Sny - vize do budoucnosti? - II.
Matrix

V květnu roku 1938 se paní Toppové zdál sen, ve kterém jejího manžela ubodal řeznickým nožem k smrti malý dlouhovlasý muž. Pan Topp, kuchař na parníku City of Norfolk, se snu své ženy jen smál. Rezolutně odmítl její prosby, aby se příští plavby lodi neúčastni.. Hlouposti! - odbyl ji. Paní Toppovou však sen natolik vyděsil, že o něm řekla svým přátelům a příbuzným a prosila je, aby se pokusili manžela od plavby odradit. Někteří z nich to zkusili, ale nepořídili o nic víc než ona sama. Většinou se jí však vysmáli a tvrdili jí, že je to jen přirozený následek zkaženého žaludku nebo něčeho podobného - obvyklé "vysvětlení", které nevysvětluje vůbec nic. Ernest Topp vyplul podle plánu.

V noci 16. května 1938, když bylo loď City of Norfolk na cestě do Londýna, se paní Toppové opět zdál sen, jak je její muž ubodán k smrti ve rvačce s malým mužem s hlouhými černými vlasy. S výkřikem se probudila. Budík ukazoval pět hodin ráno. To odpoledno obdržela paní Toppová telegram z lodi, která právě zakotvila v přístavu v Londýně. Na blanketě stálo, že její manžel byl ubodán k smrti jakýmsi Španělem jménem Christ Magurrio. Vrah po spáchaném činu vyskočil z lodi a tři členové posádky, kteří se ho snažili zachránit, přišli spolu s ním o život, když se spuštěný záchranný člun na rozbouřeném moři přvrhl. Detaily osudné rvačky, jak je popsal majitel lodi, se přesně shodovaly s tím, co paní Toppová viděla ve svém příšerném snu.

Paolo Grillo byl farmář, který prožil celých třiašedesát let svého života na malém kousku země blízko Treviglana v italské provincii Bergamo. Ráno 27. listopadu 1952 Paolo nešel na pole, jako to dělával obvykle, ale místo toho celé dopoledne obcházel sousedy a vyprávěl jim o podivném snu, který se mu zdál předešlé noci. "Zdálo se mi," říkal, "o jednom příteli, se kterým jsem byli za první světové války v zákopech. Byl jsem s ním, když ho zasáhla kulka odstřelovače - zemřel mi v náručí o chvíli později. Včera v noci ke mně ve snu přišel, položil mi ruku na rameno, a když jsem se na něj podíval, řekl: ,Buď připraven, Grillo, dnes půjdeš se mnou."

Sousedé se nažili Grilla ujistit, že se strachuje pro nic za nic. Všichni máme občas špatné sny. Někteří z nich dokonce vzpomínali na podobné sny, ze kterých pak nic nebylo. Grillo však odcházel a kroutil hlavou. Byl jasný, teplý, slunečný den. Pole potřebovalo jeho péči, ale Grillo se rozhodl, že by mu práce v takový den mohla přinést smůlu - stráví odpoledno ve svém oblíbeném houpacím křesle před chalupou. A tam ho také k večeru našli - mrtvého. Zemřel na infarkt.

Sir Henry Wilson je zmiňován v historických knihách jako generál britských pozemních vojsk z počátku první světové války. Pozdější období jaho významné kariéry zahrnovalo členství v parlamentu, kde reprezentoval irský North Down. Vzhledem k tomu, že byl dlouholetým přítelem lady Londonderry, velké dámy londýnské společnosti, bylo jen přirozené, ža tato lady udělala vše pro to, aby mohla sira Wilsona pozvat na večírek, který pořádala ve svém domě v červnu roku 1922. Sir Henry byl tou dobou na loveckém zámečku ve Skotsku a stal se tak posledním - třináctým - hostem. Sir Henry by zřejmě nebyl nijak vyveden z míry, kdyby věděl, že je třináctý. Ani hostitelka tomu nevěnovala pozornost. Nebyli pověrčiví. Ale možná měli být.

Lady Londonderry se málokdy něco zdálo, ale té noci měla velice živý, nezapomenutelný sen. Viděla v něm sira Henryho Wilsona v jeho slavnostní vojenské uniformě, jak nastupuje do taxíku. Seděl sám na zadním sedadle. Taxi projelo ulicemi Londýna a zastavilo před rezidencí sira Henryho, kterou lady Londonderry ihned rozpoznala. Sir Henry vystoupil, urovnal si uniformu, zaplatil řidiči a svižně vykročil ke dveřím, zatímco se taxi vzdalovalo dolů ulicí. Když se sir Henry naklonil ke dveřím, aby zasunul klíč do zámku, vynořili se zpoza sloupu dva muži, rozběhli se k němu a vytáhli z kabátu pistole. Lady Londonderry chtěla vykřiknout nějaké varování, ale nemohla ze sebe dostat ani hlásku. Generál uslyšel kroky, ale než se stačil otočit, jeden z útočníků již vystřelil. Generálovi se po uniformě mezi lopatkami začala rozlévat rudá skvrna. Poklesl v kolenou a levou rukou se zachytil sloupku. Druhou rukou ještě vytáhl z pochvy svůj obřadní meč. Když se otočil čelem ke svým vrahům, ozvaly se další výstřely, po kterých se sir Henry svezl na schody a zůstal bez hnutí ležet. Pistolníci utekli a lady Londonderry se s výkřikem probudila, celá zalitá potem. Téměř okamžitě k ní přiběhl její manžel a vyděšená žena mu vyprávěla svůj strašidelný sen. Snažil se jí uklidnit, říkal, že to nemá se skutečností nic společného, byl to jenom zlý sen, nic víc. Nakonec, aby celou záležitost nějak ukončil, zatelefonoval do rezidence sira Henryho, kde ho ujistili, že je vše v pořádku a že generál v klidu spí. Lady Londonderry se však nemohla zbavit dojmu, že se stala jakýmsi předběžným svědkem vraždy sira Henryho. Řekla o tom několika přátelům, ale všichni jí radili, aby se na to snažila zapomenout, a hlavně aby s tím nesmyslem neobtěžovala sira Henryho.

Deset dní poté, co se lady Londonderry zdál onen tolik diskutovaný sen, byl sir Henry vzhledem ke svým válečným zásluhám vybrán, aby odhalil památník obětem války na Paddingtonském nádraží. Pro tuto příležitost považoval sir Henry za vhodné obléci si svou slavnostní vojenskou uniformu, Když obřad skončil, nastoupil sir Henry do taxíku a vydal se domů. Šedesát vteřin poté, co zaplatil řidiči a vykročil ke dveřím svého bytu, ležel již sir Henry na schodech, střelen dvěma muži, kteří ihned po vraždě utekli. Přesně tak, jak to lady Londonderry viděla ve snu.

Výjimečně se stane i to, že sen o katastrofě skončí radostně. Vezměmě případ Juliuse Dittmana a jeho snu, který se mu zdál v březnu roku 1956. Pan Dittman vlastnil obchod na rohu Huron Road a Ontario Street v Clevelandu ve státě Ohio. Hned vedle jeho obchodu začala clevelandská Parkametic Corporation stavět obrovské několikapatrové parkoviště. Panu Dittmanovi se zdál sen, že celé parkoviště se náhle zhroutilo na jeho obchod a roztříštilo ho na padrť. Sen to byl natolik živý, že hned ráno odešel do pojišťovny a sjednal si pojištění na únik zisku do výše sto dvaceti tisíc dolarů. Pojištění bylo uzavřeno v pátek 6. dubna 1956 ve tři hodiny odpoledne. V sobotu 7. dubna v sedm hodin ráno začala budova nového parkoviště náhle klesat. Na místo přispěchali stavební inženýři a dělníci, aby celou stavbu podepřeli. Vrchní část budovy parkoviště se v tu chvíli odkláněla už dva a půl metru od své osy směrem nad střechu Dittmanova odchodu. Městské úřady nařídily stržení budovy a Dittmanův obchod musel být pochopitelně po čas demoličních prací z bezpečnostních důvodů uzavřen. Ušlý zisk pojišťovna samozřejmě zaplatila - díky varování, kterého se dostalo panu Dittmanovi ve snu.