Svatá Walburga - část II.
VEZA

Tři svatí sourozenci

Walburga se narodila roku 710 v šlechtické rodině v jižní Anglii v hrabství Dorset, patřící do anglosaského království Wessex. Její otec Richard byl pravděpodobně šlechtic, neboť byl majitelem pozemků; legenda ale říká, že byl přímo králem Wessexu. Její matka Wunna byla sestra svatého Bonifatiuse. Walburga měla pět sester, ale daleko známější jsou její dva bratři - Willibald (* 700) a Wunibald (* 701). Tito tři sourozenci byli později prohlášeni za svaté, k tomu ale dojdeme.

Jejich strýc biskup Bonifatius rozhodl, že sourozenci budou vychováni v klášteře ve Wimbornu v hrabství Dorset - což byl klášter králů z Wessexu. Walburga své mládí v klášteře prožila nejen v přísném křesťansko-asketickém učení, ale zabývala se vedle anglosaských zvyklostí i řeckou a římskou literaturou. Po vstupu do benediktinského kláštera zde zůstala až do roku 750. Otec Richard odjíždí roku 720 s oběma syny z Anglie do Říma. V Toskánsku ve městě Lucca však roku 722 umírá; je zde pohřben v kostele San Frediano. Willibald putuje sám do Palestiny a dále do Konstantinopole. K roku 729 máme zprávu, že se účastní obnovy benediktinského kláštera Montecassino v Neapolském zálivu.

Roku 738 je Wunibald pověřen svým strýcem biskupem Bonifatiusem misijní cestou do Thüringenu a Bayeru. Roku 751 zakládá mužský benediktinský klášter v Heidenheimu a vede jej až do své smrti roku 761.

Po desetiletém klášterním životě je Willibald vyslán papežem Gregor III. na misijní cestu do regionu, kde měl své misijní sídlo jeho strýc Bonifatius. Ten sem pozval na misijní pobyt i anglosaské jeptišky. Roku 741 je Willibald jmenován biskupem a stává se prvním biskupem (v letech 741 až 787) v německém Eichstättu.

V roce 750 připlula Walburga spolu se svou příbuznou Liobou a dalšími jeptiškami z Anglie do Německa a stala se řeholnicí v klášteře v Tauberbischofsheimu. Z pověření svého strýce arcibiskupa Bonifatiuse působila v mainzské diecézi jako misionářka.

Walburga abatyše

Podle životopisu "Vita Wynnebaldi" je jisté, že Walburga po smrti svého bratra Wunibalda od roku 762 převzala vedení kláštera v Heidenheimu jako abatyše a všemi silami se přesvědčivě a zbožně starala o šíření evangelia mezi částečně pohanským obyvatelstvem. Nebylo tehdy obvyklé, aby představenou mužského kláštera byla žena. To Walburga předpokládala a spolu se svými jeptiškami zde založila ženský konvent, čímž vznikl první německý dvojitý klášter, který Walburga vedla jako abatyše 16 let. Představenou prvního ženského řádu se stala anglosaská jeptiška Hugeburca, vzdálená příbuzná Walburgy, která se stala známou tím, že sepsala "Vita" - životopis Walburgy, kde je psáno, že Walburga v radostech i v bolestech a starostech měla ustavičně Boha před očima. Milovala samotu a mlčenlivost, přesto musela přijímat mnoho návštěv prosících o radu a pomoc, kterou neodmítala. Zámožní příznivci přicházeli s dary, které vděčně přijímala, ale pro klášter podržela jen to, čeho bylo nezbytně třeba, ostatní rozdávala strádajícím. V pozdním středověku, kdy řádily nakažlivé nemoci a podvýživa se šíří pověsti o léčitelském umění a dobrotě heidenheimerské abatyše rychlostí blesku.

Roku 777 nechal biskup Willibald otevřít hrob svého bratra Wynnibalda, neboť se na něm zjevovala různá znamení a činily zázraky - a jako zázrakem bylo i celé tělo zachovalé a vypadalo zcela zdravě. Wynnibald byl prohlášen za svatého jako první ze tří sourozenců.

Roku 779 (může to být ale i roku 780) dne 25.února Walburga umírá, na tu dobu v úctyhodném věku. Byla pochována v klášteře v Heidenheimu. V bývalém klášterním kostele - nyní evangelickém, stojí ještě dnes dva gotické náhrobky - jeden patří Walburze a druhý jejímu bratru Wunibaldovi. Její ostatky jsou však také v Bornheimu a Eichstättu, kde stojí překrásný kostel sv. Walburgy, dostavěný roku 1706. V tomto kostele je také uchováno jedno z jejích nejstarších zobrazení. Jedná se o dřevěnou bustu z 11. století. Řeholnice je znázorněna s korunou, žezlem a jablkem, což je odkaz na její šlechtický původ, avšak i přes svůj vznešený rod byla tato světice uctívána především v lidových vrstvách. Později je svatá Walburga již znázorňována s jinými atributy a těmi jsou berla, lahvička s olejem a tři klasy. Terakotová figura z roku 1460 v severním portálu dómu v Eichstättu zobrazuje poprvé lahvičku s olejem, která je od 16.století považována za svatý atribut. Po její smrti se benediktinského dvojkláštera ujal její bratr Willibald - biskup z Eichstättu. Ten 7.července 787 umírá a je jako druhý ze sourozenců svatořečen.

Roku 870 se stává představeným kláštera v Eichstättu biskup Otkar. Ostatky Walburgy jsou na jeho popud exhumovány a přeneseny z Heidenheimu do Eichstättu a zde uloženy pod kamennou desku, z pod níž začal prýštit živičný olej, později známý jako "Walburgisöl" (Valpuržin olej), o němž se věřilo, že má zázračné léčivé účinky. Její hrob se stal poutním místem a kult svaté Walburgy byl na světě. Bylo zahájeno její svatořečení. Za své zásluhy při šíření křesťanství a christianizaci Franků byla prohlášena za svatou.

Podle kronikáře Wolfharda si někdy kolem roku 880 biskup Otgar stěžuje, že ona (Walburga) od "špinavých nohou dělného lidu denně šlapána jest". Nařídil proto stavební úpravy kostela; kosti svaté Walburgy byli vyzdviženy a slavnostně uloženy v podzemní kryptě, kde leží v kamenné schránce za železnou mříží. Později bude v těchto místech vybudováno velkolepé benediktinské opatství. Legenda vypráví, že blízkému zámeckému pánu těžce onemocněla dcera a nic nepomáhalo. Walburga, když se o tom dozvěděla, byť už začala noc, vydala se k zámecké bráně. Tam se k ní přihnali psi - avšak přispěchal zámecký pán, maje o ni strach. Ale ona řekla, že je služebnicí Ježíše Krista, který ji ochraňuje a psi se stáhli. Pán ji dovedl k umírající dcerce a ona poprosila, aby se rodiče připojili k modlitbám za její záchranu. Pak zůstala s dítětem sama, prosíc, aby Bůh ukázal svou moc na dívce, pokud je to Jeho vůle. A druhý den byla holčička dokonale zdravá. Šťastní rodiče chtěli Walburgu zahrnout dary, ale ta si nic nevzala. Žádala je však, aby milovali Boha z celého srdce a sloužili mu. Její setkání se psy se stalo podkladem pro její úlohu ochránkyně proti psímu kousnutí. Podle klášterních záznamů v letech 893 až 900 pomohla svatá Walburga 1200 věřícím, kteří jí do kláštera přinesli poděkování v podobě děkovných obrázků.



Pokračování příště

Uvedeno ve spolupráci se serverem druidova.mysteria.cz