Prázdninová próza IV. - Sedmý den
Ivan Olenič

Měsíc byl takový nějaký modrý. Vždy byl růžový, ale ten večer byl skutečně jako jahůdka. Lidičky na něj udiveně zíraly a třásly se strachem. Proč nastala taková změna? Co se mohlo stát? Přichází konec Zemičky nebo Božíček dává znamení svým ovcím? Nikdo se neodvážil říci svůj názor aby to nevypadalo jako rouháníčko. Co kdyby náhodou. Ale prezidentík Zemičky ve tvaru prdelky musel předstoupit se svým stanoviskem a udělit všem morální podporu.

Protože však žádnou morálkou nedisponoval a podporu bral naposledy v době, kdy ještě nespal pod korýtkem, tvářil se alespoň důstojně. S otevřenou pusou hleděl na Měsíc a rukama si upravoval zařízlé trenýrečky. Lid byl nadšen. Jejich papíneček věděl stejný kulový jako oni. Nejnadšenější byli ti, co žili v nejhlubším údolí zvaném Řitka a svůj obdiv projevovali táhlým brumendem. Liboučké zvuky vábily k následování a tak mnoho významných osobností začalo odcházet do údolíčka, kde cítily záchranu.

Ti zcela nejvýznamnější si s sebou nesli i žebříčky. Tehdy, v návalu obav, že národ zanikne za podivného přírodního úkazu dobrovolným odchodem do teplých krajin, prezidentík velmi dramaticky promluvil: " Božínečku !"

Následovaly události, které oficielní média nezveřejnily. Státníkova manželka zvedala jednu ručičku za druhou a plácala svého pajduláčka po papulce se slovy: "Ty prase!" A on skutečně kvičel jako malé prasátko a pobíhal po tribunce , schovávaje se za své úředníčky. V okamžiku malé nepozornosti zakopl o jakýsi kablík a vytrhl jej ze zásuvky. Měsíček zhasl. A byla tma, taková jako v prdelce. Šmoulíci ještě chvíli čekali, jestli někdo nerozsvítí a pak šli spát. Holčičky s červenejma pusinkama dolu, chlapečci s modrejma pimprlíkama na čepičkách nahoru.

Božínek se na to vše díval a s hrůzou si uvědomil, že měl pracovat i sedmý den.