Jste zde


Projekt Superman XIV. - hranice lidských možností opravdu posunuta?
Andy Pero

Když jsem se konečně probral, ležel jsem na své posteli a všechno mi připadalo strašně zvláštní. Svět se se mnou točil a já jsem se cítil, jako bych byl v nějakém delíriu či šoku. Brian byl pryč a když jsem se podíval na hodinky, byly právě dvě hodiny po půlnoci. Nevěděl jsem tedy o sobě asi 14 hodin. Stále jsem oblečený. Pamatuji se co se stalo, ale připadá mi to jako nějaký zlý sen a ne skutečnost. Stále tomu všemu nemůžu uvěřit, a tak se vydám k té budově do které narazilo auto a kde zemřelo to děvče. Všude okolo toho místa je spousta světel. Je tam spousta mužů v žlutých kombinézách, kteří na něčem pracují. Vidím, jak to tam všechno opravují. Někteří malují, jiní vyměňují poškozené mramorové desky. Chvíli tam stojím a pozoruji je. Jeden z nich si mě všimne a upozorní na mě dalšího. Ten si něco přiloží k uchu (telefon nebo vysílačku) a něco říká. Já jsem se otočil a vrátil jsem se zpátky do pokoje. Brian už tam je a je strašně naštvaný. "Kam jsi šel? Jak je možné, že jsi vstal z postele?" Pak mě hodil zpátky do postele. Slyším, jak někomu telefonuje, ale to už zase ztrácím vědomí.

 

Když jsem se znovu probral, bylo už odpoledne. Stále se mi parádně točí hlava a dost zle se cítím. Převléknu se a jdu se podívat na tu poškozenou budovu. Nemůžu tam však najít žádný důkaz, že se tam něco skutečně stalo. Žádné rozbité sklo, poškozený mramor, krev. Jdu se podívat blíž, přesně na místo, do kterého nabouralo to auto. Všechno však vypadá jako nové. A to je ten důkaz, který jsem potřeboval. Všechno prostě vyměnili a je to teď jako pěst na oko. Představte si staré mramorové obložení a potom do toho umístěná úplně nová mramorová deska. Jdu se podívat na to zábradlí co malovali a barva je ještě čerstvá. Cement, který použili, byl bílý a když se podívám na jiné budovy a chodníky, všude máme šedý cement.


Zkusím, jestli je ještě čerstvý, ale už je zaschlý. Prozrazuje ho jen ta bílá barva. Namířil jsem si to teda dovnitř centrální budovy. Vevnitř je jako obvykle plno lidí. Po chvíli si všimnu jednoho detailu. Všichni si mě nějak všímají a pozorují. Když někomu pohled opětuji, dotyčný hned sklopí zrak. Vstoupím do vstupní haly. Na tom místě, odkud jsem včera skočil, jsou nějací muži v pláštích a všechno přeměřují. Nejen délku skoku, ale také jak daleko jsem běžel, kde jsem se postavil na nohy atd. Pak jsem si všiml skupinku 6-8 lidí v pláštích jak se ke mně zleva přibližují. Jeden z nich mě zaregistruje, ukáže na mě a chvíli si o mě asi povídají. Nakonec se tam objeví i Adolf. Hned zůstanu jako paralyzovaný. Nedokážu se ani pohnout i když mi rozum velí utéct. Adolf jde přímo ke mně a já nedokážu udělat nic. Pak už si na nic nepamatuji.


Ten večer jsem byl zoufalý. S hlavou v dlaních jsem byl lokty opřený o kolena a přemýšlel jsem v jaké situaci jsem se ocitl. Strašně jsem se bál. Chtěl jsem zavolat domů. Chtěl jsem zavolat své matce. Nemohl jsem si však vzpomenout na číslo. Začal jsem teda hledat ve svém notese. Začal jsem vytáčet číslo a i když se mi zdálo povědomé, měl jsem dost divný pocit. Zrovna když to začalo na druhé straně zvonit, vešel do místnosti Brian a okamžitě mi prstem přerušil spojení. Potom zavolal někoho na chodbě a vešli pan Zelený, pan Modrý a Adolf. Bylo jasné, že všichni se navzájem znají a toto uvědomění, že ví, kde bydlím, znají a ovládají mé spolubydlící a kamarády mě dost vzalo. Cítil jsem silný strach a dospěl jsem k závěru, že už nemůžu nikomu věřit.


Odvedli mě do nějaké laboratoře. Od té doby to pokračovalo víceméně pravidelně. Postup byl vždy stejný. Někdo zaklepal na mé dveře. Já nebo Brian jsme otevřeli, řekli mi dvě tři slova a určitým způsobem mě zhypnotizovali. Prostě jsem neměl žádnou kontrolu nad svým tělem. Byl jsem úplně v jejich moci (byl to velmi podobný pocit, jako když mě zdrogovali a zhypnotizovali dr. Purrizzo a jeho žena). Před vchodem nás už čekalo auto. Posadili mě na zadní sedadlo. Poprvé jsem si ještě pamatoval, kudy jdeme, kde odbočujeme. Po cestě mě obvykle vyslýchali. Ptali se mě jestli vím kde jsme, kolik je hodin, jestli je noc nebo den atd. Když jsem jim s úsměvem odpověděl, že to samozřejmě vím, asi zvýšili dávku drogy, protože jsem si už nic nepamatoval. (Nevím proč, ale byl jsem velmi hrdý na to, že vím kde jsme navzdory drogám). Od té doby to probíhalo tak, že před internátem jsem nastoupil do auta a před laboratoří vystoupil bez toho, abych si pamatoval byť jen část cesty. Když jsem o tom později uvažoval, došel jsem k závěru, že to nemusely být ani drogy, ale prostě naprogramovali mou mysl tak, že když někdo řekl "spi" nebo něco podobného, hned jsem si lehl na sedačku a nevstal, dokud mi to nepřikázali.


Mému mučení nebylo konce a k v této velké laboratoři všechno pokračovalo. Nejdůležitějším člověkem tady byl Adolf. Ten dával rozkazy a jemu všichni podávali zprávy. Přesvědčení o tom, že je originální nacista ve mně rostlo den ode dne. Od té doby, co jsem mu zabil dva jeho "chlapce" baseballovou pálkou v univerzitní laboratoři mě už nikdy nepřesvědčoval, že on je mým pravým otcem. Sice měl podobné vlastnosti a schopnosti jako já, byl jsem však o hodně silnější. On to samozřejmě věděl a já jsem to tušil. To byl zřejmě důvod, proč mi implantovali do mé mysli nějaké vnitřní přesvědčení na základě kterého jsem mu prostě nemohl ublížit. Neměl jsem z něho strach, ale věděl jsem, že kdybych měl příležitost utéct, tak bych si nedělal žádné starosti s tím, kdybych někomu při svém útěku musel ublížit nebo dokonce někoho zabít. Adolfa bych však musel prostě nějak obejít. Všechno řídil Adolf. Ten měl největší moc v celé laboratoři. Ostatní sice na mě dělali různé experimenty a pokusy, ale nikdy se mnou nepromluvili ani slovo. Povídali si jen mezi sebou anebo když se jich na něco zeptal Adolf. Přesto mě dokonale ovládali. A myslím to doslova. Byl jsem jako robot, když mi řekli, abych šel do auta, šel jsem. Přikázali mi, abych stál a počkal v rohu, čekal jsem. Bylo mi jedno jak dlouho čekám, dokud jsem nedostal jiný rozkaz, stál jsem na tom místě.




Uvedeno ve spolupráci se serverem www.matrix-2001.cz