Co je Permakultura? - Klasika versus Ekozahrady a permakultura
Jaroslav Svoboda

Představte si normální průměrnou zahradu u rodinného domku : trávník, chodník z betonových dlaždic, pár sestříhaných keřů, řádka růží, možná nějaký ovocný stromek a po větší část roku podivně vyhlížející záhonek se zeleninou (snaživějším zahrádkářům se omlouvám, nemíním zde nikoho urazit ☺). Každá zelená složka této zahrady je samozřejmě živá, ale ve srovnání s bujnou divokou přírodou to vypadá, jako by tato zahrada ležela připojená na jednotce intenzivní péče, závislá na ošetřujícím personálu. Knihy a časopisy jsou plné zajímavých schémat a designů osázení podle barev, velikostí, optických efektů ke zmenšení či zvětšení prostoru a dalších estetických měřítek rostlin, ale udržet takovou rostlinnou "stavebnici" v životaschopné kondici po následující roky či desetiletí, vyžaduje spoustu práce, času, energie a peněz. Někdy ani to není dost, a když majitel své snažení vzdá, zahradní systém se zhroutí.

1. verze sezóny na klasické zahradě
Když majitel na celé léto odjede, nesekaný trávník přeroste, zaplevelí se, nebo bez zalévání za letních veder seschne. Zeleninová zahrádka bude k nepoznání, málo odolné šlechtěné růže potřebují hnojení a chemický postřik proti skvrnám všeho druhu, stejně tak jako některé ovocné stromky. Přezrálé ovoce spadne a bude za nehezkého zápachu hnít pod stromem. Některé keře zvyklé na zálivku začnou za sucha uvadat, přerostlé větve stříhaného živého plotu mohou znepříjemňovat život chodcům. Odplevelit spáry zanedbaného dlaždicového chodníku bude určitě vyžadovat chemický herbicid. Taková zahrada ve výsledném efektu není bez pravidelné údržby vůbec hezká a ani užitečná pro člověka a volně žijící živočichy- v pravidelných intervalech bude svému majiteli způsobovat více stresu než radosti.

2. verze sezóny na klasické zahradě
Naopak kdyby se dotyčný majitel celou dobu o zahradu staral, každý víkend by jeho sousedé poslouchali řev travní sekačky, a podle pohonu stroje by dotyčný buďto dýchal výfukové splodiny, nebo utrácel za elektřinu, pokoušeje se nepřeseknout kabel (nebo k této zábavě nutil své rodinné příslušníky), každý večer by proléval zelený koberec hektolitry pitné vody a čas od času chemicky vyhubil pampelišky a trávu pohnojil granulemi zázračného složení. Ovoce nasáklé karcinogenními postřiky proti škůdcům si vesele dozrává na stromě a déšť z chodníku odplavuje chemikálii na hubení plevelů do zeleninové zahrádky, na které si pečlivý majitel v potu tváře ničí záda, kolena i nervy nekonečným pletím a okopáváním. K tomu se připojuje i boj proti nejrůznějším nezvaným formám života, od housenek až po krtky. Statistiky stále se zvyšujícího prodeje zahradní chemie a techniky nasvědčují tomu, že sednout si na zahradě do stínu stromu s dobrou knihou a s ničím chvíli nebojovat, je přestupek proti zájmům společnosti. Samozřejmě mnoho lidí teď se mnou nesouhlasí, ale těch co souhlasit ač neradi budou, je stejně dost ; a pro ty jsou určeny tyto stránky. Zahrada totiž může poskytovat daleko více radosti než jen nekonečný stereotyp, boj a zabíjení všeho živého.

V příkladu č.1 se sice zahrádka odebrala do věčných lovišť, ale majitel si možná odpočinul na pěkné dovolené. Tento příklad představuje typickou prohru v boji proti přírodě na vlastní zahradě.

V příkladu č. 2 majitel zůstal doma, trochu se nadřel, zbytečně promarnil čas nepříjemnou prací a stal se sponzorem chemického průmyslu, který mu otravuje řeku ke které chodí na ryby. Ale má trochu kontaminovaného ovoce a zeleniny. Zřejmě si už nenašel delší čas než pár minut týdně, aby se kochal dokonalým trávníkem, jak už to tak bývá a chodci si stejně neváží toho, že jim nepřekáží větve ze vzorně střiženého živého plotu. Ačkoliv pěstuje hodně zelených věcí, v celkovém shrnutí přírodě i životnímu prostředí škodí, protože spotřeba elektřiny z neobnovitelných zdrojů, chemicky upravované vody, spalování benzínu nebo použití zahradní chemie na takové zahradě nemá ekonomické ani ekologické opodstatnění, a víceméně se předpokládá, že se tyto činnosti budou opakovat donekonečna. Stačí chvíli vynechat a všechna předchozí dřina přijde vniveč. Z obyčejného zahradničení se stává těžký byznys a oběť - zahradník amatér na malé atriové zahrádce snadno propadne fobii, že bez malého multifunkčního traktůrku se sekačkou a bez hektolitrů jedů to prostě nejde. Tento příklad představuje typickou krátkodobou a málo uspokojující výhru v boji proti přírodě, a zároveň prohru lidstva ve snaze o příjemný a zdravý život na této planetě.

Vytvořte zahradu, která se stará sama o sebe a vůbec vás k tomu nepotřebuje (kromě prvních let když ji založíte a než „vyroste“). Takovou, která je daleko hezčí než všechny ostatní a nechce po vás žádné peníze na údržbu. Zahradu která kvete, plodí, čistí se a voní úplně sama, zdravě a esteticky, protože to jsou základní pravidla přírody, která vždycky fungovala a fungovat budou, když se podle nich budeme řídit a ne s nimi bojovat. Hmyzí škůdce zbaští jejich přirození hmyzí a ptačí predátoři, plevel bude utlačen bujnými trvalkami a mulčem, a v chytře kombinované zeleninové zahrádce pro něj nezbude moc místa. A krom toho si ještě uvědomíme, že nic takového jako plevel vlastně neexistuje (viz Jedlý trávník ). Majitel této zahrádky si může vybrat mezi slastným odpočinkem se sklenkou vína ve stínu krásných stromů, nebo pomáháním přírodě na své zahrádce k ještě větší dokonalosti, neboť dobře založená „ekozahrada“, po pár letech od založení, uvítá vaši pomoc jen pokud ji nabídnete rádi a dobrovolně. Necháte za sebe většinu času pracovat přírodní zákony- pracují totiž rádi, zdarma a elegantně. Nebo jste někdy viděli přírodu nakupovat v drogerii?

Každý keř i strom potřebuje čas k růstu, proto začněte co nejdříve. Zahrada k dosažení svého maximálního potenciálu potřebuje minimálně 10 let (což neznamená, že už za rok či dva nebude hezká, funkční a užitečná!). Na oplátku vám nabídne energii a atmosféru, kterou na běžné zahradě nenajdete ani za sto let. Řešení tímhle způsobem nabízí nově se rodící styl zahrádkaření a nový pohled na život na této planetě celkově, nazývaný Permakultura.

Velice stručně řečeno, vezmeme-li si příklad z přírody o kterou se nikdo nestará a přesto je tak krásná (ze zbytků té nedotčené se celosvětově stávají národní parky) a zkomponujeme svou zahradu z prvků, které se vzájemně doplňují ve svých funkcích, zamyslíme-li se nad potřebami a vzájemnými vazbami rostlin a živočichů a nás, můžeme si ušít zahradu přímo na míru i svým vlastním potřebám a estetickému cítění. Samozřejmě jsou k tomu potřeba znalosti mnoha přírodních funkcí a také trocha intuice a představivosti, ale někdy je to snazší než se zdá. Daleko snazší než se starat o špatně zkomponovanou klasickou zahrádku alias "vadnoucí trávníkovou prázdnotu". To není jen fantazie, to skutečně jde. Příroda to tak dělala sama ještě než jsme slezli ze stromů a postavili první chemičku.