Pražský staroměstský orloj - I.
VEZA

"Ani sněm zemanů a měst nebyl položen do staroměstské radnice, ani valná obec nebyla tam svolána, aniž důležitý soud nějaký tam konán a přece valem hrnuli se lidé k radnici a ne chvíli, ale od božího rána, po celý den. A kdo sem přišel, tomu nechtělo se odtud; stál tu a čekal dlouhou chvíli, hodinu i více a ne volně a v pohodlí, nýbrž v hrozné tísni zástupů.

Tlačiloť se všechno k věži radnice, kdež byl ten div divoucí, nový orloj, o němž šly takové řeči. Povídaloť se o něm po všech Pražských městech, ve dvoře králově, v panských domech i v sousedských jizbách, v krčmách i na ulici, všude, že ten nový staroměstský orloj jest ne jako jiný orloj, ale že je tak divný a znamenitý, že jistě je nad všecky orloje na světě."

Dlouho orloj Dlouho Pražané věřili, že jejich orloj vznikl na konci 15 století. Udržovali o tom i příznačně tajemnou legendu: orloj zhotovil zámečník Jan z Růže, známý jako Mistr Hanuš. Poté co složitý stroj dokončil, dali jej radní města pražského oslepit, aby již nikdy nemohl sestavit dílo stejné krásy...

Ještě v roce 1912 dala pražská obec umístit na radnici bronzovou tabulku s tímto údajem. Nikdo nedbal drobné poznámky Tadeáše Hájka z Hájku z roku 1557, kterou doplnil svou Řeč o chvále geometrie:
" Na čelném místě přichází mistr Jan Šindel....který zhotovil a vystavěl orloj pražského Starého města."
Teprve koncem 20.století Zdeněk Horský v pravém slova smyslu dešifroval celou pohnutou historii vzniku nejkrásnějších venkovních hodin na světě.

Vznik orloje

Ve 14. století se k obchodnímu významu Staroměstského náměstí připojil význam politický a to proto, že v roce 1338 povolil král Jan Lucemburský (za mimořádnou úplatu) staroměstským měšťanům, aby si v patricijském domě Wolflina od Kamene zřídili radnici.
Na východní straně domu se v polovině 14. století začala stavět na základech starší klenuté stavby věž, k níž byla přistavěna kaple a ta vysvěcena v roce 1381. (Vrchol věže s ochozem byl dostavěn až v letech 1805 -1807.) V roce 1402 byly na věž umístěny hodiny a v roce 1409 zvon a původní orloj. Podmínky pro jeho vytvoření vznikly nejspíše už za dob Karla IV. Ten získal pro Prahu hodináře - horologistu Martina. Do roku 1410 najdeme v záznamech jen tři hodináře: Jana, Alberta a Mikuláše. Poslední tedy mohl vytvořit tento orloj.

První písemná zmínka o orloji pochází ze 14. října 1410 a z ní je patrno, že orloj je dílem hodináře Mikuláše z Kadaně, který byl 9.října 1410 purkmistrem Starého Města vyrozuměn, že "za dokončenou práci na astrolábu dostává v Praze dům u Havelské brány a na domě jest mu zapsáno 150 kop hotových peněz". Ten astrolabium sestrojil na základě výpočtů jednoho z nejlepších pražských středověkých matematiků, astronoma Jana (Johanna) Šindela, kolegy Jana Husa, od roku 1410 rektora pražské univerzity a osobního lékaře krále Václava IV. Další písemná zmínka o orloji se nachází v knihovně Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic. Je to horoskop pro den 17. března 1459, na kterém je výslovně napsanou, že údaje byly odečteny právě z orloje v Praze.


Původní podobu orloje smazaly husitské války, stejně jako obecnou povědomost o jeho skutečných tvůrcích. Teprve v polovině 15.století vstoupili do historie orloje Jan Hanuš a po něm Jan Táborský, kteří jej zdokonalili a dali mu podobu, kterou zhruba má podnes. Kolem roku 1490 Jan Hanuš řečený Růže (původem z Hradce Králové) orloj opravoval a pravděpodobně jej zdokonalil a vylepšil do té míry, že byl pokládám za jeho tvůrce. (K tomuto Hanušovi se pravděpodobně váže známá pověst "O slepém mládenci".)

Po smrti Hanušově orloj spravoval jeho žák a přítel Jakub a to až do roku 1530. Po smrti tohoto jediného znalce díla svěřila městská rada opatrování hodin jakémusi Jiřímu Zvůnkovi, druhému hospodáři staroměstské radnice. Ten však stroji vůbec nerozuměl a tak museli radí povolat hodináře z Norimberka, ale ani ten si se strojem nevěděl rady. Ani Zvůnkův syn Václav, další z opatrovníků stroje mu neporozuměl a tak konšelé požádali o pomoc jakéhosi hodináře Hanuše z Platnéřské ulice. Ten však hned druhý den klíče od orloje městské radě vrátil a prosil ji, aby jej této povinnosti zbavili, jinak že se z těch orlojových hodin zblázní…

Opravu orloje provedl až v roce 1552 písař, malíř, horologista Jan Táborský z Klokotské hory (1500 až 1572). O orloj pečoval a zdokonaloval jej v letech 1552 až 1560. Byl také autorem vůbec prvního technického popisu hodinového stroj: "Toto vypsání Orloje Pražského, vysvětlování nesnadnosti jeho, tehdáž stalo, šťastně vykonalo, když se jest ptalo." Těmito slovy dnes málo srozumitelné starověké češtiny začíná první strana Táborského českého popisu (1570). Rukopis s jeho podobiznou je uložen v městském archivu. Podle Táborského popsal orloj Bohuslav Balbín po latinsku (Balbín uvádí také příhodu s vrabcem), podle obou pak v 18.století Riegger po německu.

V roce 1613 byl orloj opraven hodinářem Kryštofem Švarcpachem. Od té doby šel ale hůř a hůř, až se zastavil docela. Pak se až do roku 1620 o stroj staral Táborského žák Jakub Špaček. Dalších devět let dílo chátralo. Roku 1629 byl sice stroj opraven, ale zřejmě jen nakrátko, protože dalších 150 let o jeho provozu nejsou žádné zprávy. Někdy za vlády císaře Ferdinanda I. Habsburského (1526 až1564) byl k orloji přidán ciferník o 12 hodinách - půlorloj. Drobné opravy po skončení třicetileté války (po roce 1648) jej dokázaly uvést do chodu vždy jen na několik týdnů. Další významná úprava orloje byla uskutečněna roku 1659, kdy byl orloj dozdoben pohyblivými figurami (dvanácti apoštoly, Smrtí s přesýpacími hodinami, Marnivcem prohlížejícím se v zrcadle) a symboly chamtivosti Lakomcem a Turkem. Na generální opravu však nebyly peníze a ani se nenašel schopný hodinář.


V roce 1760 byl stroj ve velmi špatném stavu. Tehdejší městská radnice však neučinila nic k jeho záchraně. Odmítla pomoc hvězdáře pátera Jana Kleina z hvězdárny v Klementinu, který se nabídl, že stroj uvede opět do chodu. V roce 1787 v souvislosti s úpravami radnice měl být celý nepotřebný stroj dokonce prodán do starého železa. Naštěstí jednomu z radních, V. Fischerovi se podařilo tento návrh zvrátit. Za pomoci znamenitého hvězdáře profesora Antonína Strnada se podařilo hodináři Janu Landesbergerovi uvést stroj do chodu - ale dokázal opravit pouze mechanickou část hodin, která pak fungovala až do roku 1824. Astronomický kalendář a vlastní orloj dál čekal na své zmrtvýchvstání téměř celé další století. Pak byl orloj znovu opravován po roce 1836. Podruhé měl být orloj prodán v roce 1861, kdy se opět zastavily i jeho hodiny. Město nemělo potřebných 4 000 zlatých na záchranu a opravu vzácné památky. Pokračování příště

Uvedeno ve spolupráci se serverem druidova.mysteria.cz