Projekt Superman XXX. - hranice lidských možností opravdu posunuta?
Andy Pero

Nevím už přesně, co mi provedli, ale od jistého okamžiku jsem byl schopen utíkat rychle jako pštros, přeskakovat překážky jako nějaká gazela a všeobecně jsem se stal velmi obratný v překonávání překážek, lezení, skákání atd. Při plížení jsem byl jako puma, mé pohyby byly tiché, přesné a mé končetiny byly vždy připraveny vyvinout maximální akceleraci při útoku. Dokázal jsem trpělivě vyčkávat na svůj moment překvapení. Kromě toho jsem dokázal lézt po stromech, sloupech a zdech jako opice. Ať to bylo jakkoliv vysoký a hladký povrch, vždy jsem byl schopen najít si cestičku, po které jsem vylezl. Nikdy jsem nezaváhal a nikdy jsem přitom necítil strach. Všechny tyto schopnosti mi nainstalovali přímo do mého Já pomocí Helmy Vědění. Všechny schopnosti, které měly tyto zvířata, jsem měl také já. Jediný rozdíl byl v tom, že já jsem je využíval mnohem intenzivněji, protože jsem byl Rhino, ten neporazitelný, nejsilnější a nejobratnější člověk. Dokázal jsem skutečně všechno. Cokoliv po mne chtěli, vždy jsem provedl, protože jsem byl Rhino - nejlepší a nejvýkonnější vraždící stroj na Zemi. A z nějakého důvodu jsem na to byl také hrdý.

Jednou v noci jsem řídil auto na nějaké opuštěné cestě. V okolí byly pole a cestu lemovaly stromy. Byla noc a nikde nebylo vidět žádné auto, ani lidé. Přikázali mi, abych zastavil a šel se ven rozcvičit. Pak mi přikázali, abych začal běžet. Když jsem se rozběhl, začali mne tím autem pronásledovat. Těsně za mnou jsem slyšel motor v obrátkách a každou chvíli jsem si myslel, že mne přejedou. Tehdy jsem si uvědomil, že musím běžet. Musím běžet, pokud chci žít. Adrenalín stoupal každým krokem, srdce mi bilo jako zvon, a mé tělo ovládly instinkty. Nedíval jsem se doleva, doprava ani dozadu. Jediné, co jsem viděl, byl tunel přede mnou a věděl jsem, že musím běžet stále rychleji, rychleji, rychleji. Z okna na mne křičeli, abych utíkal jako pštros a slyšel jsem, jak si dělají legraci. Že mě pošlou na olympiádu, pak na mě vsadí peníze a vyhrají velký balík, protože to, co jsem dělal, nebylo v lidských silách (nebo jsem si to do té doby myslel).

Nevím, jak dlouho jsem běžel, ani jak rychle. Rychlost však byla vždycky mojí předností. Už když jsem byl ve fotbalovém družstvu, vynikal jsem v běhu. Když jsme na univerzitě běhali na čas, zaběhl jsem 40 yardů, což se zdálo mému trenérovi neuvěřitelné a obvinil mne z podvodu. Byl přesvědčený, že nikdo nemůže za tu dobu zaběhnout více než 35 yardů a tak jsem to musel běžet znovu a znovu. Celkem pětkrát. Předběhl jsem své spoluhráče, kteří následně přísahali před trenérem, že jsem nepodváděl. Nic však nepomohlo a trenér obvinil celý fotbalový tým z podvodu. Když už jsem byl fyzicky a hlavně psychicky unavený (když vás trenér přesvědčuje, že něco takového není možné, začnete tomu po čase věřit), zaběhl jsem konečně takový výkon, který se mému trenérovi zdál v pořádku a nakonec mi takovou vzdálenost zapsal.

Vzpomínám si na první den během tréninkového fotbalového soustředění na střední škole. Doug Parcells (mladší bratr Billa Parcella, který je momentálně trenérem týmu New York Yets) se zrovna stal novým trenérem pro obránce a útočníky na střední škole v Ramsey (rok 1987). Hned po příchodu prováděl různé testy naší pohyblivosti, síly a rychlosti. Doug byl úplně nadšený z mých výsledků a hned volal trenérovi Hymanovi (to je ten chlap, co jsem mu kdysi řekl, že mezi ním a jeho ženou bude všechno v pořádku. Načež se na mě naštval a od té doby mne maximálně diskriminoval. Je to taktéž přesně ten trenér, kvůli kterému jsem musel běžet běh na čas pětkrát po sobě, protože mi nechtěl věřit, že jsem na první pokus zaběhl 40 yardů) a zeptal se ho, jak je to možné, že s takovými výkony, jaké podávám, nejsem ještě kapitán mužstva.

Je to přece ten nejlepší blokér a defenzívní hráč, jakého kdy trénoval. Hyman se to snažil nějak zamluvit, ale Parcells se nedal jen tak odbýt a snažil se Hymanovi vysvětlit, že mám výjimečný talent a jak by se měli ke mně chovat ostatní. Jde totiž o to, že Parcells ve mně viděl obrovský potenciál a jako největší překážku k tomu, abych ho mohl plně rozvinout bylo prostředí a lidé okolo mne. Já jsem se totiž snažil mít vždycky nějaké kamarády a ty jsem mohl jedině tehdy, když jsem příliš nevybočoval z řady. Když jsem běžel, věděl jsem, že mám ještě rezervy a že bych mohl být rychlejší, ale naprosto mi to stačilo. Prostě jsem se víc už nesnažil. Také na mne měl vliv trenér Hyman, který mne neustále přesvědčoval, že má rychlost není normální a že podvádím, a tak jsem byl nucen zaběhnout takový čas, se kterým by byl spokojený.

Na všechny tyto události jsem si vzpomněl během svého běhu o život. Slyšel jsem, jak za mnou v autě probíhala konverzace mezi panem Zeleným a nějakým jeho kolegou o tom, že to, co předvádím, přece nemůže být v lidských možnostech a je to prostě neuvěřitelné.

Jednou mě přivedli na nějaké velmi dlouhé pole a oznámili mi, že dnes budeme cvičit střelbu z pušky. Tehdy jsem už byl nepřekonatelný s M-16 na nějakých 130 metrů a z pistole na takových 30 metrů. Zkoušel jsem už sice střílet i z pušky, ale nikdy nebyli spokojení s mými výsledky tak ako v případě střelby z pistole nebo s M-16.

A tak jsme tedy dorazili na toto pole a z kufru vzali 5-6 kufříků, které jsem už dobře poznal. Otevřeli je a začali skládat z jednotlivých kusů ostřelovací pušku. Já jsem tam jen tak stál a pozoroval je. Bylo mi jasné, že jsou to zbraně profesionálních sniperů a že určitě chtějí, abych někoho zastřelil. V hlavě jsem cítil vír myšlenek. Najednou mi to došlo. Pokud budu dobrý ve střelbě z pušky, pošlou mne někoho zabít. Už to není hra. Předtím mne to bavilo a myslel jsem, že mne stále jen nějak testují, teď mi však došlo, že mě trénují na vraha. Chtěl jsem utéct, nemohl jsem se však ani pohnout. Chtěl jsem křičet, nedokázal jsem však pohnout ani rty a vydat nějaký zvuk.

Zcela jsem propadl panice. Potom ke mně přistoupil chlap z laboratoře, který mi už předtím vysvětloval funkce a části zbraní. Začal mi popisovat i tyto typy pušek, o jejich částech, údržbě atd. Asi po půlhodině mne vyzvali, abych si jednu vybral a postavili terč zhruba 400 metrů ode mne. Bylo mi jasné, že museli předtím použít mou Helmu Vědění, protože jsem o těchto zbraních věděl téměř vše a těch 30 minut bylo jen aby se neřeklo. Vzal jsem pušku, začal jsem střílet a minul jsem. Vůbec jsem se netrefil do terče. V momentě ke mně přiběhl pan Zelený a začal na mě řvát, abych se trochu snažil a zlepšil svůj výkon. A tak jsem zkoušel znovu a znovu, ale terč jsem nedokázal zasáhnout. To už byli všichni pořádně naštvaní a křičeli na mě, jakže je to možné. Tak jsem jim teda vysvětlil, že to nedokážu, protože ten terč je strašně daleko a mé schopnosti jsou propojené s mými atributy. To znamená, že když je na pušce dalekohled, tak mi to vůbec nepomůže, protože nejsem schopný zaměřit cíl mýma vlastníma očima.

Když jsem střílel z pistole, nebo z M-16, viděl jsem cíl a mohl jsem na něho střílet automaticky, bez přemýšlení a bez míření. Když však použiji optiku na pušce, tak mi to můj pohled nějak zkreslí a prostě nejsem schopný trefit cíl. Pan Zelený začal na mne křičet a nadávat mi. Všichni byli hrozně naštvaní. Pak pár metrů ustoupili, vytvořili skupinku a začali to probírat. Já jsem se nemohl ani pohnout, ani promluvit bez jejich specifického rozkazu. Jen jsem tak stál a neustále si opakoval, že s tou zbraní jsem měl pravdu, a že nejsem schopen střílet na tak vzdálený cíl.

Hovořil jsem si to pořád dokola a znova a znova. Za chvíli ke mně přistoupil Adolf, podíval se mi do očí a zeptal se mě, jestli jsem si opravdu jist, že nemůžu používat ostřelovací pušku. Cítil jsem strašné nutkání mu říct, že by se dalo něco vymyslet s Helmou Vědění, ale nakonec jsem uvnitř našel dost síly na to, abych mu odpověděl, že ano, že jsem si jist. Cítil jsem, že tento souboj jsem vyhrál. Pak jsme se sbalili a jeli pryč.