(Volný cyklus článků o lidském štěstí a smyslu života.)
Jak se dostat do pohody:
Jak už jsem předeslal v předchozí kapitole, naplnění smyslu života na zemi neznamená jít životem se sklopenou hlavou a strhanými rysy a demonstrativně trpět.
Člověk je na zemi proto, aby si něco užil, a aby se posunul ve svém duchovním rozvoji. To vše v rámci pohodového, klidného života, naplněného harmonií, láskou a radostí.
Uvedu příklad, vzpomínku na prožitou situaci:
Jedu na služební cestu, projedu napříč republikou a nic se mi nestane. Sluníčko svítí, nikde žádná dopravní zácpa, auto funguje, taková normální pohoda.
V cíli cesty se sejdeme na jednání a kolega hned spustí. „… hnus, zase ti hrozní řidiči, neumí předjíždět a na x-tém kilometru byla zácpa a pak mě zastavili policajti, a taky jsem si vylil kafe do klína, …“
Zarazím se, úsměv mi mizí z tváře, je něco špatně? Sám se cítím provinile, že mně se nic nestalo. A pak si uvědomím, že vlastně ani nemám o čem povídat, nic katastrofického se mi nepřihodilo, nejsem ničím pro ostatní zajímavý.
Přemýšlím a pozoruji své spolupracovníky, jak visí na rtech mému kolegovi, který „přežil“ tu hroznou cestu až do Ostravy. Ale já jsem přece také jel po stejné cestě, chce se mi vykřiknout.
Ponaučení první:
V minulých kapitolách jsme se naučili pravidlo:
Ponaučení druhé: (Osho, volná citace z knihy Léčení duše.)
Utrpení způsobí, že jste schopni přitahovat pozornost lidí. Lidé s vámi soucítí, jste milování, každý se o vás začíná starat, nikdo vám nezávidí. Utrpení vám může dát mnoho věcí, které vám štěstí dát nemůže.
Utrpení vyživuje vaše ego.
To je podstata problému. Proto se miliony lidí na světě rozhodly žít v utrpení, které vám dává velmi vyhraněné ego. Utrpení způsobuje, že jste jedineční, štěstí je univerzální, není na něm nic výjimečného, stromy jsou šťastné, a zvířata jsou šťastná a ptáci jsou šťastní, celá existence je šťastná, až na člověka.
Jestliže manželka je nešťastná, nebo když manžel trpí, všichni běhají kolem něho a starají se o něho. Když je dítě nemocné, všichni se starají jen o něho.
Nikdo nemá rád šťastného člověka, protože šťastný člověk zraňuje ego druhých. Druzí lidé si myslí: „tak ty jsi šťastný a my se stále vlečeme ve tmě, utrpení a pekle. Jak můžeš být v pohodě, když my všichni tak trpíme!“
Pokud to s neštěstím přeženete, lidé vás tak respektují, tak si vás váží, až se můžete stát svatým. Proto všichni světci trpí, mají ve tvářích a v očích vepsáno utrpení. Jsou nešťastní a jsou proti veškeré radosti, ta je podle nich požitkářství, a to je hřích. Oni jsou nešťastni a rádi by viděli nešťastný celý svět. Ve šťastném světě by takoví lidé byli hospitalizováni a duševně léčeni.
Uvedu příklad:
Váš syn udělá maturitu v prvním termínu, na jedničku, bez problémů, nemuseli jste ho do učení nutit, všechno šlo tak nějak samo. Cítíte to? Není to nuda? Co tady chcete rozebírat, hodnotit, řešit? Co odměňovat, jaké úsilí?
Vašeho druhého syna nepřipustí k maturitě, dělá opravky, učí se na pozdější termín, vše zvládá s odřenými zády, nakonec proleze tak tak.
Cítíte to? To je adrenalin, to se celá rodina, včetně dědečků a tetiček zapojí, jen aby ten hodný a milý kluk prošel, dosáhl cíle, uspěl. A také, když maturitu nakonec po všech těch nervech udělá, je patřičně oslavován a odměněn. A ještě dlouho se o tom na rodinných oslavách diskutuje.
(a zase Osho, volná citace z knihy Léčení duše.)
Je to podivný svět: Jestliže jste velmi nešťastní, jestliže trpíte, nikdo vám neřekne, že vám někdo vymyl mozek, někdo vás zhypnotizoval. Ale jestliže se usmíváte, radostně tančíte na ulici, zpíváte, pak budou lidé šokováni. Budou se ptát: „ co děláte? Někdo vám vymazal mozek – jste zhypnotizovaný nebo jste se zbláznil?“
V tomto podivném světě je utrpení přijímáno jako normální. Sklíčenost je přijímána jako normální. Proč? Protože kdykoli trpíte a kdykoli jste velmi nešťastní, způsobuje to, že se druhý člověk cítí šťastný, že on není tak moc utrápený, není tak nešťastný.
(to je styl televizních novin na TV NOVA: „Ufff, přece jsou na tom lidé hůř než já, to jsem si oddychl, cítím s nimi, ale bude se mi dobře spát, protože já jsem na tom přece jen líp.“)
Ale jestliže jste tak blažení, tak šťastní, pak se člověk nemůže cítit šťastnější než vy, ponižuje ho to. Cítí, že s ním něco není v pořádku. Musí vaše chování odsoudit, protože jinak by musel přemýšlet o sobě, což se bojí udělat. Každý se bojí přemýšlet o sobě, protože to znamená změnu, transformaci, nezbytnost dalšího procesu.