Regresní terapie a karma
Dominika Pluhařová

Lidé si stěžují na osud a  přitom „osud“ doslovně znamená „poslané k tvé spáse“. Osud je nepodplatitelný. V každém ze životů bedlivě sleduje náš plán vývoje, který z pohledu jednoho života není rozhodně vidět a nakonec přispívá k našemu dobru. Odvíjí se od karmického účtu „ má dáti“, „dal“, tedy od karmy.

Nestačí, že člověk ví o minulých životech, reinkarnaci a karmě. Je potřeba celé toto poznání uvést do praktického života. Čím hlouběji pronikneme do těchto zákonitostí, tím větší hodnotu bude mít naše současné bytí a tím více budeme dbát na to, abychom nám svěřený čas zde, zbytečně nepromarnili. Útěkem od problémů jen odkládáme jejich řešení na neurčito. Každý člověk má v minulých životech svou dobrou i stinnou minulost. To vše ho doprovází po jeho cestě vývoje, dokud vina není zcela odžita a odčiněna.

Psychické nebo tělesné potíže ukazují na to, že je v nás z minulosti něco dosud nevyřešeného. Připomíná nám, že přišel čas začít se zpracováváním daného problému. Je to šance k pochopení zatím nepochopeného. Zpracování traumat z minulosti nám dnes dodá novou sílu a radost.

Podle rozšířeného názoru má každý svou minulost nechat spát a nevrtat do ní, ale má se starat o přítomnost a budoucnost. Ono to lidem však moc nejde, protože na nás traumata z minulosti působí a činí nám různé potíže. To co jsme nepříjemného prožili v minulosti, zanechává v naší duši stopy a rány, jenž nejsou dodnes zahojeny. Pokud se tedy naší minulostí nebudeme zabývat, není nikde řečeno, že minulost nechá na pokoji nás. Nedá nám pokoj tak dlouho, dokud nedáme do pořádku to co máme. To se však nemusí stihnout a asi ani nedá za jeden život. Dnes je vhodná doba na to, abychom s tím co nejvíce udělali, protože jsou vhodné podmínky i přístup k informacím.

Regresní terapie umožňuje odhalit příčinu problémů, které se dnes objevily. Podstata těchto problémů je z větší části, ba dokonce zcela v minulých životech. Teprve nahlédnutím do těchto životů umožňuje odkrýt pozadí současného stavu věcí. Ukáže jeho podstatu a umožní situaci lépe pochopit. Svoje problémy dokážeme vyřešit tehdy, když se naplno pustíme do namáhavé vnitřní práce. Souvisí to vše úzce s karmou a duchovním vývojem. Karma se nedá nijak obejít, ani obelstít. Celkový obraz člověka v přítomnosti nám ukazuje, jaké následky si nese z minulosti. Není divu, že mnoho lidí o reinkarnaci a regresní terapii nechce ani slyšet, odrazuje od ní, bojí se jí a má zkreslené představy.

 A nakonec si dovolím napsat příběh jedné 40leté paní. Chtěla vědět, proč se v současném životě tolik nadřela v práci. Nedokázala z ní po několik let odejít, i když to moc chtěla. Jakoby jí tam něco stále drželo. První život, do kterého se dostala byl v Egyptě. „Žiji jako muž 2000 let před naším letopočtem v Egyptě. Jsem k ruce faraonovi s dalšími 5ti muži. Máme na starosti všechny jeho rozkazy a přání. V zemi vypuká hladomor a faraon dává otevřít sýpky pro lid. Nás 6 mužů se dohodlo, že si přilepšíme a sýpky rozkrádáme. Nechce se mi do toho, protože většina lidí, včetně dětí, umírá hlady.  Ale nic jiného mi nezbývá, když nepotáhnu s nimi, budu proti nim a zabijí mne. Život je tam krásný a bohatý, nechci se ho tam vzdát. Faraon na naše rozkrádání jednoho dne přišel a nechává  nás popravit. To mi nevadí, je to pro mne spíše úleva. Mám špatné svědomí z toho všeho, co jsem tam dělal a jak jsem tam žil. Smrt je pro mne vysvobození.“  Další život je o tisíce let před tímto. „Jsem mladá dívka, v tlupě, která čítá asi 50 lidí a jsme v nějaké jeskyni. Je dlouhá a krutá zima. Mám zrovna narozenou holčičku, je to mé první dítě. Protože není co jíst, nutí mě jí zabít, nechávají na živu jen chlapečky. To nemohu udělat, utíkám. Po setmění se tam připlížím a kradu jídlo. Chytnou mě a obě nás vyhánějí do mrazu. Držím jí v náručí, umrzáme a já je proklínám. Všechny je proklínám, aby pochcípali hlady.  Aby neměli jídlo pro sebe, ani své děti a umřeli jako moje malá milovaná holčička. Jsem zoufalá. Mě samotné to nevadí, že umřu, ale smrt mého dítěte je pro mne tak nesnesitelná, jsem bezmocná a zoufalá. Najednou se na to dívám shora a lituji mého dítěte. Pláču. Pak spolu odcházíme do světla. Teď mě napadá, že se mi splnilo moje přání. Aby pochcípali hlady. Já sama jsem to v dalším životě v Egyptě vlastně zařídila tím, že jsem rozkrádala sýpky a oni neměli co jíst. To je hrůza, to je tedy síla. Už si vždy rozmyslím, co vyřknu, nebo jakou budu mít myšlenku. V Egyptě umřeli přesně ti samí lidé, co byli v té tlupě a vyhnali mě. Jsou to ti samí, kteří mě v současném životě trápí v práci. Já se na ně dnes dřu a přesto nedokážu od nich odejít. Tyto souvislosti mě fascinují. Cítím velkou úlevu, jako by mi spadl kámen ze srdce. Určitě si půjdu hledat novou práci.“