Politik a "ženská"
MUDr. Zdena Kmuníčková

S kterýmkoliv politikem se setkám, především si mne nevšimne. Jednak na něco takového není čas a přece se nebude zabývat jakousi entitou, která pro něho nemá žádný význam. V nejlepším se může stát, že na mne sklouzne pohledem a pronese dvě, tři automatická slova. Ve skutečnosti se však děje, jak výše popsáno. Jsem někdo-nikdo.

Nu, ano, žiju, myslím, někde se cítím doma, s někým se cítím dobře a vůbec něco prožívám. Přesto pro Politika v jeho pocitovém a myšlenkovém teritoriu neexistuju. On pro mne však existuje. Rozhoduje o mně, vyjadřuje se o tom, co je pro mne dobře nebo špatně, mluví o mně a ke mně v televizích, rozhlasech, píše o mně a pro mne. Lecjakým způsobem se mě dotýká a má mě plnou pusu. Ocitám se v ní v různých hávech : třeba jako daňová poplatnice, jako obyvatelka Prahy, rozličných krajů Česka, postižená povodněmi nebo jako takříkajíc náš stát, Česká republika. Tu jeho komunikaci se mnou "ženskou-nikým" sleduji pozorně. Vnímám, co sděluje slovy, co mimo ta slova, naslouchám.

Hle, tento Politik mluví rychle, obratně, v té rychlosti a dobré snaze až monotonně, bystře argumentuje pro svou "pravdu". Jenže já slyším, že jde o jeho post, o jeho moc a moc skupiny, kterou reprezentuje, o jeho vyčnívání nad ostatními. Jde o hmotnou úroveň, která z toho vyplývá, o výhody pro něj a pro jeho rodinu. O tyto věci v hlubinách jeho duše jde, ať si to přizná nebo ne. Zaštiťuje se sám před sebou svou oddaností idejím a slibům lidem, když je potřeboval. Ani možná neví, jak tyto ideje a sliby jsou vlastně daleko.

Zde je prosím další Politik : ten nepoužívá dravý proud řeči, je mile uvolněný, pohotový, vtipný, umí se kroutit a vykroutit trefnou formulací. Já "ženská" slyším, jak se mu zdá, nezdá, to či ono, má tento dojem, onen dojem o prezidiálních věcech státu. Ví však, jak je vidět, velice málo faktických dat o situaci, o níž se mu "zdá" a má o ní "dojmy". Nicméně se účastní zásadního rozhodování, schvaluje zákony, které se dotýkají mého života a dokonce mé konkrétní možnosti žít nebo zemřít.

Politiků je hodně. Když je pomocí media pozoruji v houfu, žasnu. Někteří se sice účastní fyzicky v pracovním prostoru, ale hlučí, spí, svačí, taky třeba pronesou nějaká slova, často je to spíš bohužel něco o nich samotných, než něco o projednávaném díle. Pak náhle "hop" a je tu hlasování, zvednou ruku, stisknou tlačítko a je to. Nebo nejsou fyzicky přítomni v inkriminovaném prostoru, leč přiběhnou a zase "hop" zvednou ruku a je to. Pak se stane, že je na světě zákon, který ohrožuje životy lidí. Já, "ženská-nikdo", se ani nedivím, když tak hledím do duší Politiků.

Vyskytne se také Politik - shodou okolností žena, která není zodpovědná své moci a moci své politické skupiny, nýbrž se cítí zodpovědná lidem, kteří ji zvolili. Ta je osočována a vyháněna. Snad není tak úplně sama se svým postojem, ale kde jsou jí podobní Politici ?

Nerozumím nejrůznějším spletitostem politické scény, protože mě nikdo neinformuje, jak je to opravdu. Informace, kterých se mi dostává, si protiřečí, popírají se, matou, pletou se v nepřehledná klubka. Tyto spletitosti jsou blízké slovu "pletichy".

Pociťuji to, co mě potkává v mém každodenním žití a mám co dělat, abych udržela v duši aspoň kousek slunce.

Vztah Politik a já "ženská" vidím stejným prizmatem jako vztah s kterýmkoliv člověkem. Zda jde mezi námi o vnímání sebe navzájem, o respektování vzájemných potřeb, o vzájemnou pomoc a poctivou řeč o skutečnosti mezi námi a okolo nás.

Jsem zřejmě zcela mimo skutečnost, která se nachází v duších Politiků.