Reinkarnace a spasení v pohledu metainformatiky I.
Ing. Hynek Lauschman

1. Cíle tohoto příspěvku. Vžité omyly

Cílem tohoto příspěvku je pokus o nadkonfesijní pohled na nejvýznamnější náboženské systémy současného světa.

Nejnápadnějším rozporem velkých náboženství je otázka posmrtného života. Křesťanství a islám znají jen jeden život a jeho případné další pokračování v duchovní podobě. Hinduismus a buddhismus vyznávají reinkarnaci. Pokusím se ukázat, že tento rozpor je pouze zdánlivý, že je důsledkem odlišné terminologie a vzájemného nepochopení. Fakticky hlubší rozdíl je v zaměření duchovního úsilí. Meditativní směry usilují o osvícení, zatímco směry otevřené k životu akcentují službu.

Než přistoupím k tématu, musím uvést upřesňující poznámku. Víra v reinkarnaci je v euroamerické civilizaci hojně rozšířena,až na výjimky však nejde o globální osobní obrat k východní spiritualitě. Pojetí reinkarnace, s nímž se tu setkáváme, je v hlubokém rozporu se samou podstatou východního myšlení. Hinduista či buddhista chápe koloběh životů negativně a usiluje o vymanění z karmických vazeb, které ho nutí znovu a znovu se rodit, žít a umírat. Jeho cílem tedy je dosáhnout stavu, kdy už se reinkarnovat nebude. Naopak pro západního člověka je reinkarnace atraktivní právě tím, že otevírá posmrtnou perspektivu. Smrt, postrach a děs, příšerná skvrna naší více či méně blahobytné existence, přestává být definitivní: po smrti následuje další zrození.

Ani křesťanství si nezachovalo svou původní podobu. Světské chování církve na jedné straně, redukce teologie na spasení z čisté milosti na straně druhé, přivedly mnohé k víře v "lacinou milost" či v totální predestinaci: spasení vůbec nezáleží na vlastním úsilí věřícího.

Dnešní křesťané kritizují víru v reinkarnaci jako zadní vrátka pro hříšníky. Člověk není postaven před jednoznačnou alternativu "budeš spasen nebo budeš zavržen". Následky hříchu se posunují do dalších životů: Milost, vyjádřená v Kristově oběti, se stává nadbytečnou. - Uvědomují si kritikové, že mluví o pokleslé formě víry v reinkarnaci? Že se jejich kritika naprosto míjí s karmickým principem a s duchovním úsilím těch, kdo ho přijali jako skutečný zákon života? Že karmické nové zrození není pokračováním stávající pohodové existence, ale specifickým vyjádřením soudu?

Podobně buddhisté, jogíni apod. odmítají křesťanské spasení z milosti, opět jako zadní vrátka pro hříšníky. Poukazují na chování křesťanů, které naprosto neodpovídá Ježíšovým přikázáním lásky. Jak mohou svévolní hříšníci, kteří se vůbec nesnaží se svým hříchem něco udělat, věřit ve spasení z milosti? Z hlediska karmického principu je to opravdu absurdní. Avšak stejně, jako tomu bylo v případě křesťanských kritiků reinkarnace, týká se tato argumentace jen pokleslých forem křesťanství. Naprosto nepostihuje pokání, modlitební zápas a životní úsilí těch, kdo Ježíše učinili skutečným pánem svých životů. Neboť toto úsilí, měřeno vloženými osobními silami a mírou zasažení života, je naprosto srovnatelné s duchovními cestami Východu.

Masově rozšířené deformace se tedy týkají jak víry, tak i vzájemného posuzování náboženských systémů. Tyto deformace nejsou tím, co nás zajímá. Chceme zkoumat duchovní systémy v jejich čisté podobě.

2. Pokus o religionistickou srovnávací studii: Karma a hřích

2.1 Karma a hřích

V čem vlastně spočívá karmický princip? Velmi stručně lze snad říci: Karma je predestinující vymezení našich životů, souhrn vázaností, nutností a úkolů, kterým neujdeme, i osob, věcí a okolností, které s nimi souvisí. Svým životem karmickou situaci přetváříme ve dvou směrech:

uvolňujeme vázanosti, naplňujeme nutnosti, plníme své úkoly, vytváříme nové vázanosti a nutnosti, komplikujeme své úkoly a zakládáme důvody úkolů nových.

Cílem duchovního snažení je karmický program splnit a novou karmu již nevytvořit, čili od karmických vazeb se osvobodit (karmu "odžít" či "zrušit"). Předním karmickým úkolem ovšem je přijmout všechno, co nám život přichystal. Nejde jen o úkoly aktivní, kdy máme něco vykonat, ale i pasivní, kdy máme něco prožít a často i vytrpět. Základ duchovního postoje spočívá v tom, že svou karmu pokorně přijímáme. (Tak karmické myšlení v historickém měřítku způsobilo pasivitu Východu.)

Karmický princip je nedílnou součástí reinkarnačního učení. Reinkarnace je výkladem přenosu karmy; o tom pojednáme dále. Avšak aspekty, týkající se jednotlivého života, nejsou s reinkarnací nijak nezbytně spojeny. Je to teorie o predestinaci a svobodě, o smyslu života a způsobu jeho naplnění.

Křesťanský pojem hřích ve svém nejvlastnějším smyslu značí "žití v odtržení od Boha". Podstatou hříchu je, že člověk převzal autoritu, že učinil sebe, svůj názor a svou vůli měřítkem správnosti svých pohnutek a činů. Ve stavu hříchu pak člověk myslí a koná hříšně a vytváří tak kauzalitu hříchu, pronikající celými dějinami. Svět, do něhož se rodíme, naše životní situace i my sami, vše je prosáklé hříchem.

Duchovním cílem je hřích zrušit, přiblížit se k Bohu. Jakkoliv rozhodující čin v tomto směru není v naší moci, očekává se nemálo i od nás: milovat Boha a milovat bližní.

Karma - jakýsi životní program, hřích - stav člověka bez Boha. Každé je to o něčem úplně jiném - ale jen na povrchu. Oba systémy vidí člověka na cestě k cíli.V obou případech je naše výchozí pozice daleko od cíle, v obou případech nám k dosažení cíle něco překáží. Jednou se tomu říká karma, podruhé hřích. Úzký význam obou pojmů se liší. Avšak celkové pozadí je naprosto stejné. Jde o souhrn faktů, které nás oddělují od duchovního cíle, a nutností či úkolů, v nichž musíme obstát, aby tyto překážky byly překonány.

Můžu snad shrnout: Pojmy "karma" ve východní tradici a "hřích" v tradici západní jsou klíčové symboly jedné a téže skutečnosti.