Projekt Superman XXVII. - hranice lidských možností opravdu posunuta?
Andy Pero

Kdybych měl charakterizovat své tehdejší životní období, byla by to pýcha a hrdost. Všichni byli ze mě úplně nadšení. Neuměl jsem si to moc dobře vysvětlit, ale zřejmě jsem střílel tak jak to neuměl nikdo z nich a po každé mé cvičné střelbě se jejich nadšení stupňovalo. Při mých cvičeních byl většinou přítomný i pan Zelený a můj vztah k němu se trochu změnil. Do té doby jsem ho bral jako někoho v pozadí, kdo rozhoduje, ale potom, co se mne dotkl, jsem ho bral jaksi reálněji a hmotněji. Je to těžké vysvětlit.

Postupně jsem prošel výcvikem na všechny druhy střelných zbraní, od pistolí, přes revolvery, samopaly, pušky atd. Naučili mne, jak mám každou zbraň složit, rozložit, čistit, nabít a jak s ní má střílet, resp. zabíjet. Uměl jsem rozeznat rozdíl při střelbě z M-16 a z AK47 aniž bych se na zbraň jen podíval. Jak jsem si zkoušel různé typy zbraní, chtěli po mně, abych si zapamatoval tu nejvhodnější pro mne - tu, která mi nejvíc sedne.

Nejdelší halu na základně změnili na další střelnici. Všechno vyprázdnili, na jeden konec zavěsili pískové pytle, všechny dveře do haly zablokovaly. Odhaduju, že nová střelnice mohla být dlouhá takových 30 metrů. Umístili jsme tam různé druhy terčů - od statických po pohyblivé, které se objevovaly na jedné straně střelnice a mizely na další. Instalovali sem nějaké kolejnice, pomocí kterých mohli jednotlivé terče přibližovat a vzdalovat. Úpravy byly opravdu rozsáhlé. Během tohoto období jsem byl zaměřen jen na střelbu a všechny další experimenty a cvičení nechali stranou.

Byl jsem schopný zasáhnout jakýkoliv terč, na jakoukoliv vzdálenost s kteroukoliv zbraní, přesně do středu. Až na jednu výjimku, z nějakého důvodu jsem měl problémy s poloautomatickými puškami. Myslím si, že to byl důsledek toho, že tyto zbraně byly konstruované na rychlost a ne na přesnost. S takovýmito zbraněmi jsem prostě netrefoval svůj standard. Takže namísto jedné malé dírky, skrz kterou prošly všechny další kulky, to byla o něco větší díra, protože jsem nebyl schopen zamířit tak, jak s ostatními zbraněmi. Za to jsem si vysloužil tvrdou kritiku a ať jsem dělal co jsem dělal, nebyl jsem schopen přesnost mé střelby z těchto poloautomatických pušek zlepšit. Nakonec se tedy rozhodli nějakou dobu nepoužívat tyto zbraně v mém tréninku.

Na blízké vzdálenosti (do 7 metrů) jsem byl nepřekonatelný a nestalo se, že bych minul. Čím se však vzdálenosti zvětšovaly (20-25 metrů), zvětšovala se také má nepřesnost a tak namísto jedné dírky velikosti pěticentu, byla v terči díra ve velikosti čtvrtdolaru. Poté, co jsem skončil střelbu, se všichni sběhli okolo terče a pak na mne křičeli, abych hned přiběhl. Když jsem přišel, ukázali mi díru ve velikosti čtvrtdolaru a pěkně mi vynadali. Mé sebevědomí dostalo pěknou ránu. Začali na mě křičet: "Co si myslíš, že to je? Tomu říkáš střelba? Okamžitě se vrať zpátky a střílej znova. Teď však chceme vidět díru velikosti pěticentu a ne čtvrtdolaru. Je ti to jasné?" A tak jsem svou střelbu několikrát opakoval. Pamatuji si, že jsem se nepatrně zlepšil, ale za chvíli jsem se zase pohoršil a tak mne poslali domů, abych si oddechl. Vždy mne tlačili do maxima. I když jsem byl schopen střílet jako nikdo, chtěli znát mé možnosti a mé limity a tak jsem byl stále pod tlakem.

Všechno pokračovalo velmi dobře. Moje schopnosti rostly a Adolf s panem Zeleným byli s mými pokroky velmi spokojení. Až do chvíle, než jsme začali trénovat venku. Na tváři jsem cítil studený vítr a najednou, jako bych se probudil - prostě jsem začal všechno vnímat víc reálněji. Už jsem necítil, že pistol je má prodloužená ruka. Teď byla studená a byla jaksi těžší. Jak se vzdálenosti zvětšovaly, byl jsem stále horší a horší a nakonec jsem začal míjet a terč jsem vůbec netrefil. Tím mám na mysli, že jsem netrefil přesně ten červený kroužek uprostřed čela, ale trefil jsem jeho okraj, ale stále to bylo uvnitř černé plochy. Mé "automatické přizpůsobování" se povětrnostním podmínkám a vzdálenostem nefungovalo optimálně, pokud vůbec. Jednou v noci dost pršelo a foukal silný vítr a já jsem netrefil ani okraj červeného kroužku, dokonce jsem několikrát úplně minul cíl. Tehdy jsem cvičil pistolí (myslím, že to byla Baretta, nebo nějaká velmi podobná). Tehdy mi hrozně vynadali a poslali mě dovnitř, kde jsem dělal po zbytek noci nějaká jednoduchá cvičení, jako kliky, logické hádanky atd.

Hned další noc mne Adolf odvedl do místnosti, ve které jsem nikdy předtím nebyl. Vypadala jako prázdná učebna s jedním stolem a dvěma židlema uprostřed a s nějakými tabulemi u stěn. To bylo vše. Přikázali mi, abych si sedl. Byl jsem z toho celý nervózní. Myslel jsem si, že mi jdou dát nějaký test a já se vůbec neučil. Pak do místnosti vkročil muž v modrém plášti. Nepoznal jsem ho, viděl jsem ho poprvé. Když začal s přednáškou, byl dost nervózní.

Z toho, co vyprávěl, jsem nepochopil vůbec nic. Povídal o nějakých koeficientech a trajektoriích, jak se měří na základě nadmořské výšky atd. Celkově mi to vůbec nic neříkalo. Po čase jsem ho zastavil a požádal ho o nějakou tužku a sešit, kde si můžu dělat poznámky. Hned pak jsem si všechno psal a obkresloval jsem si z tabule všechny grafy a diagramy, které nakreslil. Po nějaké době se mě Adolf zeptal, jestli bych nechtěl přestávku, s čímž jsem nadšeně souhlasil. Pak se mne zeptal, jestli rozumím tomu, o čem hovoří ten muž. Pamatuji si, že jsem mu tehdy s pláčem a zoufalstvím přiznal, že se skutečně snažím, ale nemám ani šajnu o čem mluví. Když jsem se vrátil po přestávce do třídy, byl jsem úplně zničený. Na střední škole jsem měl z matematiky čtyřku a teď se mne tu snaží naučit takové věci, o jakých jsem v životě neslyšel a kterým nebudu v životě rozumět.

Zavolali mě zpět do učebny a já jsem byl poprvé skutečně vystrašený. Nebál jsem se toho, kde jsem ani s kým jsem tam, nebo jaké pokusy na mě prováděli v laboratořích - bál jsem se toho, že jsem sám sebe nějak přesvědčil, že to nedokážu. Nikdy jsem totiž nebyl dobrý student a učení mi vždycky dělalo trochu problémy. A teď jsem byl vyděšený z toho, že neexistuje žádný způsob, jak bych se přinutil naučit to a pochopit to.