Z viacerých prameňov vieme, že starí Germáni často hľadali odpovede na svoje otázky v znameniach a veštení. Ak však chceme trochu nahliadnuť do toho, ako chápať veštenie u dávnych obyvateľov severu Európy, mali by sme si čo-to povedať o tradičnom germánskom chápaní osudu. Čo si vlastne s pojmom "osud" spájali? Bol dopredu predurčený, alebo sa dal počas života človeka meniť? Ak sa dal meniť, potom do akej miery? Pozrime sa na to podrobnejšie. Pomôžu nám pritom jednak mýty a piesne, ktoré sa nám dochovali, jednak poznatky historikov a etnológov.
Osud prisudzujú ľuďom, ale aj bohom, obrom a iným bytostiam Norny, sudičky nordickej mytológie. Najznámejšie sú Urd, Verdandi a Skuld, aj keď boli známe aj ďalšie. Úlohou hlavných Norien bolo tkať pavučinu osudu. Najčastejšie sedávali pri Urdinej studni. Skuld spolu s valkýrami pri vojne vyberala padlých a rozhodovala, ako dopadne boj, ako nám hovoria aj naše ukážky zo severského písomníctva:
Tu řekl Gangleri: Kde je hlavní sídlo nebo svatyně bohů? - Vysoký odpověděl: U jasanu Yggdrasilu. Tam mají bozi konat každý den soudní sezení. (...) Pod jasanem u studně stojí nádherná síň a ze síně té přicházejí tři panny, které se jmenují: Urd, Verdandi a Skuld; tyto panny určují lidem věk; říkáme jim Norny; ale jsou ještě jiné Norny, které přicházejí ke každému novorozeněti, aby mu určily věk, a ty jsou božského původu; jiné jsou z rodu Álfů, a jiné zase z rodu trpaslíků, jak se o tom uvádí:
Různého rodu
Vím, že jsou Norny,
Nemají rodiny jedné;
Ty jsou z Ásů,
Ony z Álfů,
Jiné zas Dvalina dcery.
Tu řekl Gangleri: Vládnou-li Norny osudu lidí, pak rozdělují dary velmi nestejně; některým se dostane dobrého života a velké moci, kdežto druzí mají jenom nepatrný úděl a nevelkou moc; někteří žijí dlouho a jiní krátce. - Vysoký odpověděl: Dobré Norny, které jsou z dobrého rodu, udělují dobrý život, ale jsou-li lidé stiženi neštěstím, nesou na tom vinu Norny zlé.
(STURLUSON, Snorri: Okouzlení krále Gylfa, Kap. XIV.; preložil Emil Walter)
Vím, jasan kde stojí,
Yggdrasil jménem,
Vysoký strom,
Zrosený vlhce,
Stále zelený,
Nad Urdinou studní.
Odtud vláha
V údolí padá.
Odtud tři děvy
Divů znalé,
Přicházejí z bytu
Zpod kořenů stromu.
Urd jméno jedné,
Druhé Verdandi
- runy ryly -
Skuld jméno třetí.
Ty osud určily,
Uhnětly život,
Lidí dětem
Změřily dny.
(Vedmina pieseň (Völuspá), strofy 19 a 20; Edda, preložil Ladislav Heger)
Najmladšia Norna, Skuld, vychádza spolu s Valkýrami do každého boja. Vyberajú, kto má v boji padnúť, a tiež rozhodujú, ako boj napokon dopadne. Vedmina pieseň ju však počíta priamo medzi Valkýry:
Zřela jsem Valkyrje,
Válečné ženy,
Hotové k jízdě
V junáků svět.
Skuld měla štít,
A Skögul rovněž,
Gunn, Hild, Göndul
I Geirskögul.
To hrdinské jsou
Herjanovy děvy,
Valkyrje, hotové
V pole vyjet.
(Vedmina pieseň (Völuspá), strofa 30; Edda, preložil Ladislav Heger)
K tradičnému germánskemu chápaniu osudu, k možnosti veštenia a ovplyvňovania budúcnosti sa dostaneme tak, že si najprv priblížime tradičné chápanie času. V dnešnej dobe vnímame čas zvyčajne ako priamku, ktorá prebieha od minulosti cez prítomnosť do budúcnosti. Pribúdajú nám roky, mení sa letopočet, to, čo tu bolo, sa už nikdy nevráti. Duchovným prejavom tohto chápania času je história. Dejiny sú reťaz jedinečných, neopakovateľných udalostí. Určitá udalosť vyplýva ako následok či dôsledok predchádzajúceho diania a zároveň tvorí jednu z príčin ďalších udalostí. Takéto chápanie však bolo v minulosti - aj u Germánov, ale hoci aj u našich predkov - niečím neznámym, cudzím.
Pohanský svet sa otáčal v kruhu. Kolobeh ročných období, poľnohospodárskych činností, vesmírnych telies na oblohe - to všetko formovalo chápanie času ako kruhu. Pevnými bodmi v tomto kruhu boli sviatky, ktoré vyznačovali okamihy, keď sa ľuďom na Zemi zjavilo božstvo. So sviatkom bol spojený rituál, ktorého nedeliteľnou súčasťou bolo opakovanie mýtu. Tým sa pozornosť ľudí obracala na to, čo je z ich pohľadu večné, na to, čo ich presahuje. Podstatným nebolo vytváranie nového, ale opakovanie vzorov, realizácia archetypov. Duchovným prejavom tohto chápania nebola história, ale mýtus. Mýtus je príbeh, ktorý rozpráva o tom, čo bolo "v oných dávnych dobách" (in illo tempore). Zároveň to však v chápaní kruhového času bolo v práve prežívanej súčasnosti. Každoročne opakovaná slávnosť zimného slnovratu - Yule - nebola len oslavou návratu Slnka, ale aj skutočným zrodením Slnka - Kráľa. Rovnaké chápanie poznáme aj z prežívania kresťanských sviatkov: Vianoce nie sú len pripomenutím, ale aj skutočným zrodením Krista. Veľká Noc nie je len spomienkou na ukrižovanie a zmŕtvychvstanie, ale aj oslavou skutočného zmŕtvychvstania Krista. Takéto chápanie sviatku a času je v našej dobe už trochu cudzie, pre našich predkov však bolo rovnako prirodzené, ako je pre nás prirodzené plánovanie na niekoľko mesiacov a aj rokov dopredu.
Človek by sa domnieval, že pri takomto chápaní času ako stále sa navracajúceho kolotoča musela vzniknúť predstava, že duše sa vracajú na zem. Ako vieme z náznakov v severskej literatúre, predstavu sťahovania duší starí Germáni nemali. Ak človek zomrel na starobu alebo chorobu, odchádzal do hmlistého a chladného podsvetia - do Niflheimu k bohyni Hel:
I poslal Praotec bohy, aby děti přivedli k němu. A když k němu byli přivedeny, uvrhl hada do hlubokého moře, kde leží kolem celé země; i vzrostl had tolik, že leží uprostřed moře kolem dokola země a kouše se do ocasu. Hel svrhl do Niflheimu a dal jí vládnout nad devíti světy; měla připravovat obydlí všem, kdož by k ní byli posláni, tj. všem, kdož zemrou nemocí nebo stářím. Má tam rozsáhlý příbytek; kolem dvorců jsou obzvlášť vysoké ohrady a veliká brána. Síň její sluje Éljúdnir, stůl Hlad, nůž Lačnost, otrok Ochablost, služka Nemotora, práh, přes nějž se vchází, Hrůza, lůžko Nemoc, závěs Neštěstí.
(STURLUSON, Snorri: Okouzlení krále Gylfa, Kap. XXXIII.; preložil Emil Walter)
Na doplnenie - často sa podľa tejto bohyne celé podsvetie, teda ríša mŕtvych, nazýva Hel. "Hmlisté podsvetie" (Niflhel) alebo "Domov hmiel" (Niflheim) je potom len časťou Helu.
Ak však človek padol v boji, odchádzal k Ódinovi do jeho veľkej siene, Valhally. Tam sa mali hrdinovia (Einherjar) do konca vekov zabávať bojom medzi sebou a potom svorne hodovať pri jedle, pive a medovine:
Tu pravil Gangleri: Vypravoval jsi, že všichni, kdož od začátku světa padli v boji, jsou nyní u Ódina ve Valhalle; co jim dává jíst? Zdá se mi, že je to velmi četné shromáždění. - I odpověděl Vysoký: Je pravda, co říkáš. Je tam četný zástup, ale bude jich daleko víc, a přece se jich bude zdáti příliš málo, až přijde vlk. Ale nikdy se ve Valhalle neshromáždí tolik lidí, aby slanina kance Saehrímna nestačila pro všechny. Vaří se každý den, a přece je každý večer celý a živý.
(STURLUSON, Snorri: Okouzlení krále Gylfa, Kap. XXXVII.; preložil Emil Walter)
Tu řekl Gangleri: Velké je ve Valhalle shromáždění. Ódin je věru mocný vladař, když vládne tak velikým vojskem. Čím pak se Einherjové vyrážejí, když nesedí u pitky? - Vysoký řekne: Každý den, když se obléknou, odějí se v brnění, odebéřou se na dvůr a bojují; druh poráží druha; to jest jejich zábava; ale na večer se sjedou domů do Valhally a zasednou k pitce, jak se o tom uvádí:
Einherji všichni
V Ódina dvorech
Bojují každý den;
Po boji zase
Domů se vrací,
Za pivem slaví mír.
(STURLUSON, Snorri: Okouzlení krále Gylfa, Kap. XL.; preložil Emil Walter)
Pokračování příště
Uvedeno ve spolupráci se serverem www.putnici.sk