Ukrývání za ochrannou bariérou je běžnou lidskou reakcí, kterou si osvojíme již v raném věku. Ocitne-li se dítě v hrozivé situaci, schovává se za velké předměty, například za stůl, křeslo, nábytek či maminčinu sukni. S přibývajícím věkem se toto chování tříbí a asi v šesti letech, kdy se ukrývání za předměty pomalu stává nepřijatelným, se člověk naučí pevně zkřížit paže na hrudi vždy, když se ocitne v hrozivé situaci.
V době dospívání toto gesto postupně zmírníme, poněkud povolíme stisk paží a přidáme překřížení nohou. S přibývajícím věkem rozpracujeme gesto zkřížených paží do podoby, kdy je pro ostatní méně zřetelné. Složíme-li na hruď jednu nebo obě paže, vytvoříme tím překážku, kterou stavíme do cesty blížící se hrozbě nebo nežádoucím okolnostem. Jedno je jisté: Zmocní-li se člověka nervózní, negativní nebo obranné pocity, pevně založí ruce na hrudi. Je to silný signál svědčící o tom, že se cítí ohrožen.
Ve Spojených státech byl na toto téma proveden výzkum, který dospěl k zajímavým zjištěním. Badatelé požádali skupinu studentů, aby se zúčastnili několika přednášek. Každý student dostal pokyn, že má sedět s nohama volně položenýma podél sebe, že nemá zkřížit paže a má sedět nenuceně a uvolněně. V závěru každé přednášky byli studenti vyzkoušeni ze znalosti přednášeného tématu a byl zaznamenán jejich postoj vůči přednášejícímu. Druhá skupina studentů absolvovala stejné přednášky, ale studenti dostali pokyn, aby během přednášek drželi ruce pevně složené na hrudi. Výsledky ukázaly, že skupina studentů se zkříženýma rukama měla o 38 % menší znalosti než skupina s volně položenýma rukama. Studenti se zkříženými pažemi měli také kritičtější názor na přenášku i samotného přednášejícího.
Testy prokázaly, že jakmile posluchač zkříží paže, zaujme odmítavé stanovisko vůči řečníkovi a kromě toho také věnuje přednášce menší pozornost. Školicí střediska by proto měla být vybavena židlemi s opěrkami pro ruce, aby posluchači mohli nechat paže v uvolněné a nezkřížené poloze.