Dospívání a zralost
Romana Přikrylová

Smysl těchto dvou slov je jasný snad úplně každému člověku, minimálně těm ze zákona dospělým. Pojďme se na ně podívat z úplně jiného úhlu. Dospívání je obvykle chápáno jako fyziologický proces, který probíhá v tzv. pubertě neboli období dospívání, kdy se děvčata postupně mění v ženy a z chlapců se stávají muži – alespoň po fyzické stránce tak vypadají. Tento proces je velmi individuální a probíhá u každého jedince jinak rychle, nicméně výsledek je patrný pouhým okem. V tomto směru se jedinci jeví vyzrálými neboli dospělými při dosažení určitého věkové hranice, která je u každého jiná. Jistý zmatek do toho vnáší legislativa, kdy zákon pohlíží na jedince jako dospělého, jakmile dosáhne osmnácti let věku. Ale ruku na srdce – po světě běhá spousta osmnáctiletých nedospělců, kteří už dva roky popíjejí pivo, mají za sebou nějaké sexuální zkušenosti, často složili maturitní zkoušku (opět ten termín – zkouška z dospělosti), ale velmi bychom váhali, kdybychom je měli prohlásit za dospělé. Duševní dospělost nemá s tou fyziologickou ani legislativní ani vzdělanostní moc společného.

Zamysleme se nad výrazy, které běžně v řeči používáme, aniž bychom si uvědomili jejich hluboký význam. Jsou to věty jako: „Dospěl jsem k rozhodnutí…“, „Po zvážení situace jsme dospěli k optimálnímu řešení…“ a podobné. Zkrátka dospívání je v tomto významu jakýsi proces, kterým se dostáváme (dospíváme) do určité situace, která nás v danou chvíli uspokojuje, ve které jsme našli řešení problému nebo jsme zkrátka dospěli do určitého stavu, kdy už nemusíme danou věc řešit, protože jsme si ji sami v sobě vyřešili. Dospěli jsme na určitou úroveň, kdy jsme spokojení. Tyto mnohé procesy dospívání, vedoucí k nastavení našeho nitra v určité oblasti, nás vedou k postupnému dozrávání a právě jimi se stále více přibližujeme k duševní zralosti.

Těžko se nám v životě podaří dozrát úplně. Znamenalo by to stav, kdy jsme dosáhli své absolutní vnitřní rovnováhy, kdy jsme sami se sebou vyrovnaní a tím jsme vyrovnaní i se světem kolem nás. Veškerá nespokojenost s vnějšími věcmi kolem nás totiž pramení z nás samých. Snažíme se řešit věci, které k úplné spokojenosti vyřešit nemůžeme, protože nedokážeme včas poznat, že to není v naší moci. Co ale v naší moci je, vyřešit si v sobě fakt, že s nimi prostě nepohneme a nezabývat se jimi. A to je zatraceně těžké.

Takže dospívejme a dozrávejme. Změňme věci kolem nás, pokud je to pro nás důležité a pokud víme, že máme sílu, vůli a schopnost to dokázat a to ostatní si vyřešme sami v sobě ke své vlastní spokojenosti. Tím se nezříkáme emocí – jsou hnací silou, která náš život zásobuje energií, i když jsou negativní. Jsou tím, co nám říká, co je pro nás dobré a co ne. Pomáhají nám prožít radost i přežít žal, jsou mnohem rychlejší než rozum, podle kterého se tak rádi „rozumně“ rozhodujeme. Používáním citů a emocí používáme naše srdce. Naše srdce ví, co je pro nás dobré, vede nás na cestě k poznání sebe sama a sebe jako součásti světa kolem nás.
Vyřešením věcí ať už vnějším nebo vnitřním způsobem můžeme dosáhnout vnitřního míru a naší vlastní dospělosti a zralosti. A to je to nejlepší, co pro sebe i svět kolem nás můžeme udělat.