak Stephen Hawking definoval entropii černých děr, se nyní můžeme pokusit definovat horoskopickou povahu celého vesmíru: Horizont událostí (množina nekonečně zakřivených bodů s nekonečnou hustotou) všech sférických objektů makrokosmu a mikrokosmu je entropií - mírou všech vnitřních stavů centrálního bodu vesmíru. Každému okamžitému uspořádání těles v jedné sférické soustavě odpovídá spirituální objekt, tvořený antitělesy (antičásticemi, antiplanetami, antihvězdami, antigalaxiemi). Z tohoto pohledu vládne všude ve vesmíru dokonalá symetrie.

Události netvoří kontinuum. Každá událost je oddělená od ostatních, ale všechny existují zároveň v centrálním bodě (singularitě) vesmíru. Proto ani čas není kontinuum. Nám se jen zdá, že čas "splývá", podobně jako splývají rovnoběžky při pohledu do dálky. Každý časový impuls, obsahující jednu událost, je oddělený od ostatních, ale všechny existují zároveň v centrálním bodě vesmíru, v němž čas nelze definovat. Vesmír má nekonečně malý a hustý objem s nekonečně velkým nárůstem prostoru a času v každém svém bodě. V tom spočívá největší tajemství vesmíru, že je nekonečně malý a hustý a zároveň nekonečně velký a nekonečně "řídký", takže každý bod obsahuje VŠECHNO (všechny informace o tom, co bylo, je a bude).

Kdyby existovala ve vesmíru jakákoli omezení, jak jinak by mohl na světových tělesech vzniknout inteligentní život? Pokud by měly události ve vesmíru konečný nárůst prostoru a času, pak i kdyby se v něm nějaký pozorovatel nacházel, nemohl by žádný průběh události zaznamenat, protože by neměl žádné pocity a myšlenky.

Veškerá hmota není nic jiného, než prvotní singularitou zachycené transcendentno. Ve vesmíru se všechno děje současně a všechno závisí jen na rychlosti našeho okamžitého vnímání (pozorování), jak ostatně tvrdí i obecná teorie relativity. Proto např. v prostoru, v němž se pohybujeme během spánku, můžeme zaznamenat průběh události ještě dříve, než se událost projeví ve fyzické realitě. Proto také všechny čtyři druhy sil (gravitační, silná jaderná síla, slabá jaderná síla a elektromagnetická síla) musejí být součástí jedné jediné síly, která je trvale přítomná v celém vesmíru.

Teorie velkého sjednocení - kvantová gravitační teorie, jak ji nazývá klasická věda - je již dlouhou dobu lidem na očích. Božská nauka o pohybu těles - astrologie je tu odedávna, jenže astrologové si můj výrok "jak nahoře, tak dole", zaznamenaný v textu Smaragdové desky, špatně vyložili a začali vypracovávat horoskopy, aniž by si uvědomili, že jde o duchovní vědu.