Vánoce jsou svátky klidu a hlavně radosti
Romana Přikrylová

Vzpomínám na vánoce před devíti lety. Coby rozvedená matka jsem se se svými dvěma dětmi (10 a 12 let) na začátku prosince nastěhovala do našeho nového domova. Uklízet nebylo co, protože nebylo kam. Věci zůstaly v krabicích a kromě díry v zemi venku po elektrikářích, kterou bylo potřeba zasypat hlínou, bylo vše nové, i když úplně holé. Bylo naprosto jasné, že na dárky peníze nejsou (naštěstí už klukům bylo jasné, že Ježíšek to neobstará) a jediné, co musíme koupit, je lopata, hrábě a krumpáč na zacelení oné díry, aby do ní nikdo nespadl. Jeli jsme tedy do velkého města, v hobby marketu zakoupili nářadí, hodili ho do kufru auta a potom si zašli na horkou čokoládu do kavárny v blízkém nákupním centru. Příjemnou vánoční atmosféru tu navozovaly vánoční dekorace a spousta světýlek. Seděli jsme, upíjeli v klidu a pohodě lahodnou horkou čokoládu a pozorovali dav lidí s narvanými vozíky, ověšené balíky a s nepřítomným uštvaným výrazem v tváři. Kluci byli v pohodě a tak nějak neřešili, že za týden budou vánoce a doma není napečeno a „nazdobeno“. Dva dny před štědrým dnem jsme položili lino v obýváku a kuchyni, protože čurání z betonu nejde utřít, a další den jsme jeli pro štěňátko. Ten Štědrý večer, kdy jsme převěšovali ozdoby na stomečku, aby na ně štěně nedosáhlo, kapra jsme usmažili ve friťáku na zemi a cukroví jsme místo pečení koupili, nikdy nezapomenu. Nějaké dárky nakonec přece jen byly a děti byly nadšené, protože nic nečekaly. Štěně se nám postaralo o zábavu. Vánoční pohádky jsme sledovali v té nejmenší televizi, která se dá koupit a mezi svátky se snažili vytrhat lebedu, rostoucí na naší budoucí zahradě. Zvenku to možná vypadá divně, ale v duši jsem měla klid a mír a byla jsem poprvé po dlouhé době šťastná.

Vánoce nejsou o dárcích, povinných návštěvách, vymydleném domě (bytu), třech chodech k večeři a patnácti druzích cukroví, jsou o pohodě v duši.