Prázdninová próza V. - Strach
Ivan Olenič

Člověk potkal mimozemšťana. Byli si podobní, ale mimozemšťan byl nahý. Dívali se na sebe a divili se. Člověk sundal kabát a oblékl ho mimozemšťanovi. Usmáli se a mimozemšťan zmizel. Člověk nebyl lakomý.

Jednou ten samý člověk seděl u večeře a objevili se dva mimozemšťané. Měli kabáty a usmívali se. Pozval je ke stolu a pohostil je. Pozemské jídlo jim chutnalo a mlaskali jako lidé. Když se najedli, usmáli se na člověka a zmizeli. Ten už se nedivil. Když se ukládal ke spánku, najednou se objevili tři mimozemšťané. Usmívali se spokojeně, odložili kabáty a přijali pozvání ke společnému noclehu. Ráno všichni vstali, usmáli se, zamávali a zmizeli.

Člověk jezdil do města za prací autem.Právě do něho ráno nasedal a uviděl čtyři mimozemšťany v kabátech, jsou najedení a do růžova vyhajaní, a zasněně se dívají k městu. Vzal je tedy. Když se ve městě loučili, usmívali se na sebe. Člověk dal každému do dlaně pár mincí a spěchal pracovat.

Odpoledne se prochází městem a náhle pět mimozemšťanů v kabátech, napapaných, vyhajaných a s nataženou prázdnou dlaní. Člověk se usmívá a sahá do kapsy pro peníze. Nechtějí peníze, jenom se usmívají a drží natažené ruce. Potom zmizí. Celou cestu domů člověk přemýšlí, co chtěli. Neví, nerozumí tomu. Co mohl, jim přeci dal. Proč ho stále obtěžují? Je snad jediný dobrý na této Zemi?

Šest mimozemšťanů čeká na člověka před jeho domem. Mají kabáty, jsou najedení, odpočatí, v kapse jim chrastí mince. Člověk nepřichází a mimozemšťanům je smutno. Cítí se sami a prázdní.Když už prázdnota začala zaplňovat celé jejich tělo, objevil se. Zaparkoval a pomalu kráčí k nim. Vidí šest stejných mimozemšťanů, pitomě se usmívajících s nataženými šesti páry rukou. Chtějí se ho dotýkat. Chtějí, aby je poznal, chápal je a vcítil se do nich. Člověk nevidí a neslyší. Má strach. Vbíhá do domu a do výtahu.Je chvilku sám. Ano , dá jim všechno, není přece lakomý, jim je zima, mají hlad, nemají peníze a jsou tu opuštění. Z okna desátého patra začínají padat oděvy člověka, jídlo a peníze. Ale oni stojí pod okny a natahují ruce jenom k němu. Ten se bojí, moc se bojí a neví, co po něm chtějí.

Chvilku má v hlavě zmatek a tmu, ale pak blik, blik. Leze na okno a padá. "Tak tady mne máte!" Tělo dopadlo a hruď pukla. Šest párů rukou bere do dlaní srdce ležící vedle mrtvoly a společně jej kladou do zvláštní schránky. Mimozemšťané odchází. Jsou smutní a podobní lidem. Myslí na člověka, který je měl tak rád a jehož srdce si svými úsměvy dokázali získat.