Prázdninová próza VII. - Přizpůsobivost
Ivan Olenič

Prostoduchý mužík opustil svoje doupě a vydal se na cestu. Neměl k tomu žádný určitý důvod,neznal nic, co by chtěl objevit. Nic dosud nepotřeboval a tedy nehledal. Přesto mu začalo být v jeho jeskyni těsno. Něco se přirozeně měnilo v jeho nitru a on potřeboval odejít. Tak tedy došel na nejbližší kopec a dotkl se nebes. Spatřil úžasnou scenérii světa, který ho obklopoval, a pohlížel na ní z výše, kterou znají jen ptáci. Na chvíli se tak i cítil, ale přesto si uvědomoval svůj lidský původ a snesl se na zem. Pak velký stín zakryl kopec a mužík pohlédl vzhůru. Okřídlená bytost se zlatými vlasy se k němu snášela a v jeho duši se objevil zmatek a strach. Když létavec přistál, setkali se spolu. A prostoduchý zjistil, že létat je snadné. Stačilo křídla vynést na kopec a rozběhnout se. Poznání změnilo mužíka a zmatek a strach se vytratily.

Sám se teď vznášel nad krajinou a cítil sílu ve své mysli. Létal oblohou a naučil se využívat síly větru, naučil se orientovat podle nebeských úkazů, a pomalu získával jistotu ve svém novém počínaní. A jak tak létal v prostoru, spatřil pod sebou bytost s černými vlasy plivající oheň. Zmatek a strach znovu lapily jeho duši a srazily ji k zemi. Obrazy ďábelských příšer tančily na jeho těle a zem, na které ležel se třásla. Černý vstoupil do prostoduchého a naučil ho chrlit oheň. Bylo to jednodušší než létání. Poznání opět změnilo mužíka a zmatek a strach se opět vytratily.

Znova se vznášel nad krajinou a dštil oheň pro potěšení.Byl drakem z pohádek . Opájel se sám sebou a svými dovednostmi a zapomněl na doupě, ze kterého vyšel. Pak spatřil bytosti se zlatými a černými vlasy, které se mezi sebou zabíjeli. Děs, hrůza a panika se zmocnily jeho těla a roztažená křídla zvadla. Dopadl tvrdě na krví zalitou zem a chvěl se strachem. Ale bojovníci byli milí a cítili se stejně jako on. Naučili ho, že zabít druhého je ještě lehčí, než plivat oheň. Prostoduchý tedy zabil své učitele a jejich krví si potřel tělo. Znovu se cítil silný a mocnější a toto poznání ho ještě více změnilo.

Zase se vznášel a byl výš než ptáci a Země mu byla maličká.Oheň vycházející z jeho úst osvětloval hrozivě zkrvavené tělo nejsilnějšího ze všech, jenž hledal další poznání, které ho vynese výš, než byl dosud. Cestou spaloval vesnice, města a lesy. Lidé pokorně vzhlíželi k nebi a padali na prach spálení k zemi. A pak poslední neviňátko, zachránivší se v kašně vzalo kámen a hodilo. Nejmocnější z prostoduchých byl zasažen. Z nebe začal padat červený déšť a zhášel ohnivé jazyky v zadýmeném světě.

Poznání změnilo neviňátko.V ruce sevřelo další kámen a nebojácně se rozhlíželo kolem. Lidé se raději vrátili do svých doupat a něco se začalo měnit v jejich nitru. Zlatovlasí plakali a černovlasí měli nového vůdce.