Jeníkův astrální svět - díl 9.
Josef Otruba

V průběhu doby, kdy Jeník navštěvoval školu, získal ještě dalšího koníčka, a tím bylo čtení knih. Přečetl všechno, co se mu dostalo pod ruku a některé knihy museli dokonce jeho rodiče před ním schovávat jako mládeži nepřístupné. Nečinil rozdílu mezi beletrií a technickou literaturou, dokázal se začíst do dobrodružné knížky zrovna tak, jako do bible. Tato poslední "kniha knih" byla jeho nejoblíbenější hned po pohádkách a fantastické literatuře. V první řadě v ní Jeník nacházel velmi zajímavé příběhy, podobné jako v "biblické dějepravě", ze které se učili ve škole v náboženství , a za druhé nacházel v této knize moudrá slova, která byla v rozporu s tím, co je učil katecheta. Jenda byl vůbec velmi iniciativní, co se týkalo studia.

Nikdy nezůstal jen u učebnic, ale snažil se rozšířit si obzory i četbou příbuzné literatury. To by ani nebyl náš Jeník, aby v příhodné chvíli nevyrukoval s nějakou moudrostí, kterou se z pilnosti dozvěděl ze svých zdrojů. Samozřejmě, že vždy tuto moudrost udal na správném místě. Náboženství se vyučovalo stále ve školní třídě, i když dávno na čelní zdi nevisel kříž, ale zarámovaný soudruh Stalin. Katecheta právě vysvětloval dětem, co to znamená, když se řekne, že Bůh je trojjediný, neboli co je to svatá trojice Boží. Jeník se přihlásil se zajímavou otázkou, na kterou mu kněz nebyl schopen rozumně odpovědět. Jeník se zeptal, jestli Božská trojice byla odevždy. Kněz odpověděl, že ano. Tím to začalo.

"Velebný pane, jak nám potom vysvětlíte, kde byl potom od stvoření světa až po své narození "Bůh syn" - Ježíš Kristus ?" Kněz však na to šalamounsky odpověděl : "Milá dítka, toto je tajemství boží." Jeník ale pokračoval: "Říkal jste nám, že Bible je svatá kniha a co je v ní napsáno, že je svatá pravda. Chtěl bych vědět, proč se učíme jenom o Ježíši, když je v bibli napsáno skoro hned na začátku, že "Synové Boží sestupovali z nebes a brali sobě dcery lidské", proč se tedy neučíme i o těch ženatých?"

To bylo ale už pro katechetu trochu silné kafe a řekl mu, že má kacířské myšlenky a aby se držel probírané látky, nebo že jej pošle domů.

Milý katecheta měl vůbec s Jendou v té době, kdy si četl v Bibli, velké potíže. Když se byl Jenda jako obvykle vyzpovídat v sobotu v kostele, byl kněz velmi překvapen, když mu Jeník odcházeje z kostela řekl: "To mohu zase hřešit, až se budou hory zelenat?" V tu chvíli div kněz nevykřikl hněvem. Ale Jeník klidně pokračoval: "Asi budu muset, protože kdybych se polepšil a se mnou také ostatní hříšníci, byl byste bez práce. Na rozdíl od vás řekl Ježíš Kristus hříšníkovi, kterého vyzpovídal: "Jdi a nehřeš více!"

Jindy zase vyrukoval s tím, že v kostele by měli i normální věřící přijímat "tělo páně i krev" tak, jako kněz, to znamená, že by měli oplatku zapíjet vínem. Poznamenal, že některým, zvláště mužům, to citelně schází a jdou pak přímo z kostela do hospody na "dvě deci." Vrcholem však bylo, když se zeptal, proč jsou v čele církve lidé dobře bydlící a dobře se stravující, a proč se slouží mše v kostelech, když Kristus neměl ani přístřeší, ani dostatek ošacení a lidu kázal v přírodě. Navrhl, že by měla být farářem místí bába kořenářka - stará paní Valová, která bydlí v podnájmu, léčí lidi rukama jako Kristus, a někdy dokonce přesně tak, jako on - jenom vkládáním rukou na nemocného. Navíc dokáže každého potřebného obdarovat i z toho mála, co má, a všechno umí vysvětlit.

Jenda měl veliké štěstí, že v této době zrovna nebyla církev u moci a ve škole byl propagován atheismus. Jinak by to určitě špatně skončilo jak s ním, tak možná i s jeho rodiči. Jenda dostal v náboženství zákaz jakýchkoliv dalších otázek, tak se s touto tematikou zaměřil doma na rodiče. Zaplavoval otázkami jak otce, tak matku, že měli oba co dělat, aby Jeníkovu touhu po poznání pravdy alespoň částečně ukojili. Také se mezi řádky dozvěděl, jaký je vztah jeho rodičů vůči Bohu. Na jeho dotaz, proč musí celá rodina chodit v neděli do kostela, maminka neodpověděla jak očekával, ale: "Proto, aby nás lidé nepomlouvali. Já si myslím, že je to jen formalita, protože Bůh je všude, ale většina lidí to nepochopila a myslí si, že když někdo do kostela nejde, je neznaboh."

Lehce lze uhodnout, jaký dopad měla tato maminčina slova na další Jeníkův osud. Do kostela chodil jen z donucení a od katechety byl stále častěji kárán pro neplnění povinností věřícího křesťana. Jeníka to sice mrzelo, ale mohl být ještě rád, že ve svém věku nemohl zatím pochopit hlubší význam knězova jednání, že se mu jedná jenom o slepou poslušnost ve vykonávání církevních předpisů, zatímco nějaký vztah dětské duše k Bohu jej absolutně nezajímá.

Ostatní spolužáci neměli v náboženství problémy žádné. Nepřemýšleli jako Jeník o tom, co je či není pravda, ani o tom, jestli náboženské úkony, které provádějí, mají nějaký smysl. Pro ně bylo směrodatné, že splnili to, co se po nich žádalo doma a ve škole, a pak měli od rodičů i katechety pokoj. V kostele si mohli kluci domluvit své výměnné obchody a pokud tam nešli s rodiči, tak místo na mši šli stejně na hřiště. Byl pro to již zaužívaný termín "chodit za kostel", který vymysleli již tátové jejich dědečků. Ostatně u dospělých tomu bylo obdobně. Jednalo se u nich o jakousi tradici a zvyk, který se automaticky dodržoval několik pokolení. Občas se dokonce podařilo Jeníkovi doma zaslechnout, jak rodiče nadávají na některé sousedy, kterým křesťanská víra umožnila zbohatnout, nebo beztrestně ubližovat, jelikož věřili, že jakýkoliv hřích jim bude po zpovědi odpuštěn. Pro tyto občany se náboženství stalo jakýmsi ochranným štítem, kterým kryli své špatné skutky. Církev zde tedy nehrála úlohu "pastýře" duší svých oveček , ale spíše byla institucí odpouštějící činy "lidských vlků."

Jeník přes všechny své zkušenosti stále věřil, že Bůh existuje. Neměl zatím pro svou víru žádné důkazy, ale pevně věřil, že přijde čas, kdy hmotným důkazem mu bude potvrzena existence nehmotného. Důkazy, které jim překládal o existenci Boží katecheta, zavrhl bez vyjímky všechny. Žádný z předkládaných důkazů se totiž v současné době nedal ověřit, a to, co se odehrálo před několika tisíciletími, nepokládal Jeník za dostatečné svědectví o Boží existenci. Pro něj teď byla víra v něco, co nelze dokázat , nesmyslem. Hledal proto usilovně důkazy o existenci Boha v současnosti a navíc jen ve svém okolí. Čím víc se však snažil vyřešit tuto zdánlivě jednoduchou záležitost, tím více se zaplétal do problémů daleko větších.

Prozatím si ujasnil alespoň to, že materialismus, který byl vyučován oficiálně ve škole, má ještě větší mezery ve své ideologii než náboženství. Proto se soustředil na idealistický směr a hledal pravdu ve všech jemu dostupných písemných pramenech, včetně "svatých" knih jiných náboženských směrů. Velmi brzy zjistil, že neexistuje žádná jedna "pravá" víra. Zpočátku to jen tušil, ale nakonec objevil tu červenou nit, která se táhla všemi naukami. Zjistil, že všechna náboženství mají jakýsi shodný morální kodex, který určité špatné vědci zakazoval, a na druhé straně zase přikazoval konání skutků všeobecně prospěšných. Všechna náboženství bez rozdílu též mají vypracovaný systém obdobných obřadů a modliteb. A to nejdůležitější, co se Jendovi vrylo nejvíce do paměti, je to, že všechna náboženství, která poznal, bez rozdílu trvají na tom, že Bůh je jen jeden.

Z toho usoudil, že Jehova je Alláh, Alláh je Budhou a Budha je zase Bůh. Jinými slovy řečeno, že různá náboženství rozlišnými jmény obdařují jedinou shodnou inteligenci či sílu, o jejíž existenci nemůže být pochyb. Současně rozluštil velké tajemství, které mu doposud zatemňovalo křesťanské učení. Totiž přišel na to, že Bůh není NĚKDO NĚKDE, ale že je to NĚCO VŠUDE. Ale současně si musel s pláčem přiznat, že je to zároveň NĚCO, co nemůže svým rozumem pochopit. Jak zde bylo již vzpomenuto, Jeník získal ke svému soukromému studiu i literaturu, která nebyla vůbec křesťanům doporučována. Jednalo se o různé, hlavně Východní náboženské nauky, které byly Jeníkovi bližší, protože se v nich psalo o duchovním cvičení, které by měl provádět každý věřící, aby poznal Boha. Tento gnosticismus se Jendovi zamlouval.

Navíc v těchto knihách, které hltal očima, vyčetl, že i v současné době žijí na světě různí svatí mužové, kteří i ve dvacátém století dokáží dělat zázraky. Tím definitivně zavrhl křesťanství a hledal pravdu o Bohu ve východním učení. Pouštěl se do různých nebezpečných koncentračních duchovních cvičení, které mu silně připomínaly odchody do "Jeho" světa. Začínalo mu svítat, že vlastně odedávna jej cosi neodolatelně táhlo tam - do království, které není z tohoto světa, jak se kdysi vyjádřil i sám Ježíš Kristus. Začal sice postupně chápat skrytý smysl slov, která zapsali apoštolové do svých evangelií, ale stále ještě nepoznal, co je to Bůh. Věděl však v tomto věku již to, co někteří velcí mudrci nepoznali do konce svého života.



Pokračování příště

Tento román hledá svého nakladatele. Pro více informací kontaktujte autora zde