Nutkavé osobnosti
Doktorka.cz

Touha po trvání v nás vzniká velmi časně a je hluboká. V našem dětství je spolehlivé navracení toho, na co jsme zvyklí a co důvěrně známe, neobyčejně důležité pro náš vývoj. Teprve to nám umožňuje rozvinout specificky lidské vlastnosti, naši citovou i rozumovou stránku a naši schopnost milovat, umožňuje nám to naučit se důvěřovat a doufat.

Trvání a spolehlivé navracení stejných dojmů je však rovněž důležité pro rozvoj naší paměti, pro poznávání a zkušenost, pro naši orientaci ve světě vůbec. Chaotický svět bez poznatelných a spolehlivých zákonitostí a řádu by nám neumožnil tyto schopnosti rozvinout - vnějšímu chaosu by odpovídal chaos vnitřní. Bezpečné vědění a možnost získávat platné poznatky se tedy jeví jako vnitřní duševní odraz nebo obdoba řádů a zákonitostí naší sluneční soustavy.

Snaha po trvání tedy patří k naší podstatě; vedle touhy, abychom neztratili milovanou a nás milující bytost, je to jistě kořen náboženských citů. V představě bezčasovosti, věčnosti a všudypřítomnosti Boba naplnil člověk tuto svou potřebu trvání. Ne vždy si uvědomujeme, jak hluboko v nás je tato potřeba; prožíváme ji však, jakmile se začíná měnit něco důvěrně známého, na co jsme byli zvyklí a co jsme pokládali za nezměnitelné, nebo když nám dokonce hrozí, že to přestane existovat. Pak nás jímá hrůza z pomíjivosti a my si s úlekem uvědomujeme svou závislost, svou dočasnost.

Chceme nyní přejít k popisu třetí základní formy strachu: strachu z pomíjivosti. Přepadá nás tím silněji, čím více se proti němu chceme zajistit.

Zopakujme si nejprve, jaké následky bude mít, když člověk strach z pomíjivosti přeceňuje, nebo se z hlediska impulsů pokouší přehnaně žít úsilí po trvání a jistotě.

Nejobecnějším následkem bude, že člověk bude mít sklon ponechávat všechno při starém. Změny jakéhokoli druhu mu připomínají pomíjivost, které se chce přece vyhnout, jak dalece je to jen možné. Proto se pokouší nalézat nebo obnovovat vždy to stejné, už známé a důvěrné. Když se něco změní, cítí se vyrušen, zneklidněn, ba vystrašen. Bude se proto pokoušet změny brzdit, zastavit nebo omezit; pokud to půjde, zamezit jim nebo proti nim bojovat. Obrací se proti novotám, kdekoli se s nimi setká,je to však stále více sisyfovská práce, protože život je neustálý tok, všechno podléhá ustavičným proměnám, "vše plyne" v nepřetržitém vznikání a zanikání, které nelze zadržet.

Jak vůbec může vypadat tento pokus? Člověk bude například pevně lpět na názorech, zkušenostech, postojích, zásadách a zvycích a podle možností z nich bude chtít udělat navždy platný princip, neporušitelné pravidlo, věčný zákon. Bude se vyhýbat novým zkušenostem, nebo, když to nebude možné, jim bude přikládat jiný význam a bude se pokoušet přizpůsobovat je tomu, co už zná a ví. To může vést až k vědomé či nevědomé nepoctivosti tím, že člověk například přehlíží detaily u všeho nového, chápe je tendenčně nesprávně, nebo je prostě afektivně odmítá s odůvodněními, která, často dost průhledná, prozrazují, že mu nejde o objektivitu, ale o záchranu stanoviska, na němž lpí a které nesmí být otřeseno. Historie vědy je plná takových příkladů a neplodných sporů o to, kdo má "pravdu".

Lpí-li člověk tak pevně na tom, co zná a na co je zvyklý, přistupuje ke všemu novému nevyhnutelně už s předsudky, které ho mají chránit před překvapením, před vším neobvyklým a neznámým. Pak mu sice nehrozí nebezpečí, že bude přijímat neprověřené věci v naivní víře v pokrok, podléhá však o to více jinému nebezpečí, totiž že bude příliš málo otevřený tomu, co je nové a tím bude nové směry vývoje včetně vývoje vlastního brzdit, bude jím překážet, někdy dokonce bránit.

Základní problém nutkavých lidí můžeme tedy rozpoznat v jejich přehnané potřebě jistoty. S tím souvisí opatrnost, předvídavost, cílevědomé plánování na dlouhou dobu, vůbec zaměření na trvání. Z hlediska strachu můžeme jejich problém popsat jako strach z rizika, ze změny a z pomíjivosti. Podobají se onomu muži, který chtěl jít do vody, teprve až bude umět plavat - trénují si život takříkajíc na suchu. Tyto způsoby chování a postoje mohou tedy opět nabývat všech stupňů intenzity a projevovat se v nejpodivnějších formách.

Někteří lidé s nutkavými rysy nají plné skříně šatů, ale nosí stále jen staré věci, aby měli "rezervy", bolí je srdce, když mají použít něco nového - raději riskují, že věci vyjdou z módy nebo je rozežerou moli a oni je nikdy nosit nebudou. Použít něco nového přece znamená vystavit to času, ledy pomíjivosti, opotřebovat to, tedy už dohlédnout konce. Všechno, co končí, však připomíná pomíjivost a nakonec smrt.

Se stejnou tendencí k vyhýbání se strachu ze změny a pomíjivosti se opět setkáváme u tvrdošíjného lpění na tom, co je udržované tradicí, a to ve všech možných oblastech, Rodinné, společenské, morální, politické, vědecké a náboženské tradice vedou k dogmatismu, konservatismu, k principům, předsudkům a k různým formám fanatismu. Čím zarputileji je člověk zastává, tím netolerantnější se stává vůči tomu, kdo je napadá nebo zpochybňuje. Vždy je za tím strach, že všechno, na co je člověk zvyklý, co se naučil, čemu věří, co poznal a co mu dává jistotu, by mohlo být relativizováno novými poznatky a směry vývoje, že by se snad z toho vyklubat klam nebo omyl, a on by se proto musel změnit. Čím užší je vlastní obzor a životní prostor, tím více si ho chce člověk zachovat nezměněný, tím více se musí obávat, že novým vývojem ztratí svou jistotu. Čím více se tedy pokoušíme zachovat všechno staré, tím více musíme pociťovat strach z pomíjivosti; čím více se na druhé straně bráníme vývoji, tím jistěji navodíme pronikání opačných sil, jak jsme mohli zvlášť výrazně vidět na generačním boji. Neústupným lpěním na tom, co je, a příkrým odmítnutím všeho nového starší generace často mladou generaci vlastně nutí k extremistickým způsobům chování.

Tradice a zachovávání poznaných hodnot má přirozeně především naprosto pozitivní význam; měli bychom a musíme hledat také to, co je zásadní a absolutní, co trvá -jen tak můžeme najít nadčasové zákonitost. Ale zde jde o přehánění tohoto postoje, o nedostatečnou schopnost nebo ochotu k nové orientaci, o zpěčování se nevyhnutelnému vývoji, doplňování vzdělání a korigování dosavadních zkušeností, ke kterému nás život neustále nutí.

Nutkavý člověk chce, aby pro něj neplatila stará pravda "Tempora mutantur et nos mutamur in illis" ("časy se mění a my se měníme s nimi"), avšak za své úsilí po ustrnulé neměnnosti platí strachem ze změny.

Fritz Riemann - Základní formy strachu, nakladatelství Portál Uvedeno ve spolupráci se serverem www.doktorka.cz

Fritz Riemann - Základní formy strachu, nakladatelství Portál

Uvedeno ve spolupráci se serverem www.doktorka.cz