Jeníkův astrální svět - díl 4.
Josef Otruba

Jeník měl jednoho velmi dobrého kamaráda - Frantu, se kterým si hrával jak doma, tak i venku na ulici. Jak jim přibývalo let, tak se prodlužovaly i vycházky z rodného domu. Zpočátku to byly vzdálenější ulice v městečku, ale zanedlouho se kluci odvažovali až za město do polí. Pro kluky to bylo úplné eldorádo. Na polích nikdo úrodu nehlídal, a tak se mohli dosytnosti najíst všeho, co se urodilo. Zprvu to bylo jenom ovoce, toho byl na stromech okolních sadů nadbytek, ale pak se hoši naučili opékat i brambory nebo kukuřičné klasy. Domů se vracívali hodně pozdě, protože hlad je nehonil.

Pro své labužnické spády ovšem potřebovali zápalky. Doma se daly lehce obstarat, protože byly vždy na dosah u kuchyňského sporáku. Jeník měl oheň velice rád. Ne že by to byla u něj nějaká chorobná pyromanie, ale plameny jej přímo fascinovaly a dokázal se dívat doprostřed ohně velmi dlouho, aniž by mu oči jen trochu zaslzely. V plamenech viděl "svůj" svět. Oheň byl pro něj oknem do známých krajů, které začal v útlém věku navštěvovat "dveřmi" ve starém dřevěném stropě doma v ložnici. Stačilo jen málo a již se jeho zrak změnil natolik, že na sítnici oka se přestaly zobrazovat plameny ohně a v jeho vědomí se vynořily prostory jiné říše, která měla blíže k pohádkám nežli k reálnému světu.

Jeho kamarád Franta neměl sebemenšího tušení, proč mu Jeník neodpovídá, když hledí do plamenů. Jednou, když se oba chlapci opět hřáli u ohníčku, upadl Jeník zase do stavu, kdy byl ve "svém" světě. V tu chvíli se jeho kamarád náhodou trochu hlasitěji zamyslel: "Kdo ví, co asi dělá doma moje maminka? Slíbila mi, že napeče makových buchet. Ale jak ji znám , asi mi zase jenom namaže krajíc chleba s máslem." Byla to víceméně jenom samomluva, tak jej překvapilo, že mu Jenda odpověděl. Překvapení bylo však o to větší, když uslyšel další slova: "Tvoje maminka si vykládá s tvým strýcem z Ameriky!"
"Co blbneš!" Zvolal Franta a hodil po Jeníkovi přes oheň kouskem hlíny. Jenda sebou trhl. "Co se děje?"
"Ty snad spíš a mluvíš při tom ze sna! Co tě to napadlo, že je u nás Američan?"
"Já jsem nic neříkal", Jeník na to.
Franta jen udiveně zakroutil hlavou a vydal se k domovu. Jenda honem uhasil zbytky ohně a upaloval rychle za ním. Na druhý den ráno právě Jeník snídal a Franta již ťukal na Zárubovy dveře. "Prosím tě, jak jsi mohl včera vědět, že je moje maminka na poště a telefonuje jí strýček z Ameriky?"

Bohužel mu Jeník na tuto otázku nemohl dát žádnou uspokojivou odpověď.

Často si spolu s Frantíkem hrávali také v městském parku. Měli zde vyšlapané vlastní chodníčky mezi hustými keři a z nalámaných větví si zhotovili několik úkrytů, kterým říkali bunkr. Hráli si zde na vojáky nebo v bunkrech pořádaly velkolepé hostiny, které tvořilo pár sladkostí, které si přinesli z domova, a nikým nerušeni je labužnicky pojídali. Při jedné takové hostině Franta povídá: "Jendo, víš co by se mi líbilo? Kdybychom našli kouzelnou hůlku, která by nám splnila každé přání."

Jendovi se tento nápad okamžitě zalíbil a rozvíjel jej dále. "Poručíme si, aby náš bunkr neosychal, protože lámat nové větve je namáhavé, a hlavně, abychom měli pokaždé, když sem přijdeme, přichystanou hostinu."

Když Jeník večer usínal ve své postýlce, velmi silně si přál, aby takovou hůlku našel. Ráno se mu poštěstilo, že mohl prošmejdit půdu celého domu, jelikož přišel kominík a vymetací dvířka se nacházela na komíně zrovna pod střechou. Za normálních okolností byl přístup na půdu nemožný, protože jediný vchod vedl na půdu dřevěným stropem a ten byl běžně zakryt dřevěnými padacími dvířky, která otvor ideálně maskovala. Co tady bylo zajímavých věcí! Spousty dnes už nepoužívaného nádobí, na kterém se dříve v domě vařilo, když ještě měli v kuchyni otevřené ohniště. Spousty starých časopisů z minulého století a hlavně bylo na půdě množství otvorů a skulin za trámovím, kam zapadly různé vědci, které teď Jeník vítězoslavně vytahoval na světlo Boží.

Když tak šmejdil ručkou mezi trámy, objevil něco kulatého, jako tyč na záclony. Uchopil tu věc vší silou a za okamžik již třímal v ruce vycházkovou hůl "špacírku". Kdysi ji používal jeho pradědeček. Hůl byla opravdu parádní. Po celé délce byla potažena hadí kůží a zakončovala ji kovová rukojeť ve tvaru hadí hlavy s rozeklaným jazykem mezi dvěma "jedovatými" zuby. Jeník překvapením přestal úplně dýchat. Hlavou mu blesklo - kouzelná hůlka!

Jako veverka sešplhal po žebříku dolů a úzkostlivě svíral v ruce svou trofej. Od té doby ho bez hůlky nebylo možno potkat. Opatroval ji jako oko v hlavě. Neplatilo to ale doslova. Hned první den se chtěl přesvědčit o tom, zda má hůlka opravdu kouzelnou moc, proto si trochu zahrál na biblického Mojžíše a snažil se úderem hole do balvanu získat pramen vody. Bušil do kamene se stále větší vervou, ale dokázal jen to, že poškodil hadí kůži, kterou nakonec bez rozpaků strhal a zahodil. Lesklé dřevo se mu stejně lépe zamlouvalo a od té doby byla hůl až do konce své existence "nahá". Hůlku si samozřejmě přinesl i do společného bunkru. Chvilku s ní bezúspěšně čaroval, ale pak na ni pozapomněl a věnoval se s kamarádem obvyklým hrám.

K večeru, když oba chlapci už museli domů, zkusil ještě jednou své štěstí. Udeřil hůlkou do země a důležitě kouzlil: "Čáry, máry, pod kočáry, do rána je daleko, ale než se zde zas sejdem, chci tu vejce naměkko. Dále ještě limonádu, jakou má strýc Metoděj, a okolo pár bonbonů, protože jsem čaroděj!" Tuto rýmovačku si narychlo vymyslel a pevně věřil, že se kouzlo podaří. Druhého dne odpoledne spěchal s Frantíkem do bunkru, aby se přesvědčil o účinku včerejšího "čarování" - A světe div se! Na zemi bylo do puntíku všechno, co včera požadoval. Počínaje lahví limonády a konče vejcem uvařeným naměkko. Jestli se kouzlo doopravdy podařilo nebo jestli je náhodou zaslechla maminka, která šla večer kluky hledat a zahrála si na dobrou vílu, to nechám na libovůli čtenáře.

Jeník byl také vlastníkem koloběžky, které si dosud mnoho neužil, když byl nucen část dětství prožít s nemocí na lůžku. Teď si to však chtěl plně vynahradit. Kopec nad školou byl ideální závodní dráhou, kdy se nemusel vůbec odrážet nohama, a přesto dosahoval úctyhodných rychlostí. Několikrát se projel z kopce dolů a vždy u školní budovy musel prudce zabrzdit. Když se unavil dlouhým skotačením, sednul si a přemýšlel o tom, jak jízdu vylepšit. Zdálo se mu nehospodárné brzdit před školní budovou a uvažoval o tom, jestli by se nedalo někam v plné rychlosti odbočit, nebo se úplně otočit a vrátit se alespoň o kousek zpět do kopce. Ale na to byla ulice příliš úzká. Hlavou mu však probleskla zajímavá myšlenka.

Vždyť se mu již kolikrát v noci ve snu zdálo, že jezdí nejen na koloběžce, ale i na motorce a v autě a bravurně zdolává všechny překážky velmi snadným způsobem. Jednoduše ve snu projede zdí, stromem nebo i skálou, aniž by si ublížil. Samozřejmě, že si to musel okamžitě vyzkoušet. Pořád si jaksi nemohl ve svém životě zvyknout na to, že mezi spánkem a bděním je rozdíl. Ve snu mohl vše a v bdělém stavu byl jeho život determinovaný, i když si to zatím neuvědomoval. Jelikož mu dosud nic tuto skutečnost tvrdě nepřipomnělo, musel se o to přičinit sám. Bravurně se rozjel plnou rychlostí z kopce dolů a namířil si to přímo mezi hlavní vchod a okno od sborovny. Výsledek není těžké uhádnout. Jeník skončil na zemi s rozbitým čelem, lehkým otřesem mozku a pokřivenou koloběžkou. Než ztratil vědomí, stačil si ještě uvědomit: "Zdí jsem sice neprojel, ale lítám! Lítám v oblacích přesně tak, jako ve snu!"



Pokračování příště

Tento román hledá svého nakladatele. Pro více informací kontaktujte autora zde