O životě a smrti z pohledu parapsychologie XXIII.
Stanislav Brázda

Dr. Sabom říká, že mají monitorovací systém, jenž je schopen sledovat pacienta v době, kdy zažívá stav blížící se smrti. Jsme jedni z prvních, kterým se to povedlo. Zpětně vyhodnocujeme záznam elektrické aktivity mozku a porovnáváme ho s dalšími tělesnými funkcemi které mají vztah k době, kdy zkoumaná osoba zažívá stav blížící se smrti. To umožňuje dát odpověď na otázku zda je zážitek blížící se smrti spojen s činností spánkového laloku nebo je to výsledek elektrické aktivity celého mozku. Výzkumem jsme zjistili, že ani jedno, ani druhé. V době, kdy pacientka zažívala stav blížící se smrti mozek objektivně nevykazoval žádnou aktivitu.

Prof. Leonard Angel tvrdí, že v případech, kdy lidé jako by poznávají někoho či prostředí z bývalých životů, jako zvláštní fenomén, který nazývá momentem úžasu. Když někdo porovná vzpomínky toho, kdo si vzpomíná na bývalý život a porovnáním se zjistí, že jsou shodné se životními osudy zemřelých, většina lidí užasne a řekne si, že to nemůže být náhoda. Chceme-li tento fenomén seriózně prozkoumat, musíme posoudit, zda shoda informací vyplívajících z výpovědí lidí, vzpomínajících si na bývalé životy a údajích o zemřelých si takový úžas skutečně zaslouží.

Proto prof. Angel učinil pokus se studenty.

Vzal 200 karet s dvěma sty jmény imaginárních lidí . Na každé kartě byly napsány údaje o životě člověka, který před nějakou dobou zemřel. Prof. Angel studenty požádal, aby si vymysleli nějaký minulý život. Pokusem chtěl dokázat, že minulý život, který si studenti vymyslí by mohl být velmi pravděpodobně shodný, nebo velmi podobný s životem zemřelého, popsaný na kartě. Prof. Angel, při vytváření fiktivních životů zkombinoval 25 způsobů smrti s popisem životních podmínek, ve kterých daná osoba žila a s jejím zaměstnáním. Kartiček je ale mnohem méně, než by se dalo vytvořit. Když studenti vypověděli svůj vymyšlený bývalý život, prof. Angel vždy našel jednu z dvaceti pěti kartiček, na které se našel jím vymyšlený život, který se ve většině údaji shodoval s tím, co studenti vypověděli. Studenti prodělali moment úžasu při zjištění, že se našla kartička shodná s výpovědí bývalého života. Tímto pokusem chtěl dokázat, že se vymyšlené příběhy mohou snadno shodovat s životním osudem nějaké skutečné osoby.

V hypnóze si mnoho lidí vybavuje události, které vypadají velmi přesvědčivě jako bývalé životy a to i s podrobnostmi, které byly prokazatelné a které nemohli zhypnotizovaní znát.

Já sám jsem přesvědčen, že tyto pokusy nemohou vysvětlit a hlavně dokázat, že vzpomínky na minulé životy některých lidí jsou bludem, ale ani pravdou.

Mám jednoduchý důkaz, který lze kdykoli opakovaně předvést. Kdo zná tzv. rodinné konstelace, (o jejichž vzniku jsem se zmínil také ve druhém vydání knihy Jak se dožít 140 let, které provádí nejenom psychiatři a psychologové), ví, že se lze "napojit na podvědomí" kohokoli a kdykoli. Myslím, že i mé věštění je na stejném principu. Problém je v tom, že není známo procento chyby, protože tolik pokusů nebylo vykonáno, a případné schopnosti ze strany lektorů, protože ne každý je schopen využívat schopností média. . Ne každý je schopen být "médiem" a ne každý tím, kdo médium řídí. Proto se mohlo stát, že s např. se svým bratrem- hypnotizérem, řekl pan Hulme dobře události zaválky před 350ti lety a psychologovi, který s historikem Ronaldem Huttonem připravil doplňující otázky (kterými chtěl ověřit, zda si "vzpomene" na podrobnosti, které nemohl znát ze současného života) a které neodpověděl pan Hutton dobře.

Dr. Raymond Moody se rovněž zabývá studiem zážitků lidí blízkých smrti. Jeden pacientka při klinické smrti, kdy "opustila své tělo, se dostala se nad střechu nemocnice a viděla v okapu střechy botu, kterou přesně popsala. Po té se pracovníci nemocnice podívali na střechu a bota tam byla. Tato příhoda mi připomněla mojí příhodu o tom, jak jsem dvěma klientům řekl při popisu jejich nemovitostí, že jim chybí 2 a 6 tašek na střeše. Tato pacientka přesně popsala i slova svých příbuzných, kteří při klinické smrti byli doma a dostali zprávu, že jejich příbuzná zemřela.

Dr. Moodyho udivuje, jak všichni klienti popsali přesně děj při resuscitaci, a to z pohledu, který nemohli mít z pohledu ležícího pacienta na stole. Jeden klient Dr Moodyho popisoval zážitek z klinické smrti. Vedle na oddělení bylo malé několikaměsíční plačící dítě, které nemohli utišit. On se s ním mentálně domlouval o tom, že ti dospělí neví co mu je a proto mu nemohou pomoci. Zjistil, že má zlomenou kyčel. Když se za tři dny vrátil do svého těla tak navštívil vedlejší pokoj a lékaři řekl, že to dítě má zlomenou kyčel, což se rentgenem potvrdilo. Většina klientů Dr, Moodyho se shodla, že je v okamžiku opuštění duše jejich těla přestali mít bolesti. Tento zážitek se opakuje i s výpovědí mučených vězňů.

I jeho klienti potvrzují, že se po zážitku blízkém smrti přestali bát smrti.