O magii a ztracených polibcích
O-kult

„Pohleď, adepte, líbá tě Touha. A z těch polibků zrodila se magie.“

A je vymalováno! A je to jako blesk z čistého nebe! Magie je prostředkem k realizaci touhy. Skrze poznání. Odpusťme si však nyní předstírání ušlechtilosti a přiznejme, že i to poznání je jaksi sekundárním produktem, protože kdyby to šlo bez něj, tak čert ho vem a pro těch pár nadšenců moudrosti – třikrát sláva ryzí filosofii.

Magie může být také prostředkem k realizaci vůle. Není-li však vůle podpořena touhou, vzniká nám z toho cosi poněkud chladného a technokratického a přiznejme si, příliš to nefunguje. Jak bylo kdysi řečeno: „Já chci!“ je mocnou magickou formulí a „Já toužím!“ je totéž v mollové stupnici… Kromě toho to pulsuje krví a má to řácký kus srdce.

V tomto smyslu není magie černá a bílá – co činí rozdíl, je záměr operátora a… jeho moudrost. Nedejme se vysmát! Známe bílé mágy, kteří za touhou pomoci umně skrývají daleko méně sympatickou touhu po moci a známe mágy černé, kteří s odhodláním „prodají duši peklu“ a provádějí nejtemnější rituály, jen aby se ze světa stalo trochu lepší místo.

Nejvyšší formou zasvěcení je nakonec obětování sebe sama (symbolicky či více nebo méně reálně; proti gustu žádný dišputát), avšak i to lze vykonat z pohnutek hloupých či zvrácených a slabošství a masochismus jsou těmi nejlegitimnějšími z mnohých.

Pravý mág musí být mudrcem a básníkem a nikdo pak nesuďte jeho dílo. Pojal universum do nitra svého srdce a ví, že uzdravit nemocného tyrana může být zločinem proti lidskosti a naopak, poštvat na něj smečku démonů aktem spásy národů. Nebo taky ne a v tom je kámen úrazu.
Mudrci mívají tendenci brát do ruky bič a hnát svět k lepším zítřkům, být konstruktéry pokroku a nám se někdy chce spolu s dobrým vojákem Švejkem křičet: „Co blázníte, vždyť jsou tady lidi!“

Kdo už to rozsoudí? Skutečný mág musí být mudrcem básnického typu a dělat, co srdce poroučí a tkát vzory krásy v předivu reality. Někdy to může být rozkvetlá louka, jindy květy zla. Toť lhostejno… A pohleďte na toho blázna, jak se hrbí nesa na zádech přetěžké břemeno zodpovědnosti za vlastní skutky a rozhodnutí. Moc, kterou disponuje, nedává mu vpravdě na výběr. Nevěřte velkohubým šiřitelům „dobra“ rozplývajícím se ve falešné pokoře. „Dobrolidství“ je výnosný obchod a prostředek kompenzace vlastních komplexů. Jsme ale zpět u touhy a ta je nakonec vždy posledním hybatelem lidského konání. Touha po libém. Libost pociťuje svatý z vlastní svatosti, dobroděj z vděčnosti druhých a z lásky, kterou ho sytí ti, jimž pomohl, lovec z ulovené zvěře, mamonář ze šekelu, psychopat ze smrti svých obětí a vládce z moci. Libost… Touha… Není rozdílu a jen srdce může napovědět. A moudrost… Moudrost, která zbytečně nezasahuje do věcí, do kterých jí nic není.


Je-li touha dost silná, políbí adepta a zrodí se magie – nejkrásnější z lidských umění, neboť nadaná schopností realizace.


Hledejte svá srdce a uchopujte své touhy a vracejte ty polibky. Jinak se ztratí v prázdnotě a jejich sladkost se promění v jed, který otráví nejen váš život.