Lady mažoretka aneb kůň psychoterapeutem
Ludmila Pražáková

Už hezkých pár let pozoruji, že zvířata jsou schopna rozumět, domluvit se s člověkem. Mají stejnou inteligenci jako lidi, stejná trápení a radosti, stejné emoce a bohatou řeč.

Je to už hezkých pár let zpátky, kdy jsem se ocitla úplně na dně. Zbořil se mi celý můj sen o šťastné rodině a láskyplném domově. Zůstala jsem, po opravdu krásných letech, s dětmi a mou zvířecí rodinou sama.

Přestěhovali jsme se z našeho mlýna, který jsme prodali, zpátky do Prahy. Koně jsme u sebe nemohli mít, do schodů by to asi zvládli i do druhého patra, ale zřejmě by se nevytočili v chodbičce, a vůbec, na byt jsou prostě moc velcí a do postele by se taky nevešli:-)

Byla jsem tenkrát stále víc bez chuti cokoli budovat znovu, skoro všechno ztratilo smysl a bylo šedivé a já cítila, že nemám sílu ani energii znovu začínat.

Jednoho dne jsem zase jela za koňmi. Ten den byli všichni koně ve výběhu, do kterého se chodilo zadními dveřmi stájí. Muselo se ještě chvilku jít, než byl vidět jeho konec, tak byl velký.

Byl krásný májový den, sluníčko se rozhlíželo z blankytně modrého nebe a hřálo svými paprsky všechno, na co jen dosáhlo.

Přišla jsem do výběhu. Celé to stádečko (asi 12 koní) bylo roztroušené po celém výběhu, takže se sem tam pásl kůň nebo koňská dvojice. Sedla jsem si pod strom do trávy. Zády opřená o jeho kmen jsem na sebe nechala útočit své šedivé myšlenky.

Po chvíli mou pozornost upoutalo zvláštní chování Lady (asi bych jí měla představit - je to dáma v letech, ryzka, klusák, možná trochu ošklivá na pohled, ale pro mě krásná, byla to láska na první pohled, když jsme se poznaly). Její chování bylo opravdu divné - divně běhala po výběhu, úplně bezcílně, nebylo to ani hravé - prostě podivné. Když uviděla, že se jí sleduji, zastavila se kus ode mě a dívala se na mě.

Ani jsem si nevšimla jak, ale najednou celé to stádo, všech jedenáct koní, bylo shromážděno kolem ní. Snad jim něco řekla a oni se seřadili do úplně vzorné řady. Nestáli za sebou, ale jeden vedle druhého v řadě jak podle pravítka. A všichni byli pootočeni, jakoby se celým tělem dívali doprava.

Lady stála na začátku té nastoupené koňské řady a trochu před ní. Celou svou pozornost měla upřenou na koně. Najednou se dala do pohybu. Hrdě se nesla, výstavním klusem, vysoko zvedajíc své nohy, před všemi koňmi na druhý konec řady.

"Mažoretka", napadlo mě v tom okamžiku. Opravdu vypadala v té chvíli jak mažoretka, už jí chyběla jen hůlka, kterou by si točila.
Když se dovznášela na konec řady, snad jediným pohybem udělala čelem vzad a zastavila se. Otočená ke koním dupla nohou. Ale jak dupla! Nebylo to v síle, ale ve způsobu pohybu. Připomnělo mi to člověka, který má ruce v bok a dupne si nohou.

V tu chvíli, co dupla, se všichni koně najednou pootočili doleva. Jako když vojáci udělají vlevo v bok. Pořád přitom stáli v té vzorné řadě jeden vedle druhého.

Lady se vydala krásným, ladným, vznosným klusem zpátky. Připadalo mi to jako ve zpomaleném filmu, jak tam tak honosně plula. Když doklusala na začátek řady, zase udělá to její čelem vzad a stála.

Najednou se z druhého konce řady oddělil černý kůň, vlastně to byla mladá klisna, která stála jako poslední. Překlusala před celou řadou a postavila se vedle Ladynky, která stála předstoupená před koňmi, na jejím druhém konci. Po chvilce se ta černá kobylka dala stejným způsobem, jako předtím Lady, do pohybu.

Předvedla zase tu vznešenou krásu v pomalém pohybu. Lady jen stála a pozorovala to dění. Na konci řady ta mladá koňská slečna udělala také čelem vzad. Stála otočená ke koním a dupla si nohou. Nastoupení koně udělali jako jedna bytost vpravo v bok. Klisnička se začala před ukázkově rovnou řadou vznášet na svých nohách zpátky s Ladyně. Když se dovznášela, stoupla si vedle Lady.

Lady se otočila směrem ke mně. Stála tam a dívala se na mě. Nevím, jak dlouho jsme se na sebe dívaly. Čas se zvláštně natáhl, mohlo to být pár vteřin stejně jako minuta.
Cítila jsem se bezradná, protože jsem věděla, že mi tím něco chtěla říct. Jenom jsem nemohla přijít na to, co. Najednou mi to došlo.
"Stačí si jen trochu dupnout a všechno jde", bylo její sdělení.

"Děkuju," volala jsem na ní v duchu, "Ladynko moje, moc ti děkuji!!". Možná jsem ta poslední slova říkala už nahlas. Nevím.

Lady se podívala na ostatní koně a ty se rozešli po svém. Za okamžik už vůbec nebylo vidět, co se ještě před chviličkou dělo. Zase to byli "jen obyčejní" koně, kteří byli roztroušení po celém výběhu - sem tam se pásl kůň nebo dvojice koní. Jen jeden, moje Ladynka, pobíhala po výběhu v kruzích a radostně si pohazovala hlavou.

Začala jsem se usmívat, usmívala se čím dál víc. Až jsem se smála a smála. Byl to osvobozující smích. Cítila jsem, jak ze mě odchází všechno šedivé, všechno zklamání a smutek.

Toho dne jsem našla ztracený elán, vrátila se mi radost ze života a všechno se mi začalo zase dařit. Stačí si přece jen dupnout a všechno jde!

Nevím, co Lady tenkrát řekla ostatním koním. Vím jen, že ona to udělala pro mě a oni zas pro ni. Asi jim nemusela toho moc vysvětlovat, všechno běželo jak na drátkách.

Jak dlouho by se domlouvali lidé mezi sebou, než by dokázali něco takového secvičit? A tihle tvorové to předvedli, jako by to dělali běžně už roky.
Dokonce i věděli přesně, jak to mají udělat, abych byla schopná pochopit to jejich sdělení: "Stačí si jen dupnout a všechno jde, když se chce!"

Kdybych to neviděla na vlastní oči, asi bych nevěřila. Bylo to jako v pohádce.
Mám takových zážitků se zvířaty víc, a tak dnes už vím, že zvířata opravdu mluví.

Pořád se kolem nás dějí zázraky, jen se musíme umět dívat.

Naučte se ztišit, mít otevřená srdce a možná přijdou zázraky i za Vámi. Moc Vám to přeji!
S láskou Liduše