Projekt Superman XXVIII. - hranice lidských možností opravdu posunuta?
Andy Pero

Když jsem si sedl do lavice, uvědomil jsem si, že kromě Adolfa tam nikdo jiný není. Prohodil pár slov a já jsem se najednou cítil úplně v pohodě.Slyšel jsem, jak mi říká, abych se uvolnil a pozorně poslouchal každé slovo - ať si představím, že jsem obrovská houba a nasávám všechny vědomosti. Pak začal přednášet instruktor, a to od úplného začátku a vysvětloval vše do nejmenších detailů. Po nějaké době se mne Adolf zeptal, jestli jsem si to zapamatoval a jestli tomu opravdu rozumím. Já jsem procitl a negativně jsem zavrtěl hlavou, protože mi ty věci pořád nic neříkaly. Adolf poodstoupil a potichu diskutovali s panem Zeleným. Nehádali se, ani nezvyšovali hlas, chtěli jen nějak vyřešit tento problém. Já jsem si zatím sklíčeně sevřel hlavu do dlaní a pak jsem zakřičel: "Počkejte chvíli, mám nápad!" Zase jsem v sobě pocítil tu známou pýchu a hrdost. Adolf ke mně přistoupil a vyzval mne, ať mu popíšu svůj nápad. Řekl jsem, že se potřebuji dostat do své hladiny - do mé místnosti, že mám super nápad. On však chtěl vědět, co tam budu dělat a jaký je ten nápad. Já jsem se však nedal a přesvědčil ho, že to bude fungovat a bude se jim to líbit, ať mi důvěřují. Všechno jim za chvíli vysvětlím.

Když jsem zase otevřel oči, do detailů jsem jim vysvětlil, co jsem právě dokončil ve své speciální místnosti uvnitř mysli.

Takže jsem udělal následující. V mé hlavní místnosti (velká modrá místnost uprostřed mé mysli) je úplně na konci určitý typ zařízení, ve kterém se nacházejí všechna nervová zakončení mého těla (něco podobné jako schránka, kde jsou v domě pojistky). Pomocí tohoto zařízení mohu libovolně zapínat nebo vypínat funkce jednotlivých nervů. Hned vedle je také kohoutek na kontrolu adrenalínu v těle. Vypadá to jako nějaké potrubí na vodu s kohoutkem, pomocí kterého mohu buď zintenzivnit přítok adrenalínu nebo naopak omezit. Vedle kohoutku na adrenalín je také vypínač strachu, který je momentálně vypnutý a na kterém je velkými písmeny napsané: NEDOTÝKAT SE! Všechna tato zřízení mi pomáhali nainstalovat ještě v místnosti 101 na Rochesterské univerzitě. Já jsem si je pak už jen upravil podle sebe a rozmístil jsem je v místnosti jak mi to nejlépe vyhovovalo.

Co jsem udělal, bylo to, že hned vedle přepínače strachu jsem si vytvořil velkou kovovou skříň. Byl to můj osobní superpočítač, který byl napojený na samotný princip mé mysli, mé duše a mého JÁ. Každá informace, vložená do tohoto počítače, se v momentě stala součástí mé osoby a mé duše. Počítač měl neomezenou paměť a neomezenou rychlost. Byl ten nejrychlejší a nejpřísněji utajený počítač na celém světě. Informace putovala ze zdroje rovnou do mého nitra a stala se mou součástí, jako byste něco vyryli do kamene. Má mysl byla odteď otevřená všem instrukcím bez omezení prostoru a paměti.

"Jak tam ale vložíme všechny potřebné informace?" zeptal se Adolf. Já jsem mu odpovědělo, že teď přijde ta nejlepší část. Řekl jsem jim, že jsem si uvnitř mysli vytvořil soukromou laboratoř hned vedle léčitelské místnosti. V této laboratoři se nacházejí pouze dvě věci, a těmi jsou jedno velké černé a maximálně pohodlné kořené křeslo a dřevěný stojan. Na dřevěném stojanu je zavěšená Helma vědění. Je podobná ochranné přilbě, jaká se používá na americkém fotbale, ale je tam pár změn. Uvnitř helmy jsou malé kovové snímače, které snímají všechny informace, kdykoliv si tu helmu nasadím. Hned vedle helmy jsou také velké černé brýle (podobné lyžařským), uvnitř kterých je také určitý typ senzorů. Tyto sescanované informace jsou pak pomocí superrychlého kabelu přenášené přímo do centrálního počítače, který je zpracuje a pole je přímo do modré stěny - přímo do MĚ.

"V pořádku, ale jak vlastně ty informace vložíme do té helmy?" Adolfovi to stále nebylo jasné. Já jsem byl z toho tak naštvaný, že jsem prostě nedokázal pochopit, že oni tomu stále nerozumějí. Tak jsem jim teda vysvětlil, že jediné, co budu muset udělat je, že si sednu na stoličku, přičemž vstoupím do své laboratoře, kde se uvelebím ve velkém koženém křesle, nasadím si brýle a helmu a oni mi prostě řeknou všechno, co chtějí, abych věděl. Všechno ostatní bude probíhat automaticky a v reálném čase. Pan Zelený se podíval na Adolfa a v jejich tváři jsem četl nadšení. Najednou mne opět zalila hrdost a pýcha.

Neuvědomil jsem si však úplně všechny důsledky svého činu, protože jsem jim dal právě nástroj k tomu, aby mi mohli dát všechny instrukce a rozkazy přímo do mého nitra, do mé duše. A tyto rozkazy nemohly být změněny, vymazány, ani jinak zničeny. Odteď mi mohli přikázat co jen chtěli a já jsem neměl jinou možnost, než jejich rozkazy poslechnout a dodržet. Toto bylo něco o mnoho víc než hypnóza nebo sugesce. Bylo to vydání mého JÁ do jejich rukou s tím, že jsem jim dal klávesnici, aby mohli psát rozkazy a instrukce.

Když jsem dokončil své vysvětlení ohledně funkcí Helmy vědění, neřekl jsem úplně všechno. Nebylo to kvůli strachu nebo kvůli tomu, že jsem chtěl před nimi něco skrýt. Zamlčel jsem to jednoduše proto, protože se na to nezeptali. Nikdy se mne totiž nikdo nezeptal na Back up (záložní systém), který jsem rovněž nainstaloval. Ve skutečnosti totiž všechny informace z Helmy vědění byly vedeny přes rozdvojený kabel do druhého super počítače, který jsem vytvořil jako Zálohu. Řekl jsem si totiž, že dříve nebo později se může něco pokazit a tak si pro jistotu vytvořím zálohu.

V podstatě jsem si vytvořil velký dřevěný stůl přímo ve své léčitelské místnosti (z tohoto důvodu jsem musel místnost o něco zvětšit, ale vzhledem k tomu, že je to má místnost uvnitř mé mysli, nebyl to žádný problém a tento stůl jsem umístil přímo do své léčitelské lázně. Na něj jsem položil svůj záložní superpočítač spolu se všemi dalšími zařízeními z hlavní místnosti - kontrola adrenalínu, strachu, nervů. Vznikly tak dva samostatné okruhy - jeden v hlavní místnosti a druhý v mé léčitelské místnosti, o kterém oni ale nevěděli a který sloužil jako záloha v případě, že by se něco pokazilo nebo zničilo v hlavní místnosti.