Jeníkův astrální svět - díl 2.
Josef Otruba

Zpočátku rodiče říkali, že jejich synáček má příliš bujnou fantazii, ale kamarádi, kterých mu postupně přibývalo, tvrdili, že je obyčejný lhář. S tímto hanlivým označením se pak setkával v životě stále častěji, když se náhodou prořekl a oznámil s klidnou tváří něco, co bylo pro běžného člověka výplodem té nejbujnější fantazie, ale pro něj úplně normálním, reálným zážitkem.

Jednoho všedního podzimního dne, kdy Jeníkova sestra Maruška nic netušíc seděla ve škole, kterou už druhým rokem navštěvovala, se doma strhla bouře. Maminka jako obvykle pobíhala v kuchyni mezi plotnou a rozžehleným prádlem na stole a tatínek hrbil hřbet nad krejčovským stolem. Jeníkovi, aby od něho měli oba klid, půjčil malé nůžky a něco látkových odstřižků. Jeník také zprvu stříhal látku, která v jeho ručkách měnila tvary, jak jej právě napadlo. Záhy ho ale tato činnost přestala bavit. Hledal něco lepšího. Ve dvou obytných místnostech jejich domku neměl příliš na vybranou. Využil toho, že rodiče byli zaneprázdněni svou prací, a tiše jako myška vklouzl do ložnice. Sem se smělo jen večer, kdy maminka odestlala postele, a nebo mimořádně jednou v roce, když se o Vánocích ložnice proměnila v "parádní" pokoj a směli v něm i večeřet. Dnes žádný takový významný den nebyl, a tak tady byl malý Jeník "načerno".

S dětskou zvědavostí prošmejdil všechny kouty, až se mu podařilo nakonec zdolat i několik zásuvek. V jedné z nich narazil pod ložním prádlem na uschovanou kazetu, do níž si jeho rodiče ukládali své skrovné úspory. Ve vkladní knížce nenašel žádné obrázky, proto ji zase odložil. Zato několik uschovaných bankovek se mu jako "malíři" docela zamlouvalo. Napřed se snažil z jedné obkreslit tvář pana prezidenta, ale protože se mu to nedařilo, našel si něco lepšího. S vynalézavostí sobě vlastní je zkoušel "vylepšovat". Tu přikrášlil jednu tvář bujným knírem, nebo jinde plešaté hlavě prezidentově přidal hustý vlas. Nejlepší nápad dostal nakonec. Vždyť přece sebou měl malé krejčovské nůžky. A tak si vystříhal z potištěných papírků ty obrázky, které předtím tak nádherně vylepšil. Za chvíli vítězoslavně rozděloval portréty významných osobností politického života po podlaze pokoje a ani si nevšiml, že do ložnice vešel jeho otec. Přesto, že měl jinak pro umělecké sklony svého syna celkem pochopení, tentokrát mu vehnaly snad úplně všechnu krev do tváří.

Jeník dostal největší výprask ve svém životě. Nebýt maminky, která tatínka uprosila, byl by to pro Jendu možná i výprask poslední. Tátova ruka, zvyklá mimo jehlu a nitě také na sekeru a kladivo, synka ani trochu nešetřila. Když naposled dopadla na Jeníkovo tělíčko, nebyl chlapec již při plném vědomí.

Postupem času se z otcovy paměti vzpomínka na tuto příhodu vytrácela, ale Jeník na ni měl stálou památku. Hůř a hůř se mu dýchalo a při sebekratší chůzi mu silně tlouklo srdíčko. Od rodičů dostával vyhubováno, že se loudá, ale pak matka přišla na to, že příčina je asi někde jinde a že bude muset Jeníka zavést k lékaři. První návštěva patřila místnímu doktorovi, kterého navštěvovalo nejvíce občanů, protože nebyl drahý. Ale předepsaná léčba nezabírala, a tak musel Jeník k dalšímu lékaři, a to už na vozíčku, protože sám nebyl schopen chůze. Tento "pan doktor" měl ve své ordinaci i rentgen, na kterém Jeníka vyšetřil a poslal milého synka do okresní nemocnice. Maminka jej tam s pláčem přivezla a pravidelně ho pak jezdila navštěvovat. Na její dotazy ošetřující lékař odpovídal tak vyhýbavě, že si jednou dodala odvahy a oslovila řádovou sestru, která byla v nemocničním pokoji ve službě.

"Ctihodná sestro, co myslíte, pustí pan primář našeho Jeníčka už brzy domů?"
Sestra jí však odpověděla též otázkou: "Milá paní Zárubová, věříte v pána Boha?". Když jí maminka odpověděla kladně, sestra jí řekla: "Tak se ničeho nebojte, pokorně se modlete a brzy budete mít ze synka v nebi andělíčka."

To však nebyla pro paní Zárubovou zrovna ta odpověď, kterou by chtěla právě slyšet. Vyběhla s pláčem ze dveří k ordinaci ošetřujícího lékaře. Co se tam odehrálo, to už se nikdo nedoví, ale výsledek byl ten, že do vlaku usedala maminka se synkem zabaleným do jejího kabátu a sama se celou cestu chvěla ani ne tak zimou, jako rozčilením, které v nemocnici právě prožila. Jeníkovi to na jednu stranu udělalo velikou radost, že bude zase doma mezi svými, ale na druhé straně mu v nemocnici bylo docela dobře. Když skončily nezbytné procedury, injekce, tablety a vizita, mohl Jeník kreslit, protože si z domu přivezl dostatečnou zásobu papírů i pastelek a našel zde jednoho lékaře, který trpělivě vyslechl vždy jeho vysvětlování, co který obrázek znamená, aniž by se ptal, kde že je ten svět, který Jeník zobrazoval na čtvrtkách papíru. Pokud jej kreslení unavilo, měl dostatek času nato, aby se potuloval "svým" světem, který byl na hony vzdálen nemocničnímu prostředí. Jen občas jej odtud dostávali lékaři pomocí různých resuscitačních praktik. Pro ně to nebyl žádný ráj, ale stav mezi životem a smrtí.

Když se vrátila maminka s Jeníkem domů, snažila se mu co nejvíce zpříjemnit pobyt pod rodnou střechou. Doslova ho rozmazlovala svou péčí a na jeho sestřičku teď neměla skoro vůbec čas. Jeníček dostával svá zamilovaná jídla, různé hračky a další pozornosti, které citelně zasahovaly do rodinného rozpočtu. Rodiče se teď dostali před problém, jak vymanit synka z osidel nemoci, která jej nemilosrdně krůček za krůčkem posunovala za pomyslnou hranici mezi životem a smrtí. Jeníček jednou zaslechl, jak si ve vedlejší místnosti jeho rodiče povídají: "Jestli ten pán Bůh opravdu existuje a je spravedlivý, nemá důvod, aby si vzal našeho Jeníka už k sobě a nedopřál mu delšího života v tomto slzavém údolí. A jestli je pravda, že je pán Bůh jen jeden, tak je společný pro všechny lidi, pro mohamedány, křesťany i židy. Má-li Jeníčkovi nějaký doktor vrátit zdraví, zkusíme to i u toho posledního, který v našem městě bydlí - u žida. Na druhý den maminka ráno Jeníka vykoupala, oblékla do čistého prádla, zabalila do dek a kožešin a na sáňkách, po zasněžené silnici odvezla ke stařičkému doktorovi, který sice již dávno neprovozoval svou praxi, ale čas od času se nechal obměkčit některým ze spoluobčanů a obvykle jej také uzdravil.

Lékař byl opravdu už v letech a kromě německého koncentráku pamatoval i události, které se udály před bezmála sto lety. V době, kdy se chlapce ujal, mu bylo přesně devadesát pět let. Maminka musela vybalit Jeníka ze všech slupek, které mu chránily tělíčko před prosincovým mrazem. Doktor kloučka prohlédl zkušeným okem, změřil puls, stetoskopem poslechl srdíčko, a pak zvláštním způsobem objížděl rukama z určité vzdálenosti celé nemocné tělíčko. Nakonec se na maminku usmál a povídá: "Když mu přestanete dávat léky, které vám dali v nemocnici, a začnete ho "kurýrovat" bylinkami, které vám dám, bude kluk za pár měsíců zase běhat, jako by mu nikdy nic nebylo. Musíme mu přece ještě dopřát chvilku toho trápení na zemi, když si to tak velmi přejete. Udělám to již ze známosti. Vždyť my dva se s Jeníkem známe z "jiného" světa.

Této poslední větě maminka ovšem nikdy neporozuměla. Důležité pro ni bylo, že po bylinné léčbě se Jeník začal rychle zotavovat a jak vysvitlo pálivé letní sluníčko, běhal už po svých, jako by o nemoci ani nikdy nevěděl. Pokračování příště

Tento román hledá svého nakladatele. Pro více informací kontaktujte autora zde