Poslední den
Pavel Víta

Ležela na nemocničním lůžku, bez vlády, bez života. Její vědomí je už pryč. Těch pár vlasů, jenž jí po všech chemoterapiích zůstaly, jsou všechny šedivé. Tváře propadlé, ústa otevřená, jako by chtěla ještě něco říct, ale žádný hlas slyšet není. Jen ztěžklý dech. Ve svých třiceti osmi letech vypadá spíše jako moje babička, než milovaná manželka.

Místo pohlavních orgánů a konečníku jen cévka, napíchnutá přímo do měchýře, protože se močovod rozpadl a na boku pytlík. Ten je už vlastně zbytečný. Po několika týdnech kapaček toho moc k vylučování v organismu nezůstane. Jen z cévky neustále vytéká směs moči, hnisu a krve. Téměř rok díra v organismu, kterou už lékaři nikdy nemohli zašít.

Sedím v křesle a přemýšlím o životě. Přemýšlím, proč je krutý k tak hodným lidem. Proč je krutý k tak hodné a vzácné ženě, jakou moje paní po celý život byla. Vždy měla ráda své bližní, svou rodinu. Chtěla se jim rozdat a nikdy nemyslela nejdříve na sebe. Milovala mě a já jsem miloval ji. Spolu jsme milovali naše děti.

Otevřely se dveře, vstoupila zdravotní sestra a za ní dva asistenti. Na obličeji měli roušky, tak jsem nebyl schopen rozpoznat jejich výraz. Jeden z pomocníků otevřel okno i dveře na balkón. Rutina. Sestra už byla zvyklá, že zůstávám, jen se přesunu s křeslem tak, abych nezavazel. Převaz je hotový, jako každé dvě hodiny. Ještě výměna kapačky a injekce morfia.

Kamarád se v mých sedmnácti letech nemohl dívat na to, že pořád nemám žádnou holku. Seznámil mě se sestřenicí své přítelkyně, s mou budoucí ženou. Zahráli to dobře. Moje paní i já jsme narozeni v lednu a tak to kámoši zplichtili tak, že se oboje narozeniny oslaví společně. Více lidí, větší sranda. Věděla to. Já nevěděl, že to ví. Byl jsem nesmělý panic. Ulovila si mě. Zatančili jsme si na ploužák od Nazaretů a ještě jeden francouzský o lásce. Od té chvíle jsme byli jen spolu. Bylo to 28 ledna 1984.
26 ledna 1985 jsme se vzali a žili spolu v dobrém i zlém více než devatenáct let. Až do konce.

Nemoc postoupila až tak daleko, že byly napadeny všechny vnitřní orgány a rakovina se objevila i v ústech. Donedávna jsme se ještě mohli líbat. Přestože pohlavní orgány byly ty tam, naučil jsem se přivodit své milované orgasmus hlazením a líbáním, zejména prsou. Možná bych měl říct, že nevím, jestli to byl skutečný orgasmus. Vím ale, že v tu chvíli byla šťastná.

Asi dva, nebo tři měsíce po operaci, kdy jí odňali konečník, dělohu, pochvu, vaječníky, poštěváček a zbyla jen hadička a pytlík na boku, Vyslovila přání, kterého si dodnes velmi vážím a které jsem nesplnil. Přestože vážně nemocná s vědomím, že brzy zemře řekla, abych si našel přítelkyni a se všemi starostmi netrpěl ještě k tomu sexuální abstinencí. Neudělal jsem to.

Opět se otevřely dveře. Dnes už počtvrté. Tentokrát nezůstanu. Půjdu do květinářství.

Koupil jsem jednu červenou růži. Láska a cit se nevyjadřuje množstvím věcí.. Červené růže měla vždy ráda. Měli jsme je na zahrádce. Jsem v tento den připravený své milované říct něco hodně důležitého.

Poklekl jsem s růží v ruce u lůžka.
"Miluji Tě Zdeničko. Byl bych rád, kdybys tu zůstala se mnou a s našimi dětmi. Pán Bůh Tě má ale tak moc rád, že Tě chce mít u sebe. Tak už se prosím netrap a jdi za ním. Slibuji Ti, že se o naše děti postarám, jak nejlíp umím a časem jim najdu nějakou hodnou tetu. Zůstaneš v mé mysli do konce mého života. Teď už ale jdi. Prosím.

Toho večera odešla a já už nikdy nebudu tím, čím jsem byl.