Bojím se, že budu sama
MUDr. Zdena Kmuníčková

"Martin mě pořád kritizuje, všechno, co udělám, je špatně, pořád slyším, že se neumím obléknout, učesat, co uvařím, to se nedá jíst …..když někdy jsme ve společnosti a něco řeknu, dává najevo, že jsem hloupá, jak může, shazuje mě. Kdybych se nebála, že budu sama, rozešla bych se s ním".

Co je to za hrůzu "být sama"? Je to snad to údobí v našem životě, kdy jsme bez partnera? Ovšem, s výjimkou raného dětství a pozdního stáří, je to v kterémkoliv věku jistá degradace našeho ženství. Je to pocit, že není něco s námi v pořádku, když vedle nás v trvalé, víceméně těsné, blízkosti si na nás nečiní nárok mužský princip. Pozor, zatím je řeč pouze o samotě ženského rodu - mužský rod má svou samotu, možná trošku jiné podoby při nicméně společných rysech.

Vracím se však k osamělosti žen a dívek. Nejen, že nám chybí spousta zážitků, které se rojí z prostého faktu, že se v našem soukromí vyskytuje tvor mužského pohlaví. Chybí nám ku příkladu rozmanitý nepořádek nebo naopak příšerný pořádek, pod nímž úpíme. Rovněž nám chybí roztomilé četné požadavky na naši péči, na naše každodenní síly, na náš povšechný čas. Chybí nám příkladná zručnost tohoto tvora v pěstování naší samolibosti a ješitnosti nebo naopak ve výchovném potírání našeho sebevědomí, našeho svobodného rozhodování se o důležitých ženských drobnostech a nedůležitých stěžejních životních situacích. Chybí nám objekt, na němž bychom studovaly míru pozornosti, kavalírství, lichocení, hmotné a nehmotné záštity i jiných zajímavostí, které z existence takového objektu vyplývají a uspokojují naši konzumaci libostí. Ano, muž vedle nás by měl být životní nepostradatelnost působící nám různé stavy libosti a stavy nelibosti. Neboť toto bývá ve skutečnosti snad ta hlavní náplň našich dnů a nocí. Jaké prázdno, jaká nuda když nám to chybí! Opravdu my se moc bojíme samoty, prázdna.

Co ono to vlastně v životě ženy jakéhokoliv věku je, co nazýváme samotou, osamělostí, prázdnem ? Jsou to opravdu ty chvíle, kdy není přítomen muž, partner? Když se dobře podíváme, po odchodu životního partnera zůstává někdy prázdné místo do konce života, ale nevyplňuje přece celý bohatý prostor, který prožíváme každá ve svém čase. Někdy prázdné místo je brzy zaplněno a zapomenuto novým vztahem. Někdy se to nestane brzy a tu my nevíme co si počít s oním mezidobím. My se vůbec bojíme co a jak si počít samy se sebou. Jako kdybychom byly nikdo, nula, nic. Co máme dělat se svými myšlenkami, se svými pocity, přáními, se svým tělem, když tu není záchytný bod mužského rodu?

Ve skutečnosti jsme stále ve společnosti toho nejspolehlivějšího, nejbližšího, pro nás nepostradatelného, jedinečného člověka, totiž samy se sebou. Není od nás hezké, že to nevnímáme, nevážíme si toho a neradujeme se z toho. Takový vztah k sobě je to nejcennější, co dáváme sobě, druhým a celému světu. Je vůbec někdy někdo z nás sám? Vyskytuje se pojem "samota, osamělost" v našem životě opravdu nebo je to jen naše mylná představa, vyrůstající z toho, že nevidíme, neslyšíme, nevnímáme sebe ani ty druhé?