Jeníkův astrální svět - díl 8.
Josef Otruba

Díky rychlému uzdravení se mohl Jeník zase vrátit mezi své spolužáky. Učitelka mu dala první den za úkol, aby si opsal od ostatních zameškanou látku, a slíbila mu, že po určitou dobu nebude vůbec zkoušen, než dožene zameškané učivo. Proti tomu se však Jeník ohradil a prohlásil, že jej může okamžitě z čehokoliv přezkoušet, že všechno, co se za jeho nepřítomnosti ve škole probíralo, dobře zná. Učitelka chtěla Jendu doběhnout, a proto se jej zeptala, zda by jí mohl zarecitovat báseň, kterou si děti včera napsaly do sešitů. Zatajila mu ovšem, že se měly za úkol tuto báseň naučit zpaměti až za tři dny. Jeník ale básničku bezchybně přednesl celou až do konce, aniž by mrknul jedním okem. Učitelku to sice udivilo, ale jelikož se Jeník již dávno pokoušel sám psát verše, přikládala to na vrub jeho básnickým vlohám. Když jej pak zkoušela z násobení několikaciferných čísel a Jeník okamžitě sdělil správný výsledek, bylo to pro ni velké překvapení. Doslova však byla šokována, když jí s klidem Angličana oznámil, že jednodušší než násobení by bylo sečíst logaritmy těchto čísel. Nu což, někdy se to stává, že i žák překvapí nadprůměrnými vědomostmi svého průměrného učitele.

Jeníkův návrat do školních lavic ale nebyl zase tak slavný, jak by se snad na prvý pohled zdálo. Na jednu stranu měl sice výhody, že neměl problémy se zvládnutím nové látky, ale objevily se potíže se spolužáky, které Jeník dosud nepoznal. Lidská závist je zřejmě věčná, a co se týče věku, ve kterém se projevuje, asi také nezná hranic. Spolužáci se nemínili jen tak smířit s tím, že by je někdo z nich převyšoval svými vědomostmi. Pokud to šlo, snažili se alespoň od Jendy opisovat, ale pak byli pochopitelně v koncích, když je učitelka přezkoušela u tabule. Když se nemohli zmocnit toho, co měl Jeník ukryto v mozku, brali mu pokud možno vše, co měl v aktovce. Jednou to bylo pouzdro s psacími potřebami, podruhé sešit nebo alespoň svačina. Málokdy našel po přestávce v brašně vše, co do školy přinesl. Navíc si začali na Jeníkovi zkoušet o přestávkách zápasnické umění, dokonce i během vyučování jej někdy zasáhla nějaká papírová kulička na tvář. Od té doby chodíval Jeník skoro denně domů s pláčem. Hoši ve třídě dobře věděli, že se Jenda neumí a ani nechce bránit, a proto své týrání jen stupňovali.

Tato změna, která se s Jeníkem udála, neušla ani doma rodičům. Že teď nosil domů jen samé dobré známky, to by jim nevadilo, ale bylo jim záhadou, proč teď bývá ustrašený. Až si jej maminka vyzpovídala, tak vyšla pravda najevo. Maminka si musela na pomoc přibrat otce, aby společně synkovi vysvětlili, že ne vždy je možné uplatnit citát z bible "Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem." Posléze tatínek Jeníkovi dokázal, že k dobrým vlastnostem muže patří na této zemi i jedna důležitá dovednost, a to ovládat některý z mnoha způsobů sebeobrany. Jinak by si své hmotné tělo neuchoval dlouho bez úhony. Ukázal synkovi, jak se má nejlépe bránit, a to i proti přesile.

Nejdůležitější ze všeho však byla rada, aby přestal brát své bližní jako mírumilovné lidi, ale že má v každém, kdo se k němu znenadání přiblíží, vidět potenciálního nepřítele. Tatínek ani netušil, jaký zmatek zasil do duše synkovi tímto prohlášením. Ideály, které zatím měl a snažil se též uvádět do života, se začaly hroutit. Zase ta logika, kterou Jeník miloval, jaksi chyběla. Vzpomínal na to, co je učil katecheta v náboženství, co donedávna slýchal od rodičů a vše porovnával s prožitou skutečností. Vše, co dříve jakž takž spolu ladilo, se teď dostávalo do protikladu.

Narůstalo v něm zase psychické napětí, kterého se potřeboval zbavit. Měl štěstí, že se zase svěřil mamince. Řekla mu: "Milý Jeníčku, logika, kterou nemůžeš najít, zde je. Podívej se kolem sebe trochu jinýma očima a uvidíš, že zde na světě je všechno založeno na určité rovnováze mezi kladným a záporným. Kdybys nebyl nikdy nemocen, jak bys pak mohl mít radost z toho, že jsi teď zdravý? Štěstí by nebylo poznat, kdyby lidé nebyli též nešťastní. A co drží pohromadě magnet? Dva protikladné póly! A nakonec, jak by paní učitelka ve škole poznala, že jsi chytrý žák, kdyby neměla i hloupé? A to jsi ještě zapomněl úplně na to, že některá zvířata by musela zemřít hladem, kdyby nesežrala jiné živé tvory."

Před těmito argumenty musel kapitulovat a uznal, že kdyby nebylo severního a jižního pólu na zeměkouli, že by možná ani tento svět neexistoval. Toto poznání bylo pro Jeníka určitým zlomem v jeho životě, protože se poprvé vědomě začal učit zlu. Byl to však také začátek cesty za poznáním zákonitostí, které udržují v chodu celý hmotný život na této zemi.

Jenda se s těžkým srdcem rozloučil se svými ideály o světě vzájemně se milujících tvorů a snažil se uvnitř své duše vytvořit kout pro zárodky zla, které se postupně bude rozrůstat a bude od něj vyžadovat tu nejpřísnější kontrolu.

Velmi brzy se přesvědčil o tom, že tatínkovo školení bylo úspěšné. Díky tomu, že byl chápavý hoch, naučil se dobře nejen školní učivo, ale vštípil si dobře do své paměti i minikurs sebeobrany. Na druhý den ve škole se stal zase terčem útoku jedno spolužáka. Když šel v přestávce mezi vyučováním po chodbě, někdo mu zezadu podrazil znenadání jednu nohu a Jenda padal k zemi. Stačil si však rychle uvědomit, co jej otec naučil. Otočil se při pádu kolem své osy a současně se zachytil nohy spolužáka, která mu tuto kolizi způsobila. Výsledkem bylo, že upadli oba současně, a to byl důkaz, že začátky v tomto novém umění nebudou nejhorší.

Lojzík - jak se spolužák jmenoval, vyskočil na nohy a okamžitě Jendu nařkl, že to byl on, kdo způsobil tento pád. Navíc, aby o tom nebylo pochyb, se rozpřáhl a chtěl uštědřit Jendovi pádnou facku. Jenda, jak to na prvý pohled vypadalo, sepnul ruce jako k prosbě. Ale ouha! Napřažená Lojzíkova pravice dopadla vší silou do pevně sevřeného předloktí a Lojzík s bolestivou dlaní utíkal vyhledat ošetření.

Postupně, jak se o Jeníkovi rozkřiklo, že se umí bránit, ubývalo útoků na jeho osobu. Spolužáci mu nakonec přestali ubližovat úplně a Jeník se zase cítil ve škole jako dřív. Bohužel za chvíli neměli chlapci ve třídě ani důvodu proč Jeníkovi závidět. Prospěch se mu horšil a zařadil se zase jen mezi lepší středně chytré žáky.

Ve svých volných chvílích se Jeník stále snažil myšlenkami utíkat do "svého " světa, ale jaksi se mu to nechtělo dařit. Vždy mu v koutku duše zůstávala nějaká neodbytná myšlenka na nepříjemné chvíle nebo nějaká překážka, které se nedokázal zbavit. Ne a ne se dostat do toho blaženého stavu, kdy se vše kolem něho rozplynulo a on se přenesl někam jinam, do "svého" světa. Býval proto rozmrzelý a stával se nervózním. Ještě jeho kreslířská vášeň jej dokázala trochu uklidnit, ale obrázky, které mu teď vznikaly pod rukama, byly jakési jiné, všední, obyčejné. I když většina kreseb by i nyní mohla putovat na jakoukoliv školní výstavu. Něco se zkrátka v jeho nitru změnilo, a to tak, že i Jeníkovi samotnému to nebylo příjemné. Začal teď nacházet více společných zálib se svými spolužáky. Hrál si s nimi po večerech na "četníky a zloděje", zápasili spolu a přestával se pomalu od nich odlišovat. Stále však někde hluboko uvnitř své duše cítil, že mu něco velmi citelně schází.

Kamarádi se snažili získat Jeníka pro všechny své hry a zábavy, ale brzy pochopili, že některé klukovské hry nebudou moct Jeníka nikdy naučit. Chytání ryb považoval za týrání němé tváře, a fotbal, hokej nebo obdobné sporty považoval Jeník za plýtvání časem. Kapitána uliční fotbalové jedenáctky přímo urazil prohlášením, že nevidí logiku v tom, proč by se měl snažit doběhnout za balónem jen proto, aby jej zase odkopnul ještě dál. Zkrátka Jeník musel zůstat alespoň v něčem vyjímečným.



Pokračování příště

Tento román hledá svého nakladatele. Pro více informací kontaktujte autora zde