Jeníkův astrální svět - díl 3.
Josef Otruba

Jeníkovi začal nový život. Jen matně si vzpomínal na ty doby, kdy bezmocně ležel v postýlce, všechno ho bolelo a nemohl dýchat. Sem tam mu probleskla myslí vzpomínka na to, jak jej občas sestra vyvezla na ulici v dětském kočárku a jak na něj jednou při hraní zapomněla a nezabržděný kočárek se řítil dolů z kopce neznámo kam. Ty doby byly už nenávratně za ním. Se sílícím zdravím se v Jeníkovi znovu probouzely uličnické sklony a otcova ruka měla zase každou chvíli práci. Při jednom výprasku si Jeník v duchu pomyslil: "Kdybys byl také tak nemocný, jako já, tak bys mne nebil!" Bohužel se tato jeho myšlenka záhy naplnila. Tatínka museli převézt jednou rychle do nemocnice, kde po operaci strávil mnoho měsíců na lůžku.

Jeníček byl ve svém živlu. Maminka byla na celou domácnost sama a v domě citelně chyběla mužská ruka. Jeníček si však liboval a dělal si , co ho jen napadlo. Kdysi se ho ptala teta, čím by chtěl být, až bude dospělý. "Já budu dělat všechna zaměstnání, co je jich na světě," prohlásil tehdy Jeník a teď se to rozhodl vyzkoušet. Nejdřív se stal kominíkem. Žebřík stál na dvorku, kominickou štětku si vyrobil z malířské tak, že ji upevnil na kus stočeného drátu, a to hlavní - být od sazí, to vyřešil nejrychleji. Strčil ruce pod vyhaslou plotnu sporáku, nasbíral na ně sazí a řádně se s nimi pomazal v obličeji. Nakonec mu zbývalo jen "nastoupit do práce". Po žebříku se hravě dostal na střechu domku, kde hbitě jako kočka vyšplhal až za komín, odkud měl nádherný výhled do ulice. Vůbec mu nevadilo, že cestou do "zaměstnání" pod ním popraskalo množství tašek a s rachotem napadaly na dvorek.

Na hřebenu střechy se mu však velmi špatně pohybovalo a jak se snažil vyšplhat na komín, začal ztrácet rovnováhu. Při marných pokusech o zdolání poslední překážky se pod jeho nohama uvolňovalo víc a víc střešní krytiny, která pro změnu padala zase do ulice. Velmi brzy si všimli náhodní chodci, že na střeše domku krejčovského mistra není něco v pořádku. Za okamžik to věděla i Jeníkova maminka a vyběhla s křikem na ulici. Na Jeníka však neplatily hrozby ani prosby. Ještě totiž nevymetl komín. Až mu maminka slíbila, že se mu nic nestane, tak se uvolil sešplhat ze střechy dolů.

Vůbec to neměla maminka s Jeníkem lehké v době, kdy tatínek byl v nemocnici. Jindy se rozhodl, že bude divadelním hercem, posbíral čistá prostěradla, jako oponu je uvázal na okno do dvora a za oknem si na stole udělal jeviště. Na sobě měl maminčiny šaty a hrál představení dětem, které posadil na dvůr na lavičku. Když však v průběhu prvního dějství s pravým divadelním gestem vykročil rázně vpřed, propadl z jeviště na podlahu a představení skončilo.

Asi nejméně nebezpečné bylo jeho další zaměstnání, na které si hrál, a to povolání kněze. Pokud by si ovšem před obřadem neoblékl mešní roucho z maminčiny nové zástěry, kterou musel upravit vystřižením dostatečně velkého otvoru na provlečení hlavy. "Mše" končila vlastnoručním odklízením zapálených voskových svící z oltáře k oknu, kde byly nebezpečně blízko záclony.

Tatínek se vrátil z nemocnice. Byl zesláblý těžkou nemocí, a tak mu patřila z pochopitelných důvodů i maminčina pozornost. Jeník byl proto dál bez většího dohledu ponechán svým hrám. Ale když ho jednoho dne přistihli při hře na hasiče, jak likvidoval krátce předtím založený požár v kůlně na dříví otcovým postřikovačem ovocných stromů, rozhodla rodinná rada, že bude chodit do školky.

První den se mu v ní jakžtakž líbilo. Nové prostředí i spousta hraček, které sice byly společné, ale přesto si s nimi mohl do sytosti vyhrát. Když se postupně seznámil se vším, co školka nabízela, začal se viditelně nudit. Nepomáhalo ani to, že se občas s dětmi naučil nějakou tu písničku a básničku. Jednoho dne suverénně oznámil učitelce ve školce, že bude chodit do třídy jen na svatého Mikuláše, kdy se rozdávají dárky, a jindy že jej tam neuvidí. Totéž tlumočil doma mamince, a to takovým způsobem, že maminka nejdřív nemohla popadnout dech, ale pak se poradila s tatínkem, který rozhodl, že to s Jeníkem raději zkusí znovu doma. Otci se již zdraví pomalu navracelo a usoudil, že synka nějak uhlídá. Školka nebyla tehdy také zdarma.

Tak se vrátil Jeník zpět do svého království. Nikdo z rodičů mu neporoučel a on mohl úplně popustit uzdu své fantazii. Maminka měla kromě domácnosti na starosti ještě maličký obchůdek s různými drobnostmi, jejichž prodej neznatelně vylepšoval rodinný rozpočet. Mimo jiné zde prodávala i sladkosti, které měl Jeník nade všechno na světě rád. Maminka o tom dobře věděla a často, aby to otec neviděl, Jeníkovi něco podstrčila. Ten za chvíli věděl, co v kterém šupleti pod pultem leží dobrého. V jedné přihrádce bývala velká krabice plná šuměnek značky TIKY. Rozpuštěním ve vodě se z nich dal vyrobit nápoj, který Jeníkovi chutnal jako božský nektar. Nebyl by to však on, kdyby nezačal přemýšlet, jak by výrobu limonády ještě vylepšil. Proč nosit vodu daleko od studny domů, pak míchat se šuměnkou a nakonec teprve pít? Proč by nemohla téct šuměnka přímo z pumpy? Okamžitě to šel zkusit. Celou krabici velkoobchodního balení šuměnek přenesl ke studni a tam všechno vysypal dovnitř i se sáčky. Chvilku čekal, až se šuměnky rozpustí, a pak nedočkavě zapumpoval.
"Funguje to," zazářila mu radostně očka. Labužnicky se napil a klidně odkráčel k domovu, aniž by se dále staral o osud šuměnek v městské studni.
"Paní Zárubová! Paní Zárubová! Stal se zázrak!" S těmito slovy se vřítil do domku Jeníkových rodičů zadýchaný soused, sotva dechu popadaje.
"Co se proboha pane Adamec stalo?" ptá se udivená maminka.
"Ale představte si, že jdu jako obvykle ke studni pro vodu, abych napojil doma dobytek, a ihned při prvním zapumpování mi voda ve kbelíku zapěnila jako pivo! Když jsem to pak ochutnal, tak jsem zjistil, že voda má lahodnou a šumivou chuť, lepší jak limonáda u Metodějů v hospodě. Jak jsem to pil, úplně jsem se cítil jako v ráji." Poslední sousedova slova už slyšel také tatínek. Dlouho neotálel, vzal hrnek a šel ke studni ten zázrak ověřit. Ihned při prvním doušku si odplivl a pronesl jediné slovo: TIKY! a současně začal odepínat řemen.

Pokračování příště

Tento román hledá svého nakladatele. Pro více informací kontaktujte autora zde