Katedrála II.
Stanislav Lelek

Bylo už hodně k podzimu, když náš milý stavitel pronajal dům v Chartres, v sousedství zamýšlené stavby. Trávil denně hodiny na místě, kde viděl v duchu růst k nebi katedrálu. A večer pak ve světle svíček kreslil a kreslil plány budoucího díla.

Uplynul sotva měsíc a začalo se stavět. Základ nezapomenutelného díla byl položen šestého listopadu ve světle pochodní v půl jedenácté večer, neboť se slušelo počkat na krále, který dlel v tom čase kdesi při plnění vladařských povinností.

Jako první začali dělníci spolu s řemeslníky s budováním krypty. A dávali si opravdu záležet, aby vše bylo přesně stavitelových plánů. Za tu krátkou dobu si ho tu všichni oblíbili, neboť s nimi jednal vlídně a i plat od krále byl slušný. Asi jen Raffaelo věděl, proč naplánoval základ budoucího díla přesně do tohoto místa. Před očima totiž ještě viděl jemnou, zamlženou siluetu starodávné svatyně, po které tu samozřejmě nebylo ve skutečnosti ani památky. A protože zima v tom roce nespěchala, byla krypta úspěšně dokončena v den před polovicí prosince.

Na tomto místě bychom rádi poznamenali, že krypta, ač to slovo zní trochu strašidelně, nebyla dříve určena k ukládání pozůstatků zemřelých. Byla, stejně jako královská komora ve Velké pyramidě, určena zvláštním účelům. K tomu, aby měnila mysl připravených lidí, kteří do ní vstoupí.

A ani náš Raffaelo neodolal a vydal se ten den po půl páté odpoledne, kdy už staveniště všichni opustili, do krypty, aby zde setrval v tichém zamyšlení. Věděl, že je toto tajemné místo obdařeno zvláštním životem, a tak očekával vše možné, jen ne to, co se dělo dále.

Potkal tu v samotě katedrálu, která dosud existovala jen v jeho představách. Hovořil s ní dlouho, a začínal pomalu chápat. Nalezl lásku, kterou se vydal do světa hledat. Přistihl se, že s katedrálou hovoří jako s milenkou. Zavřel slastně na chvíli oči, očekávaje její doteky na svém těle. Bylo to tak vzrušující, slovy nepopsatelný zážitek, který trval dlouho. Něco takového za svého života nikdy nepoznal.

Bylo to krásné, nadpozemsky krásné. Odkudsi zdáli k jeho uším doléhal tichý hlas varhanního chorálu. Katedrála jej k sobě lákala, pohlcovala jej. Byla tak vášnivá. Jeho vzrušení se stále stupňovalo a kdo ví, jak by to vše skončilo, kdyby ho ze snění nevytrhla vtíravá nepříjemná myšlenka: "Jsem snad blázen, co to tu provádím?" Vzápětí tuto nesmyslnou myšlenku zapudil a zkusil se opět zasnít, avšak jeho katedrála byla už pryč. Teprve druhý den si uvědomil, že možná udělal chybu. Proč se jí zcela neoddal, když to po něm žádala? Jako živá láska! Na jeho všední život by to mělo pramalý vliv, do jeho prožitků mu přeci svět nekouká, i když on občas vidí do druhých.

Touha setkat se s ní ho spalovala celou zimu, a i když žil vedle ní, nebylo mnoho příležitostí být se svou živoucí kamennou láskou alespoň hodinu o samotě.

Brzy zjara mohly práce na katedrále pokračovat.

A s každým dalším rokem dílo překvapivě rostlo. Obvodové zdivo, podpěrné pilíře, velká rosetová okna s modrými skly, jenž ve slunečních paprscích tak nádherně září. Jako pomněnkové oči krásné dívky. Na západní fasádě tři velké brány a dvě vysoké věže, které by měly po dokončení dosáhnout až do výše sta metrů!

Vztah katedrály a stavitele Raffaela, který se pozvolna měnil ve zralého muže, se stále víc upevňoval. Byli si hodně blízcí, bližší než si mohou být lidé. Vznikalo mezi nimi pevné pouto, které překračovalo dokonce i jejich pozemskou formu. I kdyby oba přestali na tomto světě existovat, už věděli, že budou spolu žít dále. Škoda jen, že spolu teď nemohou trávit více času. Na stavbě je pořád mnoho lidí, teď přibyli navíc i sochaři a malíři. A je těžké ukrást alespoň chvilku, aby byli spolu. O samotě, tak jak by si přáli.

Ministři přijížděli často s králem a zdálo se, že na ně má rostoucí chrám příznivý vliv. Dokonce se později začali se stavitelem přátelit. Vycítili jeho lásku ke katedrále a seznali, že pro její stavbu nemohl být vybrán lepší odborník.

Dopis z rodné Florencie přišel v nejnevhodnější okamžik. Psala mu jeho teta Fiorina:
"Raffaelo, přijeď, tvá matka je velmi nemocná. Myslí si, že už dlouho žít nebude a chtěla by tě ještě naposledy povískat po vlasech. Prosím přijeď, máš-li svou matku rád……"

Opustit svoji milovanou katedrálu, Chartres i Francii? To ne! To bylo na Raffaela moc. Nechtěl se rozloučit. Věděl, že už ji nemusí nikdy spatřit. Bytostně celá patřila teď a navždy jen jemu. Ale činili si na ni nárok také ti, kdo ji financovali. I když jí nikdy nemohli porozumět. Byli příliš svázání se zdejším světem. Magik by řekl: Uvězněni ve hmotě.

A Rafaelo tušil, že by ji mohli zkazit, nikdo kromě něho totiž nevěděl, jak ji dokončit tak, aby byla čistá, harmonická, prostě krásná. Zbývalo už jen několik měsíců práce, dostavět dvě hlavní věže. Ale co jeho nemocná matka. Byla to moudrá žena, byla na něho vždy milá. Ano, pojede ji navštívit! Musí. Dluží jí to. Za to, že mu dala život.

Poslední rozloučení s katedrálou bylo pro oba bolestné. Byla pro něho tou nejkrásnější a nejušlechtilejší "ženou", kterou kdy Země nosila. Byla (i díky němu) pokladnicí vesmírné moudrosti, kterou dal uložit do reliéfů a soch v jejím nitru. A on si jí za to nesmírně vážil. Byl jediný, kdo s ní dokázal mluvit, kdo poznal její city, potřeby, radosti. Kamenná klenba v ten den ronila slzy! Může někdo ze smrtelníků nabídnout větší důkaz lásky?

Král nebyl, jak se dalo čekat, vůbec nadšen: "Sloužíš nám, Raffaelo, dobře. Zůstaň a dokonči započaté dílo. Nebudeš litovat!" "To jsou celí králové. Myslí si, že za peníze lze koupit vše. Třeba i lásku. Ale to se šeredně mýlí. Na konci života to při konečném zúčtování trpce pocítí!", myslil si v duchu Raffaelo, ale nic neříkal. Stál tu před králem, pevně rozhodnut nenechat se oblomit sliby, které mají cenu jarního sněhu. Ludvík sám nakonec uznal, že stavitele musí ze svých služeb propustit, neboť by se jinak vydal na cestu i bez jeho svolení.

Florencie byla stále výstavným městem. Její starobylé památky by jistě upoutaly každého návštěvníka. Ale Raffaelo měl zcela jiné starosti. Myšlenka na matku ho hnala stále kupředu. Tím rychleji, čím byl blíže domovu. Už nešel, doslova běžel dolů po dláždění, podél zdi zdobené alejí soch. V mládí je často chodil obdivovat, teď je však ani nestačil vnímat. Už aby byl doma!

"Můj milovaný, už jsem nedoufala, že tě ještě uvidím!", pravila stará žena a řídké pramínky šedočerných vlasů jí přitom splývaly volně přes kruhy zlatých náušnic.

Matka bývala krásná. Její pěstěná tvář, uhrančivé černé oči a dlouhé havraní vlasy budily pozornost mužů v celé čtvrti. Ona však zůstala věrná jednomu, tomu, jenž tak náhle zemřel v nejlepších letech, jeho otci. Raffaelo teď jen stěží potlačoval vzpomínky na své mládí, které mu vytanuly v mysli. Bylo, až na otcovu smrt, velice šťastné. A bouřlivé.

Matka na tom nebyla dobře. To poznal ihned, jakmile ji spatřil. Ale stále doufal, že tu je naděje na její uzdravení. Tolik by jí to přál. Pobýval ve Florencii již řadu měsíců a často myslil na Chartres, na svojí lásku, kterou tam zanechal. Zdali ji už dostavěli? Co když ji pokazí a zraní! Ale zase se vracel zpět domů k matce. Teď dělal vše pro to, aby byla šťastná.

Zemřela na začátku léta. Pochoval ji, ale už při obřadu v kostele myslil jen na to, jak se vrátí do Francie. Dovolí mu ještě král dokončit dílo? Anebo se vydává na cestu zbytečně?

Teď ho už nic s Florencií nesvazovalo. Putoval dlouho, než konečně dorazil. Na chrámu se od té doby nic nezměnilo, v což v skrytu tajně doufal. A snad i král očekával, že se Raffaelo vrátí. Nikdo se do tak náročného díla nechtěl pustit. Jak to bylo dobře pro budoucí časy.

Dílo pokračovalo neskutečně rychlým tempem. Ne, že by se něco šidilo, na to dával Raffaelo moc dobrý pozor. Chtěl, aby jeho katedrála byla krásná nejen uvnitř, ale i navenek. Jak s oblibou říkával: "Kdo z vás, mužů, si může upravit svou milou k obrazu svému? Já ano!" Zbývalo dokončit poslední věž na západní straně. Jednu ze dvou nejvyšších. Tyčících se majestátně a vyzývavě k nebi, čekajíce, že jim Bůh vztáne svou ruku v ústrety.

A náš stavitel na jejich dokončování osobně dohlížel, aby provedená práce odpovídala jeho představám. Pak přišel den, kdy sám upevnil poslední tašku na stříšku věže. Šťasten, jak jen může být šťasten muž, jenž získal svou lásku jen pro sebe. Pohlédl pod sebe, zatočila se mu z té výšky hlava. Pomalu opřel nohu o příčku provazového žebříku. Ještě naposled přelétl svým zrakem po střeše, po těch všech arkýřích a ozdobách, co jich sem s předními mistry sochařskými umístili.

Zahleděn a zamyšlen, hluboce v nitru pohnut, počal po drahné chvíli přeci jen slézat dolů. Náhle se zastavil, jako by něco uviděl. Ano, byl to mohutný záblesk světla jasnějšího než polední Slunce, a po něm druhý, třetí, dvacátý. Všechny se v okamžiku slily do jednoho oslňujícího proudu. Lidé stojící v hloubce na zemi ohromeně pozorovali, jak Raffaelo mizí, zalit nepozemským světlem. Zažíval extázi, řadu nekonečných rozkoší…

Pouští se žebříku a padá z věže. Je to nekonečný pád, snad delší než sto lidských životů. Na zemi však…Nedopadne. Nenechala jej zahynout. Spojili se, splynuli navěky, on se svojí milovanou katedrálou.. Stali se oba milci částí jeden druhého.

A nenarodila se dosud na světě síla, která by je rozdělila.