Neprobádaná krajina vnímání lidského těla
Markéta Švarcová

Lidská bytost toho o svém vnímání ví opravdu málo. Jistě, jsou tu smysly – uši, oči, pusa, nos, kůže ale dál? Kde v našem těle vnímáme bolest, lásku, obdiv, strach, důstojnost, úžas? Tak to už přesně nevím, pokrčíte rameny. Někde to jistě je, ale koho z nás to kdy napadlo prozkoumat?

Nejčastější odpověď, které se mi dostalo, když jsem se ptala na vnímání, bylo, že emoce cítíme duší. Ale co to je ta duše? Někdy mám pocit, že jde spíš o abstraktní pojem než o něco skutečného. Myšlenky povznášející duši, reinkarnace duší, transformace naší duše atp. to jsou pojmy, kterými se to v dnešním ezoterickém světě jen hemží. Možná jsem přílišný šťoura, ale často mi to připadá jako prázdné tlachání. Vždyť se někdy stačí jen rozhlédnout kolem sebe a je jasné, že většina z nás se rozhoduje na základě rozumu, racionality či předchozích zkušeností, ať už vlastních nebo rodových. Rozhodně ne na základě impulzů duše. Jakoby zabývání se duší bylo spíše něco jako prázdninový relax či odpolední fitko. Vážné, dospělé věci nech rozumu, ten je tu od toho! Nic proti duši nemám, ale zkoumat pocity své duše, když ani přesně nevím, o co jde, mi připadá složité. To s tělem je to jiné. To tu je, mohu si na něj sáhnout, je alespoň částečně v mé moci a určitě cítí – tlak, bolest, lehkost, úlevu, energii a spoustu dalších vjemů. Tak proč, když se bavíme o vnímání, neprozkoumat nejprve tělo, dřív než se dostaneme na další level. To by byla pecka, naplnit se myšlenkami, které povznášejí tělo, když ne úplně doslova tak aspoň tělo pomocí myšlenek naplnit lehkostí. To by mi úplně ke štěstí stačilo!

Dělali jsme na šamanském kruhu na tohle téma takový zvláštní pokus. Zavázali jsme si oči, aby naše běžné smysly pro vnímání nehrály prim, a pokoušeli jsme se představovat si různé životní situace či věci a zjišťovali, zda jsou v našem těle určitá místa, která cosi při určitých podnětech cítí. To, co jsme zjistili, bylo velmi překvapující! Zvláště proto, že naše těla se ozývala na určité signály více méně podobně. Nemohu mluvit za ostatní, ale povím Vám, co zajímavého jsem zjistila o svém těle já.

Našla jsem na svém těle pět center - bran, kterými vnímám zcela odlišným způsobem. Jedno centrum je v mém klíně. Srze lůno se rozšiřuji do světa a svět tudy vstupuje do mě. Určitě je to i místo odkud jsem schopna umisťovat svou energii mimo sebe. Tudy objímám děti, raduji se ze stromů, miluji svého muže a spoustu dalších věcí. Tohle místo je pro mě nejvíce spojeno s hmotným kontaktem. Bylo pro mě nečekané, že v podstatě nereaguje na ohrožení či strach. Jakoby se ho to nijak netýkalo. Další místo bylo v oblasti mého žaludku. V tomto místě jsem nejvíc vnímala tlak, představila-li jsem si ohrožení. Naopak je to ale i místo, ze kterého mohu bojovat a útočit, ale také to, které je nejvíce ohroženo agresí zvenčí. Dokonce možná jediné v mém těle. Jakoby se oblast mého soláru starala o zkoumání mé sounáležitosti či bezpečnosti světa venku. Taková osobní ochranka, řekla bych. Třetím místem je mé srdce. O tom ví každý z Vás jistě dost, tedy nic překvapivého – láska a něha. Jen jediné mě zaskočilo. Jasně jsem cítila, jak srdce miluje stejným způsobem přátele i nepřátele. Není schopno ničeho jiného než zaplavovat mé tělo pocitem lásky nebo mlčet. Zkrátka miluje zdarma a nepotřebuje vlastnit, být ochraňováno či se cítit v bezpečí. Zato místo, kde leží čtvrté centrum mého vnímání, mě velmi udivilo. Cítila jsem ho na zádech těsně pod krkem, ale rozšiřovalo se i dál na ramena a na horní čás paží. To je místo, kterým vnímám spirituální rozměr světa, ale i pocit vlastní síly. O moje ramena se dá zkrátka opřít. Pokud zareagují na podnět, obvykle vám po šíji přeběhne mráz. Znáte to? Jistěže ano. Poslední oblast mého těla, která je branou pro přijímání vjemů je oblast za očima, řekněme oblast, kam se tradičně umisťuje třetí oko. Tohle místo vnímá na plné pecky, ale je mu vše celkem fuk. Nemá potřebu cítit dobro či zlo, jde mu jen o „informace“, o zachycení hluboké podstaty věcí.

Tak a kde je tedy má duše? Je to celek, soubor všech bran vnímání nebo to, že jsem si sama sebe vědomá? Nebo něco, co je ještě za, takový tajemný osobní hybatel, s kterým nemám v podstatě žádný kontakt jen tušení? Vážně nevím. Budu to zkoumat dál, a pokud zjistím něco smysluplného, ráda se s Vámi o to podělím…

S vnímáním se to podle mě má ale jinak. Je uloženo přímo v našem těle, to je jasné. A to, že o tom tak málo víme, má bohužel dalekosáhlé důsledky. Víme, že cítíme, ale nevíme přesně čím, co, jak a kudy. Tak se nám třeba může stát, že milujeme své dítě celým svým srdcem, ale jemu je to málo, stále zlobí. Potřebuje bezpečí a to mu skrze své srdce zajistit neumíme. Museli bychom použít energii vycházející z našeho klína. A co třeba naše vůle. Častokrát se chceme někam dostat, něco dokázat a jak na to jdeme? Ze všech sil se tam díváme „třetím okem“ a možná se i rozšiřujeme skrze klín, ale je nám to houby platné dokud nepoužijeme energii uloženou v našem soláru. A ohrožení? Tak to je úplný malér. Někdo nám nadává, my se ho pokoušíme milovat, ale břicho dostává jednu pecku za druhou. Takovýchto příkladů by se dalo najít opravdu mnoho. Však víte. Ale naše civilizace na pocity těla bohužel moc nedá.

Poznat své tělo z pohledu vnímání se mi zdá velmi praktické. Pokud bych ho totiž dobře znala, vyhnula bych se mnoha potížím a zbytečným omylům. Ušetřila bych si sílu i čas. To mám v plánu … a chcete-li, můžete se přidat.

Ve spolupráci s www.samanismus.cz