Dana Holečková: Afrika je můj domov
Sofie Danae

Jak už jsme avizovali, připravili jsme exkluzivní rozhovor s RNDr. Danou Holečkovou, ředitelkou ZOO Dvůr Králové. Dnes přinášíme první část z trojdílného rozhovoru - o zajímavé osobnosti paní ředitelky samotné. O jejím vztahu ke zvířatům, k ZOO i Africe.

RNDr. Dana Holečková (46), ředitelka ZOO Dvůr Králové (www.zoodk.cz), za dobu jejího působení a vedení se královédvorská ZOO stala jednou z nejatraktivnějších v Evropě a zaznamenala velmi významné chovatelské a expoziční úspěchy. Rovněž i její zásluhou bylo více než 100 zvířat v několika druzích, včetně ohrožených, po úspěšném odchovu v ZOO, vypuštěno zpět do Afriky. Svojí lásku ke zvířatům a přírodě vůbec projevuje i tím, že se angažuje v boji za práva zvířat jako místopředsedkyně Ústřední komise na ochranu zvířat. V současné době kandiduje do Evropského parlamentu za Nezávislé.

Jak dlouho jste v ZOO DK - a z toho ve funkci ředitele?
Nastoupila jsem do zoologické zahrady 16. 10. 1984, takže letos to bude dvacet let. Od roku 1985 jsem vykonávala funkci vedoucího zoologa a postupně jsem se starala o různá oddělení - primátů, drobných savců, slonů, nosorožců atd.; co se neměnilo, byly šelmy, o které jsem se starala po celou dobu. Od 1. 8. 1996 vykonávám funkci ředitelky ZOO Dvůr Králové, takže osm let.

Když jste se rozhodovala ve které ZOO chcete pracovat, proč to byla tato? Hrála ve vašem rozhodování roli specializace této ZOO na Afriku?
S láskou ke zvířatům jsem se už narodila a jako malá jsem moc chtěla pracovat s exotickými zvířaty v zoologické zahradě. Někdy v páté nebo šesté třídě jsem se v rusky psaném dětském časopise Ogoňok dočetla o ZOO Dvůr Králové, kde připravovali otevření safari a návštěvníci se měli mít možnost pohybovat auty nebo autobusy po safari mezi volně pasoucími se zvířaty. Prý tam měly být i šelmy a areál safari měl být otevřen někdy v roce 1975 nebo 7. Tehdy se mi zdálo, že se toho snad nikdy nedočkám, moc jsem se těšila na ZOO, kde zvířata budou mít takovou volnost. Někdy v té době jsem se pevně rozhodla, že budu pracovat právě v této ZOO, nicméně ani ve snu mě nenapadlo, že to budu já, kdo bude nakonec rozhodovat, zda v safari budou nebo nebudou šelmy. Otevření safari se totiž o hodně let posunulo oproti plánovaným 70. létům.

Proč právě Afrika a africká zvířata?
Africký kontinent je naprosto unikátní. Protože je z velké části pokryt travnatými savanami nebo lesostepí, vyskytuje se tam neuvěřitelná koncentrace býložravců. Na žádném jiném místě na světě nemůžete spatřit takovou masu kopytníků. Dříve bylo možné něco podobného vidět v Americe, kde byla obrovská stáda divokých bizonů, ta však byla poněkud monotematická, a navíc byla skoro vybita. Já mám k Africe fantastický vztah snad i proto, že původ člověka najdeme právě v Africe a já tento kontinent považuji za svoji domovinu, jako druhu.

Co považujete za svůj největší osobní úspěch v souvislosti s touto ZOO?
Za svůj největší úspěch a zároveň splněný takový dětský nebo mladický sen, považuji, že rozmnožujeme gepardy. Před řadou let jsem se o gepardech z české literatury dočetla, že tyto šelmy se v zajetí nejen velmi těžko udržují naživu, ale vůbec se nemnoží. Tento mýtus padl už v roce 1956, resp. 1960, takže prakticky v době mého narození, ale do české populární literatury to neproniklo. A tak, když jsem to v mládí četla, bylo mým snem tuto kočku rozmnožit.

V době, kdy jsem nastoupila do ZOO, už geparda rozmnožila řada světových zoologických zahrad. U nás poprvé začala množit gepardy v 70. letech 20. století ZOO Praha - velice slavná samice Brita zde odchovala několik vrhů. Já jsem se o to v naší ZOO snažila tři roky jako zoolog, studovala literaturu, kde byly jen kusé informace. Věděla jsem, že je nutné oddělovat a zase spojovat páry. Podařilo se nám vyvolat sexuální zájem, ale k páření nedošlo.

Tři dlouhé roky trvalo, než se dostavil první úspěch. Bylo to celkem kuriózní, protože nakonec samec Luso napářil samici s gibsem na noze. Ve starém pavilonu šelem byly malé mřížované klece a ne prostorné výběhy jako dnes a gepardi se dost často lekali návštěvníků, kteří na ně různě bafali. Gepard je od přírody naprogramován ve stylu "kdo uteče, vyhraje" a tak když se lekl a vyskočil, pravděpodobně měl právě nohu pohodlně prostrčenou mřížemi a při tom rychlém pohybu si zlomil kosti prstů. Následně byl na pár dnů oddělen od samice, dostal sádru na zadní končetinu a když jsme je dali dohromady, ošetřovatelka hlásila pokusy o páření. Veterinář prohlásil, že to se v žádném případě nemůže povést - ale podařilo se. A tak se 11. 10. 1988 narodila tři geparďata. Ale protože jsme je nečekali, samice porodila v přítomnosti samce a o mláďata neměla zájem, museli jsme je vzít a dali jsme je náhradní matce - feně bobtaila, která měla své 14denní štěně a geparďata přijala a odchovala.

Od té doby se u nás narodilo 47 gepardů a další snad dvě-tři jsou právě v bříšku, jejich narození očekáváme letos o prázdninách. Je zajímavé, že i když je dodnes narození gepardů v zajetí vzácné, u nás už si na to média tak zvykla, že je to téměř přestalo zajímat.

Býváte osobně přítomna u porodů zvířat?
Zoologická zahrada má za úkol udržet biologickou rozmanitost druhů a pokud možno zachovat ty druhy, kterým ve volné přírodě hrozí vyhubení. Proto vše musí fungovat stejně jako v přírodě, nemůžeme a nechceme tady mít jakési domestikované tvory, kteří bez pomoci člověka nejsou schopni sami se rozmnožovat a rodit. Do tohoto procesu tedy vstupujeme pouze v krajním případě, když jde zvířeti o život a my jej můžeme svou pomocí zachránit. Všechno musí probíhat naprosto přirozeně. Například u šelem, které jsou na rozdíl od kopytníků velmi citlivé na vyrušení při porodu a mláďata, která se narodí, jsou slepá, lysá a úplně bezbranná, je matka musí skrývat. Kdyby měla pocit ohrožení, mohlo by se stát, že mláďata opustí nebo dokonce zabije. Proto je v době porodu a cca 14 dní po něm nesmíme vůbec rušit, tj. nesmí se u nich ani uklízet. Protože ale údaje týkající se reprodukce jsou velmi důležité a mohou nám pomoci v naší práci i v ochraně jednotlivých druhů, máme mnohde instalovány kamery a celý porod a výchovu mláďat sledujeme a nahráváme na video. U psů hyenových máme dokonce infrakametru, neboť rodí v podzemní noře, kde není žádné světlo.

Nosíte si domů i mláďata ze zoo, pokud potřebují zvláštní péči?
Dodržujeme takovou zásadu, že mláďata by neměla být nošena domů. A to proto, že potřebujeme, aby zvíře zůstalo svým druhem. Pokud nastane situace, kdy je pro život mláděte nezbytná lidská péče, co nejdříve ho vracíme zpět mezi jeho druhy a chceme, aby si zvyklo na to prostředí, do kterého by se vlastně mělo správně narodit. Dříve, ještě než jsem do zoo nastoupila já, bylo celkem běžné, že pokud se narodila opička či narodilo-li se nějaké mládě tzv. "na flašku", nosila se domů. To může způsobovat vážné komplikace zejména u vyšších savců nebo primátů, kdy dochází k závislosti na člověku a vlastně jakémusi ztotožnění s člověkem jako druhem. Pak se chce takto uměle odchovaný jedinec pářit pouze s lidmi nebo se zoufale příslušníků svého druhu bojí, a je to taková nešťastná zakletá lidská dušička ve zvířecím těle. Nejtragičtější je to u lidoopů, kdy ta podobnost s námi je tak značná, že oni mají opravdu tendenci považovat se za lidi a jsou zoufalí z toho, že jsou zavřeni s těmi škaredými opicemi. Výjimka může být, máme-li k dispozici pro šelmy kojící fenu, pak je mládě po čas kojení u ní. Máme v ZOO zřízeno několik prostor, které se dají během jednoho dne předělat na odchovny s inkubátory. Naprosto ideální je, když matka s mládětem jsou spolu, nebo mládě žije ve vedlejším boxu s ostatními příslušníky stáda (např. u kopytníků, nosorožců apod.), takže se dá po čase spojit a vyrůstá jako mládě při normálním způsobu odchovu.

Pokud byste se měla třeba vyfotit s nejoblíbenějším zvířetem - které by to bylo?
To by byla mnou odchovaná samice Maun, vlastně první gepard, který se v naší ZOO narodil před 15 lety. Zemřela však na konci ledna letošního roku na geparda ve velmi úctyhodném věku, minimálně o 3 roky delším než je v přírodě běžné. Protože "moje" Maun už tady bohužel není, byl by to gepard nebo tygr. Obě tyto šelmy velice miluji, takže byla by to jedna z nich. Ale také mám moc ráda psy hyenové, u kterých se také mohu pochlubit důležitým chovatelským úspěchem. Když jsem do naší zoologické zahrady nastoupila, měli jsme smečku, tvořenou čtyřmi dospělými samci a čtyřmi dospělými samicemi. Z nich se množil pouze jeden pár, respektive se pářily 2 feny a jeden pes. Všichni zkušení ošetřovatelé tvrdili, že zbylé feny jsou špatné. Já jsem začala studovat literaturu a zjistila jsem, že tato zvířata žijí ve smečkách, které jsou vedeny jedním psem a jednou fenou. A pouze tento dominantní pár se v přírodě páří. Výjimečně se páří i přímá sestra vůdčí samice a protože starat se o štěňata, kterých bývá třeba i třináct, patnáct, je velmi obtížné, stará se o ně celá smečka. Tak jsme rozdělili naši smečku na čtyři páry a všechny čtyři začaly rodit mláďata. Naše ZOO patří mezi nejlepší na světě v chovu psů hyenových, pravděpodobně jsme úplně nejlepší. Odchovalo se zde více než 100 štěnat, což je naprosto fantastické, protože jich ve volné přírodě rapidně ubývá, hubí je psinka i nedostatek potravy, v celé subsaharské Africe jich zbývá snad posledních pět tisíc.

Je jasné, že jste velký milovník zvířat. Ale přece jen, je některé které opravdu nemusíte?
To se skoro nedá říct. Jediné zvíře, který nemusím v přírodě - řeknu-li v přírodě, myslím tím kanály lidských sídlišť - jsou potkani. Ale potkan, chovaný v zajetí, je úžasné zvíře s dokonalou schopností komunikace, ale jako druh je velmi agresivní a opravdu osidluje celou planetu, jsou to takoví nechtění kolonizátoři. Jsou do určité míry konkurencí člověka, protože je jich podstatně víc než nás a pomohli jsme je z Asie rozšířit do celého světa. Žijí v takových ne velmi vábných místech a přenášejí spoustu chorob, jsou to z tohoto pohledu zvířata opravdu špinavá a kdyby nebyla, byla bych raději. Jako druh je mi jako jediný opravdu velmi nesympatický, i když je neuvěřitelně úspěšný.

Ublížilo Vám nějak některé zvíře?
Ne. Jistě mě sem tam nějaké poškrábalo nebo kouslo, ale to byla moje blbost. Samozřejmě musí mít člověk ke zvířatům velký respekt.

Jaké bylo Vaše první zvíře v dětství
Mé úplně první zvířátko byli tajně domů přinesení měkkýši - hlemýždi zahradní - které maminka, když je našla v krabici, vyhodila. Pak jsem měla u tety na Sázavě takové motýlárium - voliéru na motýly, kam jsem je chytala a později pouštěla. Ale opravdu moje zvíře byl první pes. Já jsem vždycky doma chtěla mít psa, na což mi rodiče říkali že až budu velká. To byla hrozná představa. Nakonec jsem měla psa ve 13 letech a od té doby vlastně stále žiji s nějakým psem či psy.

Kolik máte dnes doma zvířátek?
Mám dva psy (jeden je ve skutečnosti mé dcery) a akvárium s rybičkama.

Co když nějaké zvíře umře - jak domácí mazlíček nebo zvíře ze zoo, které Vašemu srdíčku bylo hodně blízké
Život má dvě stránky, jednou z nich je zrození, druhá je smrt. Zrození nám dělá velkou radost, nebo i starost. Smrt je neúprosná a čeká na nás na všechny. Když mi zemře pes, pokud vím, že jeho život byl plnohodnotný a jeho dny jsou sečteny, jsem z toho samozřejmě velmi smutná. Ale vím, že musím mít velice brzy nového psa, který ho nahradí. Když mi umřel leonberger Donny z Votických strání řečený Efendi (mimochodem se dožil neuvěřitelných 15 let), tak jsem z jeho krve našla dalšího pejska. V zahradě je těch úmrtí pochopitelně víc, ale člověk to opravdu musí brát tak, že to patří k životu. U některých druhů je to horší než u jiných - když umře ryba v akváriu, je to smutné, ale samozřejmě je to jiné, než když umře gepard, kterého znáte odmalička nebo tygr, který za vámi na zavolání přijde a pozdraví vás. Nebo žirafa, která se stala matkou dvanácti mláďat. Musíme se na to dívat tak, že nejdůležitější je, aby to zvíře netrpělo a když trpí nějakou nevyléčitelnou chorobou, která ho sužuje, tak ten život i ukončit. Nemůžeme dopustit, aby ta zvířata zemřela z důvodu nemoci hlady nebo byla chorobou usoužena k smrti. Musíme se snažit, aby život zvířat byl plnohodnotný, stejně jako v přírodě, kde vlastně s výjimkou slonů zvířata neznají stáří - mám na mysli to nemohoucí stáří, protože ještě než zvíře ztratí na síle, jeho život ukončí predátor nebo třeba i choroba. U nás žijí zvířata mnohem déle, což svědčí o tom, že se o ně staráme dobře. Pokud však přijde jeho čas, nedovolíme, aby trpělo.

Dá se říci, že už dnes jste si splnila svůj sen, nebo - protože jsem se doslechla o Vaší kandidatuře do Evropského parlamentu - máte další cíle?
Já jsem si samozřejmě splnila svůj sen, ale žiji ho dále, takže opravdu netoužím v tomto cokoliv měnit. Královédvorská zoologická zahrada je pro mne cílem života a ne žádným prostředníkem k nějakým vyšším instancím. Vždy to tak bylo a byla to tato zahrada, protože je to nejlepší česká zoologická zahrada, je světová, vymyká se skvělými chovatelskými úspěchy a velkými stády zvířat obvyklému standardu a patří k absolutní světové špičce. Co se mé kandidatury týče, tu beru jako službu, kterou bych chtěla pomoci této zemi a potažmo i této zahradě. Jsem přesvědčena, že my, Češi, máme na to být na předním místě v Evropské unii, nejsme tam a vadí mi to. A to dopadá na všechny. Beru to tak trochu jako výzvu pokusit se nějak pomoci, aby se naše země dostala na to výsluní, kam patří. Nejsem typ, který jen sedí a čeká, co se stane, ale chci přiložit ruku k dílu. Určitě využiji také svou praxi ze ZOO, což je vlastně turismus, a v něm máme obrovský potenciál, protože naše země je krásná. Každopádně zahrada má mou prioritu, jak jsem informována, tak většina stávajících poslanců Evropského parlamentu vykonává vedle svého mandátu ještě svoje povolání a já se své práce určitě vzdát nechci.

Nějaké životní krédo?
Já jsem se v životě naučila, že člověk se musí spoléhat jen sám na sebe. V přírodě je to stejné, protože svým způsobem je příroda velmi krutá. Takže se musí spoléhat jen na sebe a pak může mnohého dosáhnout. Ale za všechno se platí, což znamená, že za to co na jedné straně dokážu, musím na druhé straně něco obětovat. A důležité je, aby si toto člověk uvědomil a podle toho volil.

Děkuji za rozhovor.