Duše, co tančí císařský valčík
Aneta Schauerová

"Duše, co tančí císařský valčík" je lehce srozumitelnou příručkou k objevení svého ztraceného já. Mnoho lidí stále ještě totiž přežívá za maskami přesvědčení, která byla vštípena zautomatizovanými procesy výchovy. Tato přesvědčení jim potom v životě způsobují neklidné myšlenky a různé vnitřní bloky.

Kniha je tedy určena zejména pro ty, kteří mají zájem o své vlastní přirozené štěstí. Čtenářům opět vnese do srdce bezpodmínečnou lásku k sobě, klid, mír a blaženost.

Zkrátka se jedná o průvodce svobodným bytím, který má za úkol uvolnit duši a rozbít ego, které je příčinou mnoha lidských trápení. 

Příběh autorky knihy:

Knihu jsem napsala na základě svých vnitřních pocitů, které mne vedly. Nejprve to měla být jakási pomocná příručka pouze pro mne, později jsem ji dala přečíst své mamince, které má kniha úplně změnila způsob myšlení. Nyní je daleko šťastnějším člověkem, který se má rád a svět kolem sebe ji připadá krásnější. To ve mně evokovalo pocit, že bych ráda pomohla dalším lidem v rodině a později i lidem neznámým. Knihu jsem se rozhodla tedy vytisknout navzdory přístupu českých nakladatelství, která mne odmítli pomoci knihu vydat, protože nejsem známou autorkou. Vytiskla jsem si ji za své náklady bez očekávání nějakého výdělku.

Do minulého roku jsem byla ještě studentem magisterského studia ekonomického oboru. Po promoci jsem v sobě měla ohromnou ambici a chuť budovat si kariéru (jak to mívá vštípené mnoho vysokoškoláků). Přičichla jsem ke světu, kde jde jen o peníze a velký biznis. To se mi však celé po půl roce znelíbilo a uvědomila jsem si, že nejsem člověk, kterému by úspěch a velké peníze na úkor druhých přinášely radost. Proto jsem odešla z této hektické práce. Chvíli jsem byla doma a zde proběhla ohromná změna mého myšlení. Byla jsem často sama se sebou a uvědomila jsem si, co je smyslem života. V únoru 2014 přišla pohnutka napsat knihu a v červnu už proběhly první korektury a návrhy na obálku. Nyní pracuji v redakci, žiju klidným blaženým životem a chci ve svém volném čase pomáhat.

Cítím, že je mým posláním se o tuto knihu podělit. Těší mne každý názor čtenáře a jsem všemu otevřená.

Ukázka z knihy, kapitola 1

Umět si položit správné otázky, aneb tzv. otázky inteligentních
Každé malé dítě, které se chystá se svým rodičem jít na procházku, je schopno položit během této krátké cesty svému rodiči desítky i stovky otázek. Dospělému člověku to někdy může připadat až otravné, ale jelikož je moudrý a má zájem na tom, aby z jeho dítěte „něco“ bylo, odpovídá.
Kolik otázek průměrně za den položí dospělý člověk? Na tuto otázku odpověď neznám, ale jistě mi dáte za pravdu, že jich bude o dost méně. Jakmile začínáme nabývat dojmu, že toho víme dost, přestaneme se ptát. Může to být z několika důvodů, jedním z nich je samozřejmě jakýsi pocit toho, že když se zeptáme, budeme vypadat hloupě. Takto však uvažují jen ti omezení. A ti nejomezenější z omezených dokonce mívají dojem, že se ptát nepotřebují, neboť ví všechno. To jsou ti, kteří nikdy nemohou docílit seberealizace a uspokojení ze života.
Dítě se vyvíjí rychle právě proto, že je čisté, nebojí se zeptat a nedává do toho své ego, neboť skoro žádné ještě nemá. To až my, jakožto jeho rodiče, učitelé či sourozenci, mu začneme podsouvat názory a poznatky. Dítě v tomto začne fungovat jako opička a ihned si naše odpovědi zaznamená, zopakuje a vezme za vlastní. Proto je výchova tolik podstatná. Avšak správná výchova neznamená podsouvat neustále naše názory malému dítěti, nýbrž ho nechat dělat vše jak cítí a jen v případech nového učení nebo ohrožení teprve zasáhnout. Dítě tak není svazováno, samo se realizuje a navíc paradoxně o to víc nás pak bude milovat. To, jakou energii do něj vložíme, se nám desetkrát více vrátí i z jeho strany.
Ustaraní upjatí rodičové, které svému dítěti přesně vymezují jeho cestu, nikdy nemohou být z něj ve stáří šťastní. Neboť dítě buď zcela zvlčí a jejich přítomnost ve svém životě už tedy nebude vyžadovat, nebo se stane na svých rodičích zcela závislým.

Jak si tedy představuji ideálního rodiče? Laskavý, radostný, přísný kamarád.
Zpět k otázkám.
Člověk je tedy vlastně takové rozumné zvíře, které má klást otázky. Čím více otázek pokládá, tím dělá větší pokroky v poznání okolí, ale i sebe samotného. Základní rozdíl mezi člověkem a zvířetem je ale v něčem jiném. Odpověď na otázku: „Proč nemá například šimpanz spiritualitu?“ by byla REFLEXE. Člověk má totiž – a to jako jediný na této planetě – schopnost sebereflexe = sebereflektující paměť. Kdežto zvíře reflektuje pouze své okolí. A to je důležité vzít v potaz, jelikož nám to něco říká. Měli bychom si této vlastnosti vážit, a to, proč jsme se nenarodili jako například šimpanz, denně oslavovat.
Méně inteligentní lidé otázky nekladou, ale ti inteligentní se dotazují poměrně často. Nejvíce inteligentní umí klást otázky na velmi vysoké úrovni. Co znamená velmi vysoká úroveň? To je úroveň, která není probádaná, avšak velmi podstatná. Jednou takovou důležitou otázkou by mohlo například být:

Co s námi bude po smrti?

Klást si tuto otázku vyžaduje jistou odvahu. Ačkoliv to mnohdy bývá časté téma v hospodách, které se zvrhne ve fantasmagorické historky. Něco přece opravdu jen musí být.
Když si nás jako člověka rozebereme, zjistíme, že se skládáme z našeho hmotného těla a duše. Bereme v potaz, že duše opravdu existuje a je uložena za hrudním košem.
Jedna studie, která se zabývala podobným výzkumem, byla prováděna v roce 1907 lékařem Duncanem MacDougallovem z Haverhillu v Massachusetts. MacDougall pracoval se šesti pacienty, kteří byli v kritickém stavu. Vážil jejich tělo v době těsně před smrtí, a pak ihned po jejich smrti.
Zjištěné výsledky, publikované také v současných lékařských časopisech, uváděly, že pacienti přesně v okamžiku smrti ztratili na váze v průměru 21 gramů. Dr. MacDougall dospěl k závěru, že tento rozdíl je hmotností lidské duše, která při smrti opustila pacientovo tělo. Tento kuriózní fakt dal vzniknout filmu z roku 2003 s názvem „21 gramů".
V současné době se této studii věnuje jen málo pozornosti. Ve vědeckých kruzích byla odmítnuta jako pouhá anekdota. Odpůrci totiž tvrdí, že naměřené výsledky by mohly být způsobeny chybami, které při měření mohly teoreticky nastat. Přesto však zatím nikdo znovu experiment nezopakoval, aby MacDougallův objev buď potvrdil, nebo vyvrátil.
„Koncept doposud předpokládal, ale nikdy vědecky nedokázal, že vědomí a paměť jsou lokalizované v mozku," píše i profesor Van Lommel v knize „O kontinuitě našeho vědomí".
Inu, když si toto uvědomíme, může nás to velice snadno osvobozovat. Vyžaduje to, ale jistou dávku inteligence. Například narodí se dítě, které roste a stane se z něho chlapec, z chlapce se postupně stane mladík - jeho tělo prochází zásadními změnami a nakonec je z mladíka dospělý muž. Z tohoto dospělého muže se stane později stařec. Tělo se tedy rapidně změnilo, ale jeho duše, která v něm přebývá, je stále stejná. Proto často slýcháváme od našich prarodičů, že se cítí jako zamlada, „jen ty klouby…“ Z toho tedy můžeme logicky vyvodit, že když toto tělo zemře, duše neumírá, protože se ani nemění.
Věda o vědomí Kršny, buddhismus, hinduismus a další podobná náboženství tomu říkají převtělování. Když tedy člověk zemře, je to jen jeho hmotné tělo, jeho schránka, co odchází, nikoliv duše.

Toto je podrobně vysvětleno ve védských písmech, kde se píše:
„Duše se nikdy nerodí a neumírá, existuje neustále a nikdy nezanikne. Je nezrozená, věčná, trvalá, nesmrtelná a původní. Nezahyne, když je zabito tělo“.
To je prý zákon přírody. Védy také říkají, že je to podobné, jako když se nakazíme nějakou nemocí. Doba než se projeví například neštovice, se nazývá inkubační. To může trvat i 7 dní a nemůžeme se tomu vyhnout. Když se totiž nakazíme, zákony přírody zařídí, aby se nemoc i projevila. A přesně podle takových přírodních zákonů funguje putování duše. Na světě existuje 8 400 000 různých druhů těl a zákony přírody přidělují vhodné tělo podle přání Boha. Bůh stanoví, kdo by se ještě měl učit přírodním zákonům. Duše toho, kdo je pochopí, jde po smrti k Bohu.

Lidé si z nevědomosti myslí, že jsou svobodní, ale ve skutečnosti jsou zcela závislí. Svobodu, tu si jenom představují, doopravdy je však zcela ovládají zákony přírody. O našem životě a tam, kam poputuje naše duše, rozhodují naše činy.
To, jestli tomu budete věřit, nebo nebudete, na tom zhola nezáleží. Nezáleží ani na druhu víry. Je to prostě zákon. Stejně tak, jako když budeme porušovat nějaký zákon, potrestá nás vláda. Nevěříte-li v Boha, ve vesmír nebo v energie, potrestají vás přírodní zákony.

Kdo jsme?

Zeptejte se někoho, kdo je a on Vám odpoví: „Jsem Čech.“ nebo „Jsem Američan.“ A když mu řekneme: „ Ano, to vidím, máš české nebo americké tělo, ale kdo jsi doopravdy?“ – nedokáže odpovědět.

Celá moderní civilizace se zakládá na chybném přijímání těla za vlastní já. „To, co vidíte, to jsem já, to je moje tělo a tedy i já.“ Tolik lidí má péči hlavně o to, aby co nejlépe vypadali, kupují si drahé oblečení, chodí do práce dlouho do večera, aby si mohli vydělat spoustu peněz, které obvykle utratí za své tělo. Za tělo, které stejně stárne. To je přírodní zákon, který nelze potlačit.
Proč raději nepečují o svou duši. O duši, která nestárne a která nikdy nezemře. O duši, která když je hezká, je i hezká její schránka, v níž je uložena.
Řekněme, že máme super automobil, představte si Vaše snové auto. Přirozeně se o něj staráte a o sebe taky. Ale sám sebe považujete za to auto. Neříkáte: „jsem auto.“ To je nesmysl. Přesně to však lidé ve své mysli dělají. Přehnaně se starají o tělesné „auto“, které považují za sebe sama. Zapomínají, že se od něho liší a že mají jiné zájmy. To, co vidíme kolem sebe a na sobě, je pouze virtuální. Svět je iluze, důležité jsou emoce, naše cítění a to, jak vnímáme radost.
„Jsme to, co si myslíme. Vše z toho, co jsme, vzniká s našimi myšlenkami. Myšlenkami tvoříme svět.“ - Buddha

Co je smyslem života?

Smyslem života je užívat si, radovat se a být vděčný, že jsem dostal šanci SE prožívat. Spousta lidí však buduje na velmi špatných základech. Proto se stává, že místo zažívání radosti, trpí.
Všude vidíme boj o přežití. Všichni navzájem bojují pouze o dobrý pocit a pro požitek. Jsme jeden velký naprogramovaný proces, který nás ovládá a říká, jak moc jsme dobří.
Přesvědčuje nás o tom naše okolí a my sami sebe začneme také přesvědčovat o našich kladných vlastnostech a dělá nám to dobře. Tyto programy se spouští na počátku života, při početí. Zde se formuje již jistý vzorec cesty k hodnotě. Snažím se dostat to, co chci a vzniká tak program našeho strachu a sobectví.
Každý z nás jistě v životě zažil okamžik, kdy si pomyslel, že nejsme dost dobří pro danou činnost nebo společnost. A právě tento okamžik spouští program EGA. Je to stejné jako například u počítače. Když chci pracovat s nějakým programem, musím ho nejdříve spustit.
Lidská mysl se nastavuje jako program zapomínání. A proč chceme zapomínat? Protože potřebujeme mít neustále dobrý pocit a ten budeme mít, jen když vytěsníme právě nějaké negativní situace z naší mysli. Tím, ale zároveň dochází právě k tomu naprogramovanému jednání a vytváření si různých bloků a masek, které určitě nevedou ke smysluplnému životu.

„Plodit a nevlastnit, tvořit a nepodržovat, vést a neovládat, tomu se říká hluboký život.“ - Lao-c'

„Život měříme příliš jednostranně; podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti.“ - Tomáš Garrigue Masaryk

Kniha je k dostání jak v tištěné tak i elektronické podobě v distribuční síti Kosmas. To znamená, že si ji můžete mimojiné objednat do jakéhokoliv knihkupectví Neoluxor a Dobrovský. Dále je k sehnání ve známých knihkupectvích zabývajících se duchovní a rozvojovou literaturou, jako jsou například knihkupectví "U Džoudyho" nebo knihkupectví "Hledající" v Praze.

Rychlé odkazy pro nákup: Limeo.cz, KnihyDobra.cz.

Pokud vás kniha zaujala, můžete kontaktovat přímo její autorku, kterou je Aneta Schauerová, e-mail: Anet.duse@gmail.com.