Znovuobjevení andělů? - II.
Ivan Odilo Štampach

Poslové ano, ale co s duchovními bytostmi?

Je-li v Bibli a tradici řeč o Andělu Hospodinově nebo o andělech v plurálu, není obvykle řeč o libovolných poslech. Jsou nakonec přece jen ve hře nebeské či duchovní bytosti. Jde nám o to, co možná poněkud přehnaně říká autor listu Židům: Což není každý anděl jen duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení? Co to ale znamená být duchem? V biblické hebrejštině i řečtině, podobně jako v latině a ve slovanských jazycích souvisí duch těsně s dechem, větrem, vichrem nebo vánkem. V téže 1. kapitole listu Židům čteme v českém ekumenickém překladu O andělích je řečeno: Jeho andělé jsou vanutí větru a jeho služebníci plápolající oheň. V kralickém překladu ale máme: … činí posly své duchy … Máme tedy na výběr jak přeložit/vyložit původní řecké pneumata. Ukazuje nám to přinejmenším, že bychom měli být opatrní při interpretaci textů, které ostře staví ducha a tělo proti sobě.

Dech symbolizuje život. A duch, to je život sám. Možná spíše život tak jak jej sebereflexivně zakoušíme. Je to intenzifikované bytí, ne pouhý výskyt. Duch je plně rozvinutým životem. Živá bytost má zdroj některých svých úkonů v sobě, i když pochopitelně odpovídá na vnější podněty. V duchu je tato vlastnost života rozvinuta až po svobodu, tedy schopnost zvažovat různé vlivy na základě hlubinného poznání a utvářet svůj život, v daných mezích utvářet či spoluutvářet sebe sama. Duch tvoří sebe tím, že tvoří díla. Poznáním na duchovní úrovni není pouhý odraz nebo otisk. Duch poznávaje tvoří. Není-li poznání přímo svrchovanou tvorbou, je alespoň spolutvořením. V latinském cognitio, poznání můžeme vidět co(n)-genitio. spoluplození, spolurození. Podobně v biblické hebrejištině jáda´, poznat (něco, někoho), znamená také pohlavně obcovat.

Je-li ale duch životem rozvinutým do svobodné tvorby na základě poznání, plyne z toho nějak, že je něčím beztělesným? Sami sebe jako lidé zakoušíme jako duchovní bytosti, ale to také znamená, jako bytosti duchovně-tělesné. Lidské tělo spíše je a stává se duchovním, než že by bylo něčím vnějším, pouze akcidentálním, instrumentálním. Nezakoušíme je jako něco, co můžeme přijmout nebo odložit, jak je nám libo. Nemáme tělo. Spíše jsme tělem. A ovšem také jsme duchem a duší. Duch není uvězněn v žaláři těla, spíše je vtělen či ztělesněn. Teď se ale odvážíme otázky: Nemáme tuto jednotu připsat celku tvorstva? Není celé tvorstvo duchovně-tělesným kosmem? Není to nesmírné společenství osob a jejich kvazi-tělesných projevů?

Než se ale pustíme do úvah o možném spojení andělů s přírodou, položme si tu nejbanálnější otázku, která nás v této situaci může napadnout: Jsou doopravdy andělé? Pomineme zjevné taktizování teologů, kteří si o tom myslí své, ale nechtějí se dostat do konfliktu s vrchnostmi. Obhájcům andělů nezbude než odvolávat se na údajně jasné, ba jednoznačné biblické výpovědi. Pochybovači sázejí na mýtický ráz výpovědí o andělích. Dnes už myslíme racionálně a kriticky. Interpretace Božího jednání pomocí nadzemských bytostí je prý už překonaná. Pokusme se o jisté zprostředkování. Připusťme, že řeč o andělích je opravdu mýtická. Není ale taková též řeč o Bohu? Mýtickému myšlení se v náboženství nevyhneme. O Bohu a andělích, ale také o člověku a zemi a o jejich vztazích se vypráví příběhy, které zvou k účasti, probouzejí fantazii, orientují vůli, vytvářejí vztahy, odkazují ke smyslu. Tento způsob komunikace je oprávněně současný. Projevy mýtopoetického myšlení obsahují poselství, u nějž není důležitá faktografie. Aby je člověk mohl skutečně přijmout, musí se zúčastnit pohybu, který vyvolaly.

Je-li řeč o andělích odlišná ale oprávněná, můžeme říci toto: O dějinách můžeme vypovídat s užitím metod a výrazových prostředků historiografie, ale i mýticky. O přírodních dějích se mnohé dovíme od exaktních věd, ale můžeme o nich mluvit také poeticky, symbolicky, prostě mýticky. Šumění andělských křídel a nadzemskou harmonii andělských kůrů nevyčteme z archivních materiálů a jejich analýzy stejně tak jako je nezachytíme registračními přístroji a nevypočítáme z naměřených veličin. Můžeme ale paralelně s kritickým, racionálním, demýtizovaným jazykem mluvit o andělích a také tím něco sdělujeme. Zveme k účasti, vytváříme vztahy, odkazujeme ke smyslu, jak už o tom byla řeč. Nemíníme tuto interpretaci lidských dějin a jejich přírodního rámce jako alternativní. Nejde totiž o to, kdo z koho. Nepokládáme za smysluplnou otázku, kdo má více pravdu, kdo je blíže skutečnosti. Mýtická řeč nevylučuje vědeckou. Nezmítá už námi radikální demýtizační vášeň. Pochopili jsme, že stačí mýty interpretovat, resp. reinterpretovat. Řeč o andělích (a s ní veškeré náboženské mluvení) vlastně nechce být ani pouze paralelní. Přejeme si, aby byla vůči jazyku klasické vědy komplementární. Řeč o andělích tedy doplňuje neúplnou řeč vědy (a moderní teologie) o přírodě a dějinách. A nutno dodat, et vice versa.

Co znovuobjevujeme s anděly?

S kritikou exaktní vědecké interpretace přírody nemusíme spěchat. Naopak, než necháme zaznít kritické hlasy, měli bychom poctivě uznat jak moderní myšlení a jeho aplikace udržují, chrání a rozvíjejí život. Na druhé straně se ale nemusíme nechat zahnat do kouta: Výpovědi o přírodě mimo rámec klasické vědy nemusí být jen planým snílkovstvím nebo dokonce patologickým stavem psychiky. Opravdu mohou doplňovat, co vědecký výklad zanedbal. Nemusíme se spokojit s chladným, mrtvým, mechanickým, vykalkulovaným vesmírem. Máme právo interpretovat svět kolem nás také mýticky či mýtopoeticky.

Manipulativní racionalita moderní vědy je programově zaměřena na technické aplikace. Co z přírody není využitelné pro větší blahobyt, je nepodstatné. Dlouho si lidstvo všímalo jen výhod, které z toho plynuly. Až ve druhé polovině dvacátého století jsme dospěli ke zjištění, že bezohlednou exploatací přírodních zdrojů podřezáváme větev, na níž sami sedíme. Exaktní zkoumání obnovitelných a neobnovitelných surovinových a energetických zdrojů, zkoumání procesů v půdě, vodách a atmosféře je účinným nástrojem zjištění pravdy. Přejeme-li si ale hlouběji porozumět poměru mezi lidmi a přírodou, potřebujeme ještě komplementární přístupy. A tady mohou kupodivu přispěchat s pomocí andělé. Přesněji řečeno lidé, kteří s anděly, lze-li to tak říci, počítají. Otevíráme-li se přírodě meditativně, je-li naše poznání účastí a spolutvorbou, bude se nám příroda jevit jinak, než jen jako soubor měřitelných objektů a procesů. Staneme se vnímavými pro ducha a smysl. Příroda může být znovu svým způsobem plna bohů. Nebude to tentokrát na úkor racionality, nýbrž s respektem k ní. A bytosti nazývané v antice bohy můžeme za nových okolností nazvat anděly. Můžeme se dokonce pokusit o komunikaci s duchovními bytostmi stojícími v pozadí přírodních dějů, samozřejmě s rizikem příslušných psychiatrických diagnóz.