Pocity… Intuice?
Monika Plocová

Před pár lety jsem žila OBYČEJNÝ život. Byla jsem vedena k žití obyčejného života rodiči a všemi okolnostmi okolo mě, následně i manželstvím. Je jisté, že když žiju určitý způsob života, budu k sobě přitahovat podobně žijící lidičky. Mé naučené smýšlení: "Tak to má být! Tak se to nedělá! To se dělá v životě jinak!". Toto poselství jsem plnila do detailu. Když vyběhl na povrch nějaký vlastní pocity, hleděla jsem ho co nejdříve přebít nějakou myšlenkou co se má, či nemá.Dost na to, abych postupně potlačila většinu vlastních pocitů.Když jsem se někdy zamyslela nad vyběhnutým pocitem, přišla jsem si divná. Cítila jsem spoustu věcí jinak než lidi okolo mě. Kopec vlastního cítění rostl se pod skořápkou "to se má a nemá", až jednou způsobil výbuch v podobě emoční, psychické i fyzické krize.

Tehdy mi nic jiného nezbylo, než se několik měsíců věnovat jen sama sobě. Před vlastními pocity nebylo kam utéct. Byla jsem v tichosti sama se sebou. Zrodil se první jasný intuitivní pocit: "Takhle to dál nejde. Jestli budu ještě chvíli pokračovat v těch mechanických naučených vzorcích chování a smýšlení, zničí mě to.Musím brát ohled na své pocity".

V onom jasném pocitu jsem pocítila intuici, něco, na co jsem dávno přestala brát ohled. Byl to první intuitivní pocit, který mě tehdy nasměroval a zachránil. Chvíli trvalo, než jsem si pojmenovala tu dávno ztracenou intuici. Cítila jsem, že mě cosi vede a současně chrání. Konečně jsem si připustila, že to tak cítím a že je to tedy možné. Ten zlom nastal před pěti lety. Od té doby vím, že se nemýlím a svému intuitivnímu ochránci mohu věřit. V prvním roce po zlomu na mě vypadla v knihkupectví kniha, byla o intuici. Koupila jsem si jí a věděla jsem, že je to poselství pro mě, že jdu správným směrem. Následně se mi náhodou dostala do ruky kniha další, kterou jsem si koupila jenom proto, že byla levná. Zasunula jsem jí do knihovny. Asi po půl roce jsem dostala nutkání číst jí.

Strašně moc mě obohatila a opět jsem v ní poznala svou intuitivní cestu. Někdy mívám pocit nebo nutkání jet někam, nebo někoho navštívit, zavolat. Když ono nutkání poslechnu, zjišťuji, že mělo svůj smysl. Někdy to zjistím hned, někdy až za nějaký čas, kdy si uvědomím, že kdybych to tehdy neposlechla, nepoznala bych nebo by nebylo, to co je dnes. Někdo tomu říká náhoda, ale já už dnes vím, že náhoda není a vše má svůj smysl. Intuice mě naučila, že život je neuvěřitelná skládanka, která do sebe zapadá. Někdy se výsledek setkání, nebo okolnosti, může zdát zprvu nesmyslný, ale není to tak. Čas ukáže ten nádherný smysl. Dělám psychoterapii a ráda píšu o smyslných věcech. Zrovna jako teď mám pocit, že jsem mezičlánek něčeho, co ze mě mluví a píše. Není to poprvé. Opět je tu ten pocit. Jsem něčím vedena.

Setkání s člověkem, lékařem, který mi zprvu přišel neuvěřitelně namyšlený a sebevědomí. Něco mi říkalo: "Drž se ho a věř mu". Po čase mě tento člověk neuvěřitelně pomohl svým smýšlením a poselstvím, a také po stránce profesní.

Člověk touží po krásných lidskostech. Někdy se o ně urputně snaží, bezvýsledně. Když dá člověk průchod vlastnímu cítění a otevře se energii, která k němu proudí, třeba v podobě intuice, pozná všechno to krásné, až přijde čas. Pokora a trpělivost, otevřít svou náruč novému poznání, které k nám míří samo. Nevím, co teď dál k tomu napsat, intuitivních zážitků je hodně. Pro teď nezbývá než DĚKUJI….tam k Vám nahoru za ochranu a krásné pocity a hodnoty, které prožívám. Budu je s láskou předávat dalším lidičkám.