O životě a smrti z pohledu parapsychologie XXXXIII.
Stanislav Brázda

SMRT PŘI UMĚLĚ PŘERUŠENÉM TĚHOTENSTVÍ

Jak byla smrt plodu ovlivněna rodinným systémem rodiny ze strany matky: 95%
Jak byla smrt plodu ovlivněna rodinným systémem rodiny ze strany otce: 70%
Jak byla smrt ovlivněna rodinným systémem rodičů matky: 50%
Jak byla smrt ovlivněna rodinným systémem rodičů otce: 50%
Jak smrt ovlivní byt-dům plodu, pokud k potratu došlo doma: 95%
Jak smrt ovlivní byt-dům plodu, pokud k potratu nedošlo doma: 60%
Jak smrt plodu ovlivní místo přerušeného těhotenství: 95%
Jak smrt plodu ovlivní rodinný systém rodičů (kolik budoucích životů): 95% 3 životy
Jak smrt plodu ovlivní rod. systém sourozenců narozených před potratem: 80% 2 životy
Jak smrt plodu ovlivní rod. systém příp.sourozenců nar. po potratu: 85% 2 životy
Jak smrt plodu ovlivní rodinný systém toho, kdo potrat dělal(kolik bud. životů): 70% 2 životy
Pokud byl potrat proveden ze zdravotního hlediska, je důsledek jako u spontánním potratu. Na toho kdo potrat ze zdravotního důvodu dělá, nemá tento výkon negativní vliv.

Mimo důsledků na energii zabitého plodu má potrat další důsledky v rodinných systémech všech zúčastněných., to je i toho, kdo potrat dělá. Německý psychiatr Bert Hellinger ve své knize Skrytá symetrie lásky popisuje své dlouholeté zkušenosti v oblasti vztahů, umocněné zkušenostmi v tzv. "Rodinných konstelacích". Tvrdí, že nejčastějším důsledkem umělého přerušení těhotenství je konec manželství, takže pokud chtějí rodiče spolu zůstat, musí začít znova. Partneři, kteří nežijí v manželství se většinou rozejdou. Sexuální vztahy se mezi takovými partnery stanou obtížnými nebo jsou úplně přerušeny. Snaží-li se partneři vyhnout důsledkům svého jednání a svým pocitům viny, doplatí na to někde jinde. Bylo-li dítě počato s někým jiným než s manželem (či manželkou), úplně to změní vztah, protože to je začátek něčeho nového a PROTO MANŽELSTVÍ KONČÍ. Někteří lidí si myslí, že umělé přerušení těhotenství je něco neškodného, ale často to má mnohem vážnější důsledky, než se lidé domnívají. Přerušené těhotenství je extrémní případ dávání a přijímání, neboť dítě dává všechno a rodiče všechno berou.

Otcové, kteří o přerušeném těhotenství nevědí smrtí dítěte získávají. Otcové by měli vědět o přerušení těhotenství. Po umělém přerušení těhotenství se někteří lidé odsuzují k smrti. Buď vážně onemocní, nebo spáchají sebevraždu. Taková rozhodnutí nejsou důsledkem výčitek svědomí nebo deprese, proto by měla být chápána v celé své hloubce. Žádá-li se po nenarozeném dítěti, aby se vzdalo života, rodiče mají povinnost zaručit, že smrt dítěte nebyla zbytečná. Děti jsou ochotny umřít pro své rodiče. Instinktivně chápou, že život a smrt jdou ruku v ruce a že je nelze oddělit. Proto děti necítí potřebu lpět na životě za každou cenu. Když rodiče přiznají, že nenarozené dítě pro ně obětovalo život, pak se do rodiny může vrátit klid. To se však stane až tehdy, až rodiče přijmou dítě do svých srdcí.Když oba rodiče cítí svou ztrátu a když si uvědomí, co od dítěte žádali, dojde k hlubokému usmíření.Jejich bolest je projevem úcty k dítěti, takže dítě najde klid a své míso v rodině. Tím, že rodiče přijmou svou bolest a vinu, stanou se celými lidmi a to jim dává sílu. Jejich vzájemný vztah může pokračovat, ale tentokrát na nové úrovni.Když bolest cítí jen jeden z nich, manželství skončilo a partneři se obvykle rozejdou.

Na závěr této kapitoly z knihy Bert Hellinger píše, že uvádí jen to, co poznal při své práci s rodinami. Podle něj je to obtížné téma.

V další kapitole své knihy se zmiňuje autor o dalších zajímavých zkušenostech. Narodil se chlapec a jeho matka při porodu zemřela. Nikoho ani nenapadlo, aby činil chlapce zodpovědným za matčinu smrt., ale jeho vědomí neviny nezmírnilo jeho špatné svědomí. Protože osud svázal jeho narození s matčinou smrtí, tlak viny byl neúprosný, že chlapec šel od jednoho neúspěchu k druhému v marné snaze odčinit něco, co nezavinil.

V dalším příběhu jeden muž píchl pneumatiku, dostal smyk a narazil do dalšího automobilu. Nic se mu nestalo, ale řidič druhého automobilu byl zabit. Přestože to nebyla jeho vina, jeho život zůstal svázaný se smrtí druhého muže a on se nemohl zbavit výčitek svědomí. Nebyl schopen se radovat se ze svých úspěchů, dokud si neuvědomil, že jeho utrpení zabitému muži nijak nepomáhá.

Proti ranám osudu jsme bezmocní. Jsme-li vinni nebo nevinni následkem něčeho, co jsme udělali úmyslně, můžeme něco dělat. Avšak v situacích, jež jsme nezavinili, si uvědomujeme, že jsme podrobeni neovladatelným silám, které rozhodují o tom, zda přežijeme nebo umřeme- nezávisle na tom, co děláme.

Tato bezmocnost proti náhodným shodám okolností je pro některé lidi tak děsivá, že raději promarní nezaslouženou příležitost, místo aby ji využili. Lidé, kteří dostali příležitost na úkor druhého, se někdy snaží svou výhodu omezit tím, že onemocní, spáchají sebevraždu nebo udělají něco špatného, aby se něčím provinili a mohli trpět následky. Takováto řešení jsou důsledkem magického myšlení. Jsou to dětinské způsoby, jakými se někteří lidí snaží vyrovnat s nezaslouženým štěstím. Nejsou však účinné, neboť pocit viny spíš posilují. Jestliže dítě, jehož matka při porodu zemřela, spáchá později sebevraždu, matčina oběť nebyla k ničemu. Navíc se zdá, že matčina smrt zavinila i smrt dítěte. Kdyby si dítě mohlo říci,"Mami, neumřela jsi nadarmo. Slibuji ti, že k uctění tvé památky se svým životem něco udělám, neboť si uvědomuji jeho hodnotu", pak by se tlak špatného svědomí mohl stát něčím konstruktivním, neboť by dítěti umožnil dosáhnout cílů nedosažitelných pro druhé. Pak by matčina smrt měla dobrý účinek a přinesla by dítěti vnitřní klid.

Právě naše nevina v případě osudové rány činí naše utrpení nesnesitelným. Kdybychom se provinili něčím, co jsme udělali úmyslně, a byli za to potrestáni, nebo kdybychom byli nevinni a tudíž se vyhnuli trestu, mohli bychom se domnívat, že se život řídí morálním řádem a pravidly spravedlnosti. Mohli bychom věřit, že naše svědomí závisí na našem chování. Jsme-li však ušetřeni trestu bez ohledu na naší osobní vinu nebo nevinu, zatím co druzí umírají, aniž se něčím provinili, pak si uvědomíme, že jsme naprosto bezbranní proti silám osudu a nemůžeme se vyhnout rozmarům svědomí. Dosáhne-li vina tragických rozměrů a stane-li se naším osudem, usmíření je možné pouze tehdy, když se vzdáme jakékoliv kompenzace. V takovém případě je naší jedinou možností vzdát se neúprosným silám osudu, ať už je to v náš prospěch nebo neprospěch.

Vnitřní postoj, jenž nám to umožňuje, se nazývá POKOROU. Je to pokorné odpuštění a podrobení se skutečné bezmocnosti. Když se viník i poškozený pokorně smíří s nevyhnutelným osudem, pak překonají špatné svědomí a touhu po kompenzaci. To jim umožňuje žít radostným životem nezávisle na tom, co druzí museli zaplatit. Dovoluje jim to přijmout vlastní smrt a problémy, které život přináší bez ohledu na osobní vinu či nevinu.

V dalším příkladu Bert Hellinger uvádí případ mladíka, který jako čerstvý řidič měl dopravní nehodu a jeho babička, která s ním jela utrpěla smrtelné zranění. Když se v nemocnici těsně před smrtí probrala z bezvědomí, ptala se lékařů, kde je její vnuk. Když ho k ní přivedli, řekla mu: Nedělej si žádné výčitky, nastal čas, abych umřela. Mladíkovi vyhrkly slzy a v duchu si řekl: "jsem ochoten nést břemeno toho, že jsem se stal nástrojem tvé smrti. Až přijde čas, udělám něco dobrého, abych uctil tvou památku. A jednoho dne to udělal.

Cítíme-li skutečnou pokoru, uvědomíme si, že zatím co řídíme svůj osud, náš život je řízen naším osudem. Shody okolností a náhody nám pomáhají nebo škodí podle zákonů, jejichž tajemství nemůžeme a ani nikdy nesmíme poznat. Pokora je správnou reakcí na šťastné i nešťastné zvraty osudu.