Prázdninová próza IX. - Spasení
Ivan Olenič

Jeden mladý muž, trochu odstrkovaný, si jednoho dne uvědomil, že je něčím vyjímečný. Stál před velkým zrcadlem a se zájmem se pozoroval. Nebyl jenom sympatického vzhledu, ale působil i mile. Za svůj život dokázal posbírat tolik zkušeností, že pro něho nebylo nic problémem. Tak to cítil. Když pozoroval lidi kolem sebe, stále víc a víc se utvrzoval v tom, že je něčím odlišný. Jakýsi vnitřní hlas ho vedl a stupňoval v něm pocit zvláštní bytosti, což ho přivedlo k mezníku dalšího poznání o sobě samém. Byl jiný , o tom nebylo pochyb. Cítil se čistější než ostatní, morálně uvědomělejší a všední starosti jiných mu přestaly být srozumitelné. Kráčeje svou cestou se naučil působit rozvážně a důvěryhodně a někteří si toho začali všímat. On mluvil, oni poslouchali. A protože nechtěli vypadat hloupě, začali uznale pokyvovat hlavami nad jeho hlubokými úvahami. Zrodil se vůdce.

Vůdce měl jasno ve svých myšlenkách. Přesvědčivě argumentoval a Země dlouho neměla takové světlo ducha. Aby světlo mohlo zářivě svítit, bylo potřeba odstranit zlo. Tedy bylo definováno zlo a každý s tou definicí souhlasil. Morální kodexy různých přikázání prošly vážně míněnou renesancí a lidstvo se zbavilo vrahů a násilníků. Poslední popravy probíhaly ve slavnostním duchu a nová éra spolužití započala. Svět byl konečně bezpečný. A aby mohl být bezpečný navždy , zákon říkal "Nezabiješ".

Vzduch a voda byly vyčištěny, nový Ráj plný jabloní poznání se rozprostíral na všechny strany. Zlo však nebylo vymýceno zcela. Touha po majetku a moci pohlcovala světélka v srdcích těch ctižádostivých. Přiblížit se k vůdci, být nositelem nového, to bylo hnací silou dalšího vývoje v pozemském sadu. Jen na stromy bylo málo času. Kdo nezasadil, nesklízel. Kdo nemohl sklidit, mohl si ukradnout. Nakonec zloděj okrádal zloděje a jen ti nejobratnější těžili z plodů prosťáčků. Byl nejvyšší čas pro zásah mocného vůdce. Sady byly zbaveny cizopasníků a pesticidy spravedlnosti dokonaly moudré rozhodnutí. Ostatky škůdců musely být páleny na velkých hranicích, aby světlo plamenů posílilo záři, do které planeta z nejčistějších vplula. Svět byl ještě bezpečnější. Pro zachování toho stavu navždy, zákon řekl "Nepokradeš".

Všichni zbylí dodržovali zákony, protože je chtěli dodržovat. Staré nánosy odvál vítr , do řek a moří se vrátil život v hojnosti a beránci se pásli s vlky. Vůdce pociťoval nový rozměr svého konání. On tvořil a vše kam mohl jenom pohlédnout bylo jeho dílo. Jako spasitel kázal o morálce a určoval další pravidla svých zákonů. Znovu bylo potřeba prořezat větve. Tvůrcovy nůžky odstříhávaly každý náznak nesprávně rašících pupenů, až se Eden stal jedinečným. Každý strom stejný, jeden jako druhý, třetí jako první. Kritika nebyla na místě, a zákon na to pamatoval. Proto navěky bylo zapsáno " Nehodnoť nadarmo práci spasitele".

Nikdo nic nehodnotil, protože nebylo co. Vše bylo dokonalé jako sám Nositel světla. Jeho hvězda svítila uprostřed nebeské báně a šťastné národy se mísily, až jednotlivci zapomněli, kde jsou jejich kořeny. Teď existoval jen jeden národ, nejsilnější a nejmocnější, nejmorálnější a nejvyvolenější, tedy ten, který byl z vůle Tvořitele zachován. Život byl nekonečný ve své bezstarostnosti a světlo Světlonoše zářilo, až pálilo. Beránci a vlci ve smíru přišli k lidem a ti je přijaly jako rovnoprávné živé bytosti. K loži i ke stolu byli přizváni a dokonalost dokonalosti byla završena. Buňky se spojily a nové plémě člověka uléhalo pod jabloně. Pak jakýsi plevel nerespektující zákony začal obrůstat sady a nikdo si s ním nevěděl rady. Mnoho světla , mnoho plevele.

Opět nastal čas pro zásah nejmocnějšího z mocných. Vůdce, Tvořitel a Světlonoš pochopil, že díky jeho oslnivému světlu bují něco, co narušuje jeho dílo. Pocítil strach při představě, že jiná síla, bezvýznamná v řádu jeho světa, je mocnější než on. Tedy se jí postavil. Hrdě a nebojácně, připraven k boji. V tom ho něco srazilo k zemi. Světlo zhaslo a zprvu nebylo nic, jen tma.